TOP 2024 - VII. částTrvalo to, ale včíl přišla desítka, v níž se nachází jedna pětka. V této šifře jest vyjádřeno vše. Zmíním ještě srandovní věc, že jsem si až teď vyhledal nějaké své historické příspěvky k nyní definitivně ohodnoceným albům, a zjišťuji, že objevoval již objevené a také tlumil nadšení, případně naopak vyzdvihoval zavržené. Jak se Psýché potká s Eutherpé, vzniká pěkný zmatek.
CATALYST*R - Pace Of Change (2024) DR10
London boys a jejich velice vkusný progresivní rock až metal. Album zaujalo již při vyjití a postupem času vyšplhalo na špičku. Výjimečné dílo, přináší svěžího ducha 90. let, drží kvalitu promyšlených nepřeplácaných kompozic, dbá na podání vytvořeného prostřednictvím špičkové produkce. Skoro unikát. A to i z hlediska neobyčejně vysoké kvality samotných skladeb, kterou je nutno objevovat postupně, neuspěchaně. Ano, tahle muzika umí odměnit pozorného posluchače, který reaguje na jemné náznaky a tiché signály. To se u současného progmetalu děje pramálokdy, zde máme onen vzácný případ. Vytříbená a nenápadná muzika, příjemně distingovaná.
5*
MINDGAMES – Spirals In The Wider Space (2024) DR12
Neo-prog z Belgie. Miluju tento žánr, proč to nepřiznat, stejně tak vím, že se v něm pohybuje spousta interpretů, co na něj nestačí. Jejich pokusy často vyznívají jako přiťáplé samohrajkové preludování bez ducha a osobitosti. Přitom tento styl vyžaduje daleko víc, než bezbřehé prstokladné plochy, on si velice říká o jiskřivou mízu, jež by jím proudila, o objekty, co se na trase vynořují a zase mizí, o překvapivé a srdcervoucí scenérie, které z paměti jen tak nedostaneš. Je tak snadné být zaměnitelný. Stát se někým zapamatovatelným a žádoucím, to chce talent. Tito belgičtí chlapci dali po skoro desetileté přestávce dohromady album, v němž to hudebně rozrušující převládá. Jde o relativně poklidnou muziku jejíž pohoda je rozbíjena a rozčleňována výpady rockové břitkosti a ostnatosti, což je jedině správně. Chvíli uspávají, ale než usneš, nelítostně tě probudí něčím, co ta mělo být, co člověka nutí aby zvědavě vyhlížel, cože se to děje. Velmi povedené PENDRAGON-ovské dílko.
4*
HAZE - The Water's Edge (2024) DR10
Osvědčení neo-progeři z první vlny tohoto stylu a jejich novinka. Kolik takových osmdesátkových bardů ještě hraje? Překvapivě dost, a to i když nepočítám H-MARILLION, kteří jsou jen parodií. Stále nám mají co nabídnout IQ, PALLAS, PENDRAGON, ABEL GANZ, z těch méně známých třeba JADIS (vydali také novinku 2024), a máme tu i Anglány HAZE. V osmdesátkách vydali tři alba, vytrvale hrají dodnes, The Water's Edge je osmá studiovka, ale stejně o nich skoro nikdo neví, a to ani v rámci vyznavačů žánru. Vždycky jsem je považoval za skupinu, co se hudebně řadí kousek za špičku, současné album však ukazuje, že ten kousek je úplně miniaturní. Řekl bych, že v něčem si na ten vrchol i sahají. kompozice jsou pestré a živelné, oplývají dramatickými postupy, nebojí se v nich sáhnout potvrdších kytarách, rozervanějším projevu a ne úplně obvyklým aranžmánech. Přičemž měkčí složka je tu slině přítomna, milé a kroutivé melodie, lehké symfonično, flétničky, zpěvavá sóla. Jasně, nahrávka je hodně dlouhá a tak pozornost občas poleví, sem tam slyším nejistý zpěv. Ale raději tohle než nějaká autotune náhražka. Velice silná čtverka
4*
Daniel SOMMER / Arve HENRIKSEN / Johannes LUNDBERG - Sounds & Sequences (2024) DR12
Zasmušilé, po severských sněžných pláních bloudivé, bolestně poetické, nezachytitelné, nesrozumitelně tajemné, volající, zvoucí a především rozplývající se na horizontech. Daniel Sommer je dánský bubeník, nahráváno bylo ve Švédsku v letech 2022-2023. Zní to jako jazz od ECM a to myslím velice pochvalně. Jako mimoděčné pohlazení studenou rukou.
4*
MASAL - Siempre (2024) DR7
Tohle francouzské Canterbury z Lyonu bylo jednou z těch odložených laskominek, na které jsem průběžně nahlížel a těšil se, jak všechno vlastně dopadne. Nelehký žánr, nelehké hledání verdiktu. Skladby jsou často založeny na dramaticky narůstajících minimalistických klávesových figurách, jež se příliš nerozvíjejí, ale spíše zintenzivňují. Hudba pak plní roli určitého temně laděného nátlaku na posluchačovu mysl. V tomhle směru se dá přirovnat k RIO, které ale bývá kreativnější. MASAL je vedle nich něco jako pochodující nelítostný stroj. Zkrušující tóniny dávají vyrůst sklíčenosti. Velmi silné a velmi působivé. Jako skvělá zpestření přicházejí apokalyptické dechy, občasné kytarové eskapády a tvrdá rytmika. Vlastně je posluchač většinu plochy napínán z blížící se katarze, která přichází o hodně později, než by si přál. Poslech je pracný a vyčerpávající. Když se k tomu ještě přidá komprimovaný zvuk, v rámci žánru obzvláště škodlivý, jde to občas ztuha. Jemnější skladby zase místy nabývají monotónnosti, rozvíjení motivů je v nich úsporné, nevyvolávají spíše čekají, co s nimi představivost posluchače udělá. Tento faktor nedovoluje dát nahrávce maximální hodnocení. Je též důležité si uvědomit, že skladby Jean-Paul Prat komponoval v letech 1974-1985, vycházejí tedy z úplně odlišné umělecké estetiky, než na jakou jsme zvyklí dnes. I to přispívá k podivuhodnosti díla. Na pětku nedosáhne, ale čtverka je to ložená.
4*
REZN - Burden (2024) DR7
Chicago. Potenciál by byl. Vcelku dobře do hlavy lezoucí post rockem říznuté zvukoplochy, sžíravé nástrojové linky a táhlé charismatické zpěvy, to je dobrá kombinace. Některé skladby se opravdu zadírají hluboko. Psychedelicky doomový odér je všudypřítomný. Potud vše výborné. Jakmile však otevřu otázku zvuku, jsme v pytli. Připečená struska z cementové drtě a kovových pilin, nepoživatelná hrouda vulkanizovaného štěrkopísku. Tahle hašlerka je tak tvrdá, že ju nepokřópeš. Z desky by to možná šlo, ale, kua, proč. Vinyly si kupuju když chci, ne že musím.
4*
LUCIFER WAS - En Fix Ferdig Mann (2024) DR10
Jeden by řekl, že se pod takovým názvem bude skrývat obhroublý stoner, ale ono ne. To, co je zde ke slyšení, se dá označit jako symfonický rock se scénicko muzikálovým charakterem. A je to jaksi těžkoprdelaté, utahané. Muzika se snaží být pompézní, máme tu sbory, střídají se různí vokalisté, načančané vrstvy efektních kláves a zvučíků všelikých. Melodie se tváří důležitě a významně. Poslech unavuje jako příliš těžká deka v létě. Zpěv je v norštine, kapela je z Osla a existuje již od 70. let. Ale tohle album nepatří mezi ta, která by oslnila. Slabá trojka. Teď si ještě konečně uvědomuji, koho mi připomínají. Jiné Nory - ADVENTURE, obzvláště jejich tematickou ságu Tales Of Belle, Part 1, Part 2.
3*
KAIPA - Sommargryningsljus (2024) DR7
"Kaipa are back!" se píše u upoutávky na album, současně s poznámkou, že hudební kariéra Hanse Lundina začínala roku 1964 v různých bandech, aby soubor KAIPA založil roku 1973. Toliko k historii, a nyní hudba. Řeknu to jednoduše. Hrají vcelku osvědčený symfo prog, s dámským vokálem a rozmáchlými kompozicemi. Podobnost s The FLOWER KINGS se nedá přeslechnout, současně je to ale muzika obyčejnější zaměnitelnější. Nijak výjimečná, nijak špatná. Samozřejmě, s řádně podělaným zvukem, což ji degraduje. Slabší trojka.
3*
NINE STONES CLOSE - Diurnal (2024) DR10
Občas zkracovaní na 9SC. Nizozemští mistři táhlých melodií, které znějí jako když PINK FLOYD poleptáš louhem, a pustíš do nich trochu víc elektřiny. 8 let nic nevydali a pak hned dvě alba naráz. Až jsem si myslel, že je to chyba ve vročení, ale ne, opravdu zvládli na trh vrhnout tuto nahrávku v červenci a druhou v listopadu. Času na přípravu měli dost, ale i tak, hezký.
Hudba je snaživá, ve vypjatých okamžicích náležitě dramatická, v klidnějších hladivě melodická. Hodí se k méně soustředěnému poslechu, protože když se na ni zaměřím je patrné, že o moc víc nedá. Kýžené katarzní momenty jsou jen naznačeny, k transcendentálnímu spojení ducha tvůrce a vnimatele prakticky nedochází. Bloumá pořád někde venku, nikoli ve mně, a tato odosobněná a nezvnitřněná hudba nemůže dosáhnout vyšších dojmů. Album je vyrovnané, a průměrné.
3*
NINE STONES CLOSE - Adventures In Anhedonia (2024) DR10
Ano, ukazuje se, že 9SC chybí to, co výrazově podobní COSMOGRAF mohou rozdávat po hrstech. Takže platí z velké části vše, co pro předchozí album. Odlišnosti se najdou. Jednak je hudební plocha trochu šedší, líně se převalující, což dojem snižuje, jednak je tu ale naprosto mimořádná poslední skladba, kde se konečně povedlo to, oč celou dobu usiluji, tedy napojit se, což dojem zachraňuje. Opakovaně potvrzeno. Takže zase hodnota dobrá.
3* |
Registrace nového uživatele 
