Jedna písnička III.
Album jsem v 90. letech měla naposloucháno a skladba A Gentleman's Excuse Me se mi vždycky líbila. Je o lásce a je smutná, jak jinak. Tehdy jsem ji vnímala jako bilancování starého člověka, kterému nevyšel život podle jeho představ. Jak jsem zjistila teď, někteří posluchači ji vnímají jako rozvleklou a přeslazenou. Pro hodně fanoušků je to srdcovka, skrytý klenot, dokonce nejmilejší Fishův song vůbec.
Postřeh první, po poslechu celého alba (v původní verzi) - Fish nikdy nic nenatahuje jen tak, není z těch, kdo nevědí, kdy přestat, a nemá sklony rochnit se v emocích. To, co ukazuje, je vždycky spíš příslovečný vrcholek ledovce, náznak. Svým hlasem velmi dobře vládne, umí odstínit nejmenší detail. Od dob teatrálně vypjatých raných alb MARILLION se už na posledním Clutching At Straws velmi zjemnil ve výrazu. Bolestínství stavěné na odiv mi k němu nesedí, bude v tom něco jiného.
Tuhle píseň nese zpěv a sdělení, není postavená na instrumentálních kudrlinách nebo kompozičních zvratech. Text je na první pohled o muži, kterého už nebaví čekat, jestli se jeho láska vynoří ze světa romantických představ, do něhož zabředla. Příběhy, kterými nás krmí média, jsou jedním z témat desky, jejím leitmotivem je prohlédání iluzí. Už nemůžu, takhle už žít nechci, končím. Jasné.
Album je také silně sebereflexivní, jako velká část Fishovy tvorby. Dívá se do pomyslného zrcadla dost často, pečlivě zvažuje, kam se dostal, jak žije. Taneční kroky v závěru skladby jsou nejen obrazem zasněného kroužení po parketu, ale též trýznivým popisem vztahového dramatu, v němž každý vstřícný krok následuje propad někam zpět.
Na zaprášené relikty v úvodu se ale nedívá nijak opovržlivě, sám se jimi tak trochu kochá, jeho hlas je měkce chápavý. Se změnou tónu při "nevidíš, že je to pro mě těžké" jako by sám sebe od něčeho odtrhával. I on se loučí s něčím, na čem lpěl, a možná to není jenom selhávající představa o životě, kterou nelze naplnit pro partnerčino lpění na minulosti.
Gentlemen, excuse me se obvykle říká, když chce člověk opustit rozjetou společnost. Směrem k oslovované ženě jde o výraz přání nedotknout se jejích citů příliš hrubě, omluva má ale podle mě širší rozměr. Fish ve své předešlé tvorbě (s Marillion) často pobýval ve fantazijních světech. There's no childhood's end, dětství nikdy neskončí, zpíval hrdě v závěru jejich nejslavnějšího alba, když v sobě velkolepě odkryl polozasutý pramen dětského nadšení, odvahy a zvídavosti. A teď je romantickým lpěním na minulosti vyčerpaný.
Připadá mi, že se tady loučí se svou starší podobou, protože zjistil, že už se přežila. Neví, co bude dál, ale teď je odhodlaný jít novou cestou, nestavět na vydobyté slávě. Žádná Kayleigh už nebude. Je mi to líto, taky mě to bolí, nemyslete, a klidně si poplačte... Cítím v tom loučení s předešlou tvůrčí érou. Fakt je, že nikdy potom už Fish nic podobného nenapsal, sentiment této skladby je skutečně ojedinělý. A když vidím, kolik posluchačů mentálně uvízlo v dobách F-MARILLION, Fish pro ně zůstal rozervaným klaunem a romantickým rytířem, vůbec je nezajímá, kam hudebně vyrostl, říkám si, že to byl tah až prorocký, byť nejspíš neuvědomovaný.
Ale co ten vztah? Je opravdu konec? Celá skladba je jen jednou částí dialogu, končí ve chvíli, kdy je na řadě odezva druhé strany. Není ukázáno, co bude. Po tomhle kroku vpřed už nebude žádné ohlédnutí zpátky... takže stojíme těsně u sebe, na stejném místě. Tančit už nebudeme. Můžeme jít dál, láska tu pořád je. Kouzelné hrady už ne, ale může to být nové, jiné. Obyčejnější, opravdovější. Na obalu alba je dvojice. Stojí na vrcholu a vidí na všechny strany. Vše je otevřené, teď už bez iluzí.
Není to tak, že bych o skladbě urputně přemýšlela. Já tam tohle všechno prostě slyším - ze slov, hlasu, melodie, odmlk. Za každou jednou písní alba je příběh, vlny se rozlévají na různé strany, různě se prolínají a tříští. Jde o interpretaci, moji a platnou v tuhle chvíli, samozřejmě. Do dobrého uměleckého díla se vejde hodně různých příběhů. |