JudithTakže to, co píše posluchač, o posluchači vypovídá, ale umělcův výtvor o něm vůbec nijak?
Nadhozený paradox je jen zdánlivý a předpokládám, že ti je jasné, proč. I tak s dovolením objasním.
Co píšu já jako posluchač? Co píše kdokoli jako posluchač? Líbí/nelíbí, jak moc a proč. Nic víc. Tedy pro lepší viditelnost - co se mně líbí nebo nelíbí, jak moc se mi to líbí nebo nelíbí, a proč se mi to líbí nebo nelíbí. To je princip. Ten jsem stanovil už dávno a zatím mne nic nepřesvědčilo o jeho nesprávnosti. Pro jistotu zdůrazním, že naprostá většina lidí své vyjádření ukončí již na prvním stupni, na další dva se nedostanou. Kdo relevantním způsobem zvládne všechny tři, má předpoklady být považován za solidního pisatele. Ale to jsem odbočil, já rád odbočuji..
Posluchač píše přímočaře a lehce identifikovatelně o sobě, svých preferencích, oblíbených způsobech, odhaluje se zde jako osoba. Proto jeho text o něm vypovídá velice jasně a zřetelně. Sám to na sebe vykecá.
Autor hudby (ale nejenom hudby) o sobě nevypovídá vůbec. Umělecká tvorba je úplně jiná disciplína. Staví na naprosto odlišných principech, nedají se uceleně definovat, mají nekonečně proměnlivé projevy, jejich modus operandi je neidentifikovatelný. Usuzovat na osobnost tvůrce z těchto projevů nelze, pokud se o to pokusíme, nejde nic jiného než neopodstatněnou spekulaci. Je-li něco o autorovi v díle zakódováno, pak je to tak skryté, že to není možno posluchačem spolehlivě rozšifrovat. Snaha je marná, k důvěryhodnému výsledku nevedoucí.
Proto skutečně platí, že posluchač o sobě vypovídá velice, zato tvůrce díla vůbec. |