VIIMA - Väistyy Mielen Yö (2024) Do knížky se mi dnes nepodařilo začíst, tak hudba. Album běží podruhé a podmanivost mu neschází, nechává ale posluchači prostor. Nekřičí, nenaléhá, zve. Místy je až folkově laděné, což nevyhledávám, naštěstí nechybí břitce létavá kytara a přesné bicí. Hudba mi evokuje obraz rýžování zlata z odlesků hvězd na vodní hladině - třepotá se, pomíjí, ale cosi zanechává, jehličky oné podivné řeči mi tetují do dlaní tajuplné vzkazy. Zrnka zlatého písku, která se minula hodinami, skřípou ve veřejích noci. Poetické, nenápadně působivé, přírodní. |