Ona je to otázka, proč vlastně. Celá problematika analog vs. digitál přináší hodně otazníků. A to i když zcela záměrně pominu DR.
Nehledě na to, že i vinyl rip se ve finále k posluchači dostává v digitálním souboru, jde o zcela rozličně absolvované trasy. Společný je jen studiový master tape, zbytek jde úplně jinak. Což vynikne právě u nahrávky vzniknuvší v roce 1982, tedy nepoznamenané dynamickou kompresí v takové míře, jako nahrávky od roku 1995 a novější. Samozřejmě komprese jako taková se používala vždy, nikdy nebylo možné zachovat plný přirozený dynamický rozsah, to aparatura ani není schopná přenést. Například u starých alb URIAH HEEP ze 70. let je slyšet použití limitéru ve studiovém mixu, to si vždy uvědomuji, když mi to hraje.
Konkrétně zmiňovaní ACCEPT vyšli v roce 1982 na LP a MC. Takto se s nimi posluchači seznámili po celém světě, popularita nahrávky byla skutečně vysoká. První digitální reedice vyšla již v roce 1987 a od té doby mnohokrát. Do roku 1995 byl zvuk i digitálních remasterů velice ucházející, pozdější vydání jej měla slyšitelně deformován. Pokud si pustíte album ze streamu, máte téměř 100% jistotu, že se k vám dostane ta nejvíce placatá a rozmletá verze. Na Youtube se také nelze na zvuk spolehnout, tam vystavené soubory jsou nejenom ovlivněné médiem, ale i dalšími zvukovými algoritmy, se kterými YTB pracuje. Ale i když si najdeme některou z prvních CD edic, kde je DR12, tak stejně je vinyl rip jaksi lahodnější.
Takže zásadní otázka zní, proč rip dobového vinylu zní pro lidské ucho podstatně přijatelněji, než digitální vydání, které vyšlo ještě v době, kdy se neprovozovala dynamická komprese hlasitosti. Odpověď neznám, mohu jen nahazovat domněnky. Podle mého názoru je to způsobeno právě tou rozdílnou cestou od master tape k finálnímu souboru.
- U digitální cesty musel být z analogového master tape s finálním mixem z roku 1982 vyroben o několik let až desetiletí později submaster (netuším jestli analogový nebo digitální, obě verze jsou možné) pro digitální médium. Z něj byl vyroben digitální podklad pro následnou výrobu lisovacích matric (těch kroků bylo víc, zjednodušuji). Došlo k masteringovým úpravám, aby záznam byl použitelný pro CD, a ty se projevily na zvuku.
- Pro vinylovou desku byl z toho původního master tape také proveden výrobní master pro danou analogovou edici, bez toho se nedalo obejít. Následoval proces matric, submatric, laků, a kdovíčeho ještě. Finální vinylový výlisek pak předkládá posluchači svůj vlastní zvuk. Ten se liší od CD edice. Teď neřeším jestli je lepší nebo horší, ale je rozhodně jiný.
Vinyl rip má za úkol původní vinylovou desku a zážitek z ní co nejvěrněji přenést do digitálního souboru. To znamená, bez ovlivnění dodatečným masteringovým zásahem. Zde vzniká zásadní odlišnost od digitální cesty, která naopak na důkladném re-masteringu staví. Výsledek vinyl ripu je však zcela dominantně ovlivněn stavem média a konkrétním setupem analogového řetězce. Hluky, ruchy, šumy, praskoty, šramoty, rušení, kolísání a zkreslení všeho druhu (proto jsem nakonec dospěl k DS Audio optické přenosce, která tyto projevy potlačuje, zcela eliminovat je ovšem nedokáže). Snaha rippera by měla vést k médiu v co nejlepším stavu a A/D řetězeci co nejlépe vyladěnému, neboť tohle se významně podepisuje na konečném efektu. V neposlední řadě jde i o samotný proces, což si každý postupně vychytává. Fakt nestačí plácnout desku na talíř a zmáčknout "record".. Navíc, protože se každý kus desky i aparátu liší, dosahuje každý ripper jiného výsledku. Každý si pak může vybrat.
Proto zřejmě dochází k tomu, že si u dobře provedeného vinyl ripu připadáme více uvnitř hudby, než při poslechu CD verze, která jen proteče kolem. Rip staví méně digitálních překážek. A možná také svojí spektrální charakteristikou způsobenou jevy vznikajícími v drážce desky je nám něčím bližší. |
Registrace nového uživatele 
