Vnímám tam rozdíl, který v tuhle chvíli asi neumím dobře popsat. Každopádně jsem si uvědomila, že pokud chci objevovat, co přetrvává, nesmím koukat do wishlistu, ale podívat se na alba, která jsem si koupila - že se jim vlastně věnuju dost málo. No a díky připomínce NICHELODEON s jejich nabušeným italským pěvcem mi vytanul na mysli projekt jiného Itala Nostalgia Progressiva, o kterém jsem psala před časem.
Zatímco Claudio MILANO z NICHELODEON je pro mě hlavně hlasový eskamotér až kulturista (jde hodně na efekt a na hranu toho, co je pěvecky možné, v roztodivných podobách), Boris SAVOLDELLI sice působí navenek podobně (dělá spoustu všelijakých projektů a experimentů, pracuje s hlasem i dost nezvykle), ale je přece jen výrazově podstatně jemnější a navíc mám pocit, že to u něj jde zevnitř ven, vkládá do zpěvu prožitek a tím jej tvaruje. Což je podivuhodné vzhledem k tomu, že album tvoří cover verze. SAVOLDELLI modeluje z hlíny, MILANO je spíš obráběč, soustružník s bicepsy na hlasivkách.
Každopádně jsem si poslech užila jako něco, co se mě týká, nejen zajímavou, hezkou muziku. Vtipné je, že po instrumentální stránce kombinování elektronických ambientních ploch a dechových nástrojů (zde trubka a křídlovka) krásně navazuje na moje aktuální zážitky se současným jazzem, nově se mi propojuje. A to všechno díky aktuálnímu podnětu a souběžně díky osobnímu šuplíku Naposloucháno. Protože jinak než přes první prchavé dojmy a hromady hlušiny se k diamantům a vytvrzenému kovu dostat nedá... jakkoli mě to někdy štve, protože si cením též ticha a vyhledávám je.
Hodně moc jsem podobný zážitek po pár hudebně hluchých týdnech potřebovala, děkuji za součinnost :-) |
Registrace nového uživatele 
