transformaceJel jsem s nějakou početnější skupinou lidí (zhruba 40-60 lidí) vlakem napříč zasněženou krajinou. Jednalo se o moderní vlak, modro-bílý expres s nově vybaveným interiérem. Vlak se hnal velkou rychlostí po zasněžených kolejích, z nichž místy rozrážel sněhové nánosy. Vlak patřil naší skupině (nebyli v něm žádní jiní cestující), cestovali jsme kamsi bez konkrétně stanoveného cíle, jako bychom pouze odjížděli "někam pryč" z míst, odkud jsme museli odjet. Ač jsme měli moderní vlak, byli jsme očividně v období 2. svět. války nebo v době krátce po ní. Někteří z naší skupiny byli totiž oblečeni do německých "oficírských" uniforem, někteří byli pravděpodobně bývalí zajatci, někteří obsluhující provoz vlaku a většina ostatních tvořili běžní civilisté. Součástí naší skupiny bylo i několik rodin s dětmi. Naše výprava však neměla charakter vojáků stojících na něčí straně a bojujících proti někomu jinému. Ani zajatci ve skupině už nebyli ničí zajatci. Nacházeli jsme se tedy nejspíše v čase těsně po válce a naše výprava představovala poměrně soudržnou skupina lidí, která měla ve společném úmyslu dostat se někam do bezpečí a tam se případně usadit nebo vydat někam dál. Já byl v roli osamoceného bývalého německého poddůstojníka. Nebyl jsem nikomu nadřazen ani podřazen, ale postavení některých členů skupiny jsem vnímal jako poněkud nižší než moje (zajatci či rodiny civilistů s dětmi) a postavení některých jako vyšší (důstojníci). Německé uniformy však neznamenaly žádné privilegium určující sociální postavení ve skupině, šlo už pouze o obyčejné oblečení a přežitek prozrazující bývalý status.
Zašel jsem do přední části vlaku do řídící kabiny, kde se nás nashromáždilo asi 6 mužů - dva řidiči, pár důstojníků i muži v civilu. Sledovali jsme skrz okna z kabiny krajinu před sebou a debatovali o tom, kam povedeme vlak a co budeme dělat, když někam dorazíme. Neměli jsme přesnou představu o tom, kam jedeme, neměli jsme žádnou mapu a netušili jsme, kam nás koleje zavedou, ale drželi jsme směr na západ. Asi jsme se nacházeli kdesi v rozlehlých ruských stepích. Koleje před námi občas zcela mizely z dohledu - pohřbeny pod sněhovými nánosy. Chvílemi jsme tedy ani nevěděli, zda koleje ještě vedou dál nebo zda někde před námi nekončí. Nemohli jsme však snižovat rychlost ani zastavovat, jelikož by tím hrozilo, že bez dostatečné rychlosti by vlak nedokázal některé větší závěje rozrážet. Byla to tedy docela adrenalinová jízda do neznáma a do ztracena. Cítili jsme přitom zodpovědnost za celou naši skupinu včetně žen a dětí, kteří byli závislí na našich rozhodnutích.
Když jsme projížděli jednou opuštěnou železniční stanicí, na konci ní se přes trať zvedal terén a tvořil několikametrový kopec. Nevěděli jsme, zda to znamená jen extrémně vysokou sněhovou závěj nebo konec trati, ale neměli jsme na výběr pokračovat s rozjetým vlakem dál. Když jsme dorazili k valu a rozrazili sníh, který na chvilku zcela zahalil okna v kabině, zvedlo nás to s celou lokomotivou do výše... S hrůzou v očích jsme v kabině sledovali, kterak jsme se vyhoupli nad val a kterak za valem už žádné koleje nevedou. Bylo tím jasné, že val představoval konec trati a stanice tedy konečnou. Dopadli jsme s lokomotivou za val a setrvačností se ještě kousek šourali dál po směru jízdy, avšak brzy celý vlak s rachotem zastavil. Ač otřeseni, kupodivu se nikomu z nás v kabině nic nestalo, ale jen pomalu jsme se vzpamatovávali. Vyběhl jsem směrem do zadní části vlaku a hledal zbytek cestujících, abych zkontroloval, zda jsou všichni v pořádku a pomohl jim vystoupit z vlaku.
Celá naše skupina se shromáždila před stanicí a rozhodovali jsme, kam a jak budeme pokračovat dál. Nikoho nenapadlo šmejdit po okolí, neměli jsme zájem prozkoumávat stanici ani těch pár domů za ní. Bylo tu pusto a prázdno, což však bylo spíše štěstím, neboť jsme se pravděpodobně nacházeli ještě na nepřátelském území, proto jsme nestáli o to nikoho potkat a prozradit se tak.
Naproti stanici se ze země zvedala podlouhlá šedivá skála. Na mí upoutaly mou pozornost různě velké otvory, díry, vypoukliny a možná i vstupy do jeskyň. Jeden z členů naší skupiny - zřejmě bývalý ruský zajatec jménem Ivan - přešel přes trať, přiblížil se až ke skále, chvilku si ji prohlížel a pak vlezl někam za okraj skály, čímž se mi ztratil z dohledu. Po chvilce se však vyrojil za mými zády, když vyšel znovu ze skupiny lidí stojících před stanicí. Nechápal jsem, jak je to možné - kde se tu vzal, když vlezl za skálu a neviděl jsem, že by se vrátil? Odhadoval jsem, že zřejmě ve skále vlezl do některé vypoukliny a dostal se do vstupu do jeskyně či podzemí. Pak snad musel jedině projít pod našima nohama a vylézt ze země někde za našimi zády kolem budovy stanice. Avšak spíše než skrz jeskyni se jevilo, že prošel nějakou transformací. Choval se totiž jinak, nebyl to už ten předešlý Ivan. Jakoby zestárl, přibyly mu vrásky a jeho krátké vlasy lehce zešedivěly. Zároveň s tím však výrazně zklidněla jeho tvář a celé jeho chování se jevilo poněkud utlumeně a zpomaleně. Oděv i vlasy měl jakoby zaprášené, nic neříkal a pouze pomalu pochodoval kolem ostatních lidí, pak přešel znovu přes trať a pokračoval směrem pryč od nás. Zdálo se, že naši skupinu opouští, ale nikdo tomu příliš nevěnoval pozornost. To, že vypadal starší a choval se apaticky, však neznamenalo, že by přišel o svou dosavadní životní energii, naopak z něj vyzařovalo něco, co jsem vnímal jako moudrost a odevzdání. Nevyvádělo ho jednoduše z míry nic, co se zde dělo, třebaže celá naše skupiny byla jinak značně vystresovaná kvůli situaci, v níž jsme se ocitli.
Rozhodl jsem se, že skálu taky prozkoumám a zkusím najít stejný vchod do jeskyně, do něhož vlezl Ivan. Došel jsem ke skále a hledal, do které dutiny bych mohl vstoupit. Všechny otvory, na které jsem narazil, však nikam do nitra skály nepokračovaly nebo končily v příliš úzkých otvorech, kterými bych se neprotáhl. Zatímco jsem hledal ten správný Ivanův otvor, celý zbytek skupiny se také vydal ke skále a snažil se zřejmě hledat totéž. Ale skupina se chovala jako stádo a něco mi říkalo, že jsou k tomu něčím donuceni nebo jen propadli zoufalství z toho, že jiná cesta ze stanice neexistuje. Se zaujetím jsem sledoval, kterak najednou celá skupina našla jeden vstup (který byl ale uprostřed skály nikoli na jejím okraji, kudy do skály vstoupil Ivan). Všichni se nacpali do skály a brzy zase vylezli. Vypadali pak podobně jako Ivan - starší, zaprášení, zpomalení, nemluvní... Jenže na rozdíl od Ivana jsem cítil, že jejich chování není důsledkem zmoudření, ale skutečné apatie a mrtvé lhostejnosti. Všichni se chovali jako po lobotomii. Vtom jsem zpozoroval, že před železniční stanici přijelo několik vojenských vozů - nejspíše Rudé armády. Pro rudoarmějce znamenala skupina mrtvolných, netečných lidí snadné zajatce. Pro jejich totální zdegenerovanost přitom nepředstavovali žádnou práci a žádné nebezpečí, chovali se tedy k zajatcům mírně a tím, že je zajali, jim vlastně zajistili přežití. Došlo mi, že skupina se k tomuto kroku zřejmě odhodlala záměrně. Tím, že lidé podstoupili transformaci, nehrozilo, že jim Sověti ublíží. Zbrklá a unáhlená transformace (vlezli do prvního vchodu, který našli) je však připravila o duši, přesto tuto cenu ze strachu o přežití dobrovolně zaplatili.
Já se rozhodoval, co bude se mnou. Bylo jasné, že kdybych takhle padl do rukou Sovětů, skončil bych zřejmě zle. Mohl bych projít stejným vstupem do jeskyně jako celá naše skupina a prodělat transformaci, aby mě Sověti přijali a neublížili, ale to jsem za cenu ztráty duše rozhodně nechtěl. Hledat ten správný "Ivanův" vstup do jeskyně, který by pro mě taky představoval únik, už přitom nebyl čas.
Ukryt za skaliskem, rozhlížel jsem se po rozlehlé otevřené krajině a v dáli na bílém zasněženém horizontu jsem spatřil železniční most. Napadlo mě, že kdybych se tam dostal, mohl bych naskočit na nějaký kolem projíždějící vlak a tím se dostat pryč. A tak, schovávajíc se před Sověty, vydal jsem se pěšky napříč krajinou směrem k mostu, s vidinou pokračování v cestě... |
Registrace nového uživatele 
