The ROLLING STONESZvedám rukavice, co se tady povalují, a pouštím si historicky poprvé kompletní album téhle kapely, když už jsem dala šanci The BEATLES. Proč ne dřív? Protože pravěk. No ale i to je hezká epocha, přesličky a plavuně. Zvolila jsem album Beggars Banquet (1968). Chtěla jsem jít za nosem, ale názvy a obaly nepůsobí zrovna lákavě, nakonec jsem tedy vybrala jedno ze známějších. A během prvních pár minut si uvědomila, jak moc mám The ROLLING STONES spojeny s klipy, což znamenalo obvykle koncertní obrázky. Vytvořila jsem si podle nich představu něčeho strnulého, pravoúhle křečovitého. Všichni se tváří nepřístupně, těžce povznesení nad kdovíproč šílícím publikem, a Jagger občas něco afektovaně štěkne do mikrofonu jako grázlíkovský starší brácha Michaela Jacksona. Který má aspoň dost šikovnosti, aby si nic nepřiskřípnul do zipu, to se musí uznat.
Byla jsem tedy hodně překvapená, jak je hudba vitální a všudypřítomná - nějak jsem kapelu vždycky vnímala spíš jako bod v dálce, a najednou je tady. Rychle si dělá pohodlí a obklopuje mne. Úvodní skladba evokuje až secesně rozvrkočenou žínku ve vzdušných šatičkách, nikde nic netísní, pěkně to umí rozbalit. Následující kus působí nad očekávání vlídně, blízce, až intimně. Tahle hudba se k posluchači sklání a něco sděluje s písničkářskou bezprostředností. Pravda, u dalších skladeb už se mi vtíraly obrazy jako harampádím zaskládaná stodola, ředěné pivo, sláma v botách... trochu moc venkova a trochu moc blues, to mě nebaví. Ke konci se ale ještě stihnul vrátit dojem uvolněnosti a lehkosti, i když mi kapela ve výsledku pořád připadá víc okázale znuděná, jako že jsou nad věcí a sázejí to levou zadní, než aby si hraní radostně užívali. Radost mi u nich chybí asi nejvíc, možná je ale chyba na mém přijímači. |
Registrace nového uživatele 
