Judith 30074Téma je to velké, okusujeme ten megakoláč pořád dokola a on vždycky doroste. Je určitě žádoucí o těchto věcech hovořit, i opakovat již vyřčené. V tomhle směru mám tyto diskuze rád, nikdy je nepovažuji za zbytečné. Úzce souvisí s přirozeným zájmem člověka o muziku, která ho zasáhla.
Nešlo v mé krátké poznámce o polemiku, jen jsem načrtnul úvahový rámec. Vlastně jsem zopakoval to, co hlásám dlouhodobě, možná jen ve zhuštěné formě. U této problematiky platí to samé u všech ostatních, musí se hledat míra věcí.
Nikdy mne nezajímá jestli moje představy o díle sedí s tím, co o něm říká autor. Jeho svět a můj svět, dva nezávislé světy. A už vůbec mne nezajímá, jestli mám nějakou shodu s jiným posluchačem. To nejenže považuji za nedůležité, ale je přímo nežádoucí přikládat tomu význam. Proč bych měl ovlivňovat svůj zážitek nějakou takovou znalostí? Rozum musí stát stranou, to je zásadní předpoklad svobodného vnímání umění. Moje osobní obrazy a představy vyvolané dílem jsou ryze osobní a nemohou být v žádném případě ovlivňovány něčím z vnějšku převzatým. Následná diskuze, jak na koho působí to které dílo, co vyvolává, to už je jiná problematika. Žádoucí, inspirativní, vedoucí ke hloubání, tříbení, ke kontemplaci. Nehledáme větší pravdu, větší správnost nebo výklad. Jen si ukazujeme svoje obrazy, aby mohly být vystaveny i v jiné galerii mysli.
Konkrétní slovo zachycené v písňovém textu funguje u mne jako metafora, od níž se odvíjejí úplně nevázané asociace. O kterých autor neměl zcela jistě ani potuchy, dodávám. Přesně takto se projevuje zásadní účinek díla na vnimatele. Nechá je rozvinout ve vlastní imaginaci. Díla, která něco posluchači předepisují, nebo ještě horší varianta, samotní posluchači, kteří tyto předpisy hledají, snaží se je dodržovat a nutí k tomu i ostatní, to je destrukce smyslu umění v jeho úplném základu. A že takových vykladačů a hledačů shody máme.
Míra autorského záměru. Ovšem, důležitá věc. Umění je záměrná činnost, intuitivní mimoděčný produkt není dílo, chybí tvůrčí aspekt realizace. Záměrem je samotné zhmotnění díla v konkrétní podobě, protože smyslově vnimatelná podoba jej definuje. Záměr ve smyslu ladění výsledné podoby, jež je vnimatelům předložena ta, aby co nejlépe vyjadřovala to, co umělec cítí. Záměr pocitový, nikoli významový. Dělat, skládat, malovat, psát, sochat své sdělení tak, jak to v sobě mám a jak to ze sebe dokážu dostat, nikoli tak, aby to neslo záměrný jednoznačný význam, protože se to tak má, musí, očekává. Pak bychom ve výsledku vytvořili funkční užité umění, co se blíží průmyslovému designu. Míra záměrné funkce produktu vs míra záměrného zhmotnění autorského cítění. Tuto hranici spousta umělců cítí a dbá na ni, spousta jiných ji překračuje a dělá řemeslo, byť úspěšné a dobře prodejné.
Tím nijak nezpochybňuji, co jsi v odkazovaném příspěvku napsala. Souhlasím s tím téměř zcela, je to uceleně a výstižně napsáno. Svými slovy vyjadřuji svůj vlastní obraz týkající se daného tématu. Což mi samotnému hodně dává, protože je s kým diskutovat. |