FISH vs. FISHaneb
FISH - Vigil In A Wilderness Of Mirrors (1990) Black vinyl, EU 1st Issue, Gatefold sleeve, EMI – 7 93634 1
vs.
FISH - Vigil In A Wilderness Of Mirrors (2024 Remix) (1990) 2x 180 g Black vinyl, 2024 UK Remixed Reissue, Gatefold sleeve, Chocolate Frog Records – FHC016LP
Vigil In A Wilderness Of Mirrors po pětatřiceti letech. Zase se chtělo někomu bdít.
Mistr FISH před více jak rokem oznámil, že poslední aktivitou jeho studia Chocolate Frog Record bude doplněné a remixované vydání prvních dvou alb sólové kariéry. Protože zvědavost a masthejv jsou drtiči sběratelových myslí, nebylo možno jinak, než si oba tituly pořídit. Po delším čekání na zahájení předprodeje bylo objednáno, po dalších ne už tak dlouhých odkladech zásilka s oběma svěžími kousky dorazila. Debut byl podroben okamžitému zkoumání a zde je výsledek metody face to face obou verzí umělcova produktu.
Vzhledové, grafické a další technikálie si většinou nechávám na závěr, ale tady, u srovnávacího přístupu, je vjem přesně opačný. První co padne do oka, ještě dřív než do ucha, je provedení. Album je díky bonusům na dvou černých kotoučích, cover art je použitý původní, stejně jako styl otevíracího obalu. Při srovnání, a celá tato stať je více srovnávací úvahou než nějakou recenzí, zjišťuji rozdíly, nakolik jsou podstatné, nechť rozhodně každý sám.
Titulní strana obsahuje v obou případech stejné dílo z ruky pana Mark Wilkinson, dvorního výtvarníka raných MARILLION. Původní vydání mělo výjev s bílým orámováním a v lesklém laminu, kdežto remix je má vytisknutý po celé ploše a s matným povrchem. Na zadní straně má originál texty, kdežto remix přetahuje na tuto stranu pozadí ústředního motivu, které doplňuje symbol přesýpacích hodin, který u původního vydání není. Texty má vloženy na samostatné příloze. Rozdíly nepodstatné, avšak z hlediska kvality tisku je pro mne novinka zklamáním. Barvy jsou přesaturované, kontrast příliš vytažený, černé plochy se slévají, mikrodetaily a jemné přechody absentují. Celé to vypadá jako kopie z kopie, digitálně zatraktivněná. Ještě víc tento rozdíl vyniká při srovnání vnitřní dvoustrany, kde celé velkoformátové grafické dílo je zatíženo těmito nectnostmi. Amatérština hrubého zrna a neblahá předzvěst.
Ještě jedna grafická zajímavost. Málokdo ví, že několik detailů hlavního plátna prošlo záhy drobnými změnami. Tváře dvou postav byly na původním vydání vyjádřeny fotografiemi skutečných lidí, ale následně došlo k jejich překreslení klaunovskými maskami. Důvod se mi nepodařilo zjistit, na dostupných zdrojích je zmíněna jen existence varianty. Dneska se ukázalo, že na prvním vydání LP mám verzi s fotkami, na novém remixu je verze s maskami. Jde celkem o raritu, cenzura zasáhla rychle.
Z hlediska počtu a řazení skladeb jsme se dočkali mnoha změn, které je třeba hodnotit spíše pozitivně. U původní desky je na vinylové ploše naměstnáno 8 skladeb, to znamená, že CD verze měla o jednu navíc. Z kapacitních důvodů byla vypuštěna singlová The Voyeur (I Like To Watch). Na remixovaném provedení ji máme přítomnu, plus se zde nacházejí dva další bonusy, celkem tedy 11 skladeb. Potud vše OK, nyní negativa. Na skladbách jsou přinejmenším zarážející dvě skutečnosti. Je prohozeno pořadí dvou závěrečných skladeb původního alba, tedy View From A Hill a Cliché. Zcela samoúčelná věc. Daleko horší však je, že se na albu nenachází singlový song Whiplash, který na ně jednoznačně patří, na CD verzi remixu je, a na LP by se kapacitně pohodlně vešel. Tohle je prostě špatně.
Pro naladění na hudební dění si půjčím citát ze stránek Marka Wilkinsona, kde objasňuje tematiku motivů z cover artu:
První Fishovo sólové album mělo airbrushový přední obal a složitou vnitřní ilustraci na přebalu, která byla kombinací malby s koláží a fotografií. Název "Wilderness of Mirrors" vymyslel spisovatel a básník James Jesus Angleton. Odkazuje na labyrint kontrašpionáže, zápletek skutečných i vymyšlených, přičemž každý krok vás zavede dál do zmateného světa intrik. Nakonec jste měli pocit, že nemůžete věřit nikomu. V době vzniku tohoto alba panoval ve Velké Británii velký hněv. Celá debata o spiritualismu a konzumerismu se začala rozbíhat, protože se zrodil mladý profesionál, který se pohyboval na vzestupu, neboli "yuppie". Šplhal na vrchol "kopce" spotřebního zboží, kde na vrcholu už nebylo vidět na ty dole ani na cestu, kterou se tam dostal. Novodobý Poutníkův pokrok, kde podle Fishova textu jeho věčný člověk "naslouchá davu".
Existence nových verzí starých známých děl mne nyní vede k již kdovíkolikátému zamyšlení na téma, co se mi vlastně na tom původním ikonickém albu tak líbí. Obzvláště, když současná vnějškově dokonalejší verze není na tom s tím líbí tak dobře. Setřela se patina, co dělala z díla originál ukotvený v čase a prostoru? Není tohle jen její virtuální vyhlazená nápodoba? Není chuť a krása o kontrastu nečekaných nedokonalostí? A přílišná dokonalost ztrácí moment překvapení, nivelizuje pocity, zahání touhu objevovat. Ano? Ne?
Napíšu, co mi jasně chybí. Různoúrovňovost. Po staré desce lezu jako po kamenných schodech, z nichž každý je jinak otesán a vyšlapán, každý je jinak hrbolatý, z odlišného materiálu, má jiný povrch a jinak klouže. Každý má o trošku jinou výšku a to si člověk musí dávat bacha. Vlastně musím být pořád ve střehu, musím se ohýbat, opatrně našlapovat, přidržovat zábradlí. Pořád sledovat cestu a dramaticky prožívat každý krok..
Kdežto teď jdu po precizně provedených schodech jako ze 3D tiskárny, kdy každý stupeň je perfektní a stejně zarovnaný. Jdu, aniž bych si uvědomoval, že jdu. Dokonce i textura jednotlivých stupňů je úplně stejná imitace kamene, ale když se podíváš blíž, nevidíš kámen, jen potisk na betonové stěrce. Nedržím se zábradlí, netají se mi dech, nemusím kontrolovat každý krok. Prostě jen jdu, neprožívám. To je málo. Místo galerie s Rembrandtem jsem navštívil jeho plakátovou kolekci vyžehlených voskových tisků.
Hudba pořád zůstává dokonalá a krásná. Uhrančivá a dojemná, vznešená a dramatická, vzletná a zakořeněná, konejšivá a naštvaná, tančící a plující v nekonečnu. Akorát mi nedává ten zážitek. A zážitek, ten je vážení přátelé indikátorem posluchačské opojenosti. Neposlouchám hudbu pro hudbu, ale právě pro ten zážitek. Když jej hudba vyvolá, je jedno, jestli je zahraná tak či onak, někým a nějak, vůbec o to nejde. Hudba je cesta, zážitek je cíl. Ano, prolínají se, cesta je cíl. Těžko to popsat přesně, ani mi o přesnost nejde. Avšak jedno vím jistě. Chci u muziky pořád sledovat cestu. Elevátory mne nebaví, i když mne pohodlněji dopraví do téhož místa. Nebo taky nedopraví.
Kam mne tento nový produkt nedopravil? Třeba hned na začátku v úvodní Vigil je jednou s nejkrásnějších scenérií alba openingová pasáž. Celá její gradace, od pozvolného vynořování, přes poskakování po kamenech roztroušených kolem cesty, až po naléhavý silový nástup rytmiky, kdy objevení ústřední melodie působí jako náhlý průhled do údolí, je naprosto strhující. Zde se nic takového nekoná, je to silové celé, a místo údolí se ocitnu kdesi na tržišti dlážděném kočičímu hlavami. Stržen nejsem nijak, zívám a hledám východ. Nebo tam, kde mne originál přivede k salonně roztančené The Company, zde mne remixovaný turniket vyhodí u party unaveně se kolébajících strejců a tetek v rytmu obkročáku. Elegance rozkydlé díže těsta.
Tuhle desku poslouchat často nebudu. Jestli vůbec. Bude jen ve sbírce. Ale jinak nic. Kouzlo se vytratilo. Je křehké, nezachytitelné, nepojmenovatelné. Nenaučíš se je, nekoupíš si je. Buď máš, nebo nemáš. Buď je, nebo není. Tady už není.
Pod čarou se můžu i nadále sám sebe ptát a mudrovat nad tím, zda to není momentálním rozpoložením nebo hlubokou pod kůži zarytou znalostí originálu. Můžu se ptát do nekonečna, co bych nemohl. V jiný čas bych byl třeba přívětivější, a neznat originál, nedošlo by k dojmu vymizení. Jenže o tom to právě je. Že hudbu posloucháme jako lidé se svými náladami a se sumou našich individuálních poznání, v nichž identifikujeme sebe podle vlastních nároků a představ. Mnoho okolností formuje náš názor. Můžeme-li jej svobodně projevit, nechť je jakýkoli. Můj je tento.
Souvisí to s přístupem k poslechu. Svůj poslechový zážitek nezbytně potřebuji mít objevitelský. To znamená, že zlatou žílu musím nejprve najít, ze země vykutat, nadřít se u toho a být celý špinavý. Pak z vytěžených blyštivých zrnek sám ve své mysli filigránsky upletu a vytepu cosi měňavého, pokaždé trochu jiného. Musím si to všechno pokaždé po svém znovu udělat. Původní album mi k tomu nabízí dostatek prostoru, je v něm moře času, vzduchu i matérie. To je originál, který mne nutí znovu a znovu jej přetavit v neotřelý klenot. Je to směs zlata a prachu ze země, je poškrábaný a může působit nedokončeně. Je můj.
Nový remix je skvělá šperkařská práce. Cizí, řemeslně dokonalý zlatnický výrobek, který je jasně určený, je nablýskaný a konkrétní. Nedává mi prostor. Pro přemíru zlata a okázalosti působí těžkopádně a špatně se nosí. Spíš překáží, než by dával radost. Přitom je na něm tolik ozdob a musel dát tolik práce. No jo. Jenže pracovat jsem chtěl já.
Abych to shrnul. Na novém mixu je nastrčeno dopředu hodně nástrojových linek, zvuků a frekvencí. Na první poslech je to velice efektní, avšak to se rychle přejí. Všechny tyto zbytečně trčící jednotlivosti byly na původní nahrávce pěkně vespod a rafinovaně podkreslovaly hudební dění, tkaly jemnou strukturu v níž se dalo donekonečna utápět. Zde je přečančaný povrch a pod ním, sakra, nic. Ozdobená truhlice a v ní prázdno. Čumím, šmátrám, nic nenacházím. Jasně, remix musí být jiný než originál, ale současně musí, a to třikrát podtrhuji, musí zůstat ve službách hudby. Tenhle ji chuderu zahalil do brokátu, až se potí a dusí.
Vždycky jsem byl k remixům skeptický. U Mistra FISHe jsem je bral jako masthejv. A jako masthejv to zůstane, jako symbol sběratelovy touhy po kompletaci. Další důvod ale nenacházím a už vůbec nenacházím důvod namlouvat si přínos a smysluplnost pořizování tohoto počinu.
Vigil In A Wilderness Of Mirrors po pětatřiceti letech. Vůbec se mi nechce bdít. Ani blít (ano, je to laciné, ale nabízelo se to samo). Zato se mi chce pustit si první Vigil a na tento zapomenout.
A ještě jedna poznámka na závěr. Jak dodatečně zjišťuji, CD verze remixu má DR7, originální CD mělo DR14. Jo, tak teď už se mi blejt chce.. |
Registrace nového uživatele 
