Ještě přemýšlím čistě nad těmi texty u Homolové. Lidové balady a pověsti měly do velké míry výchovný ráz, ukazovaly důsledky jednání, tedy trest (jako u zabití Magdalenky, kde viníka na závěr veřejně mučí), v případě příběhu o otravě bratra kvůli milému pak varování, že dotyčná stejně nezíská, co chtěla. Udělala jsi špatnou věc a nemáš nic, to je pointa. A celý příběh směřuje k ní, přímo a stručně, pro maximální působivost na prostého posluchače, který nebude možná ani plně pozorný - zpívalo se a přednášelo obvykle na velkém srocení lidí, bylo důležité, aby sdělení vyznělo náležitě úderně. Přenést tuto lidovou tvorbu do dnešního světa chce asi něco trochu jiného, než co dělá Zuzana Homolová. Buď procítěnější projev, nebo naopak přiznané rozmáchlé dryjáčnictví (napadá mě Radúza v některých svých polohách, typově).
Svým způsobem ale třeba zrovna příběh se zabitím bratra tematicky míří podobným směrem jako básnický obrat, který jsem vyzdvihla (sníh je láska mrazu s vodou) a který je v jádru drsný - poezie není lepení kytiček, abychom zakryli mrzký podklad. Tento obraz vystihuje, že člověku hrozí v lásce nebo ve snaze ji získat, že ztratí sám sebe, přijde o svou podstatu. Láska mrazu s vodou je nevyrovnaná, objetí příliš tuhé. Voda se poddává příliš, mráz si ji obrací podle sebe, sám těla nemaje. Obě díla, každé po svém, říkají: dávej pozor, abys kvůli lásce nezašel až moc daleko, může to být nebezpečné. Proto mi dává smysl, že jsou na desce vedle sebe. Ale každá strana, současně básnická a tradičně lidová, potřebuje být nahlížena svojí vlastní optikou, čemuž pěvecké podání v tomto případě nepomáhá. |
Registrace nového uživatele 
