Gentle Giant – Three Friends (1972)
S pětatřiceti minutami zatím nejkratší z krátkých, ale úderných alb téhle kapely. Opět divně neforemný a pro mě nevýrazný obal. Tentokrát album s jakýmsi konceptem o kamarádech ze školy. Jinak se změnil bubeník – Martin Smith se mi moc líbil, tady je Malcolm Mortimore. Změnu bych asi nepoznal, kdybych o ní nevěděl. Možná je Mortimore trochu přímočařejší, ale to může být i materiálem, který je tady trochu rockovější než na prvních dvou albech. Všechna tři alba poslouchám z vinyl ripů a zvukově mi připadají fantastická.
Prologue má moc pěknou vzletnou melodii a pod tím vynikající elp-ovské klávesovo-baskytarové laufy. V instrumentálním prostředku s těmi vrstvenými rytmickými klávesami jsem si trochu vzpomněl na Vargu. Zase ty aranže. Jemná a hravá Schooldays skutečně nese atmosféru nostalgických vzpomínek. Začíná to jako Larks Tongues In Aspic Part I, hehe, ale pak přichází ten bomba zpěv na střídačku. Skvělá je třeba basa, když zpívají „How long is ever isn't it strange/Schooldays together why do they change.“ Do toho vlétne romantická klavírní prostřední část (nádherný part podle mě, to si Marku poslechni). Zpívající kluk se tam taky hodí. Moc pěkná sentimentální atmosféra. Ale pak už přijíždí výborné vibrafonové sólo nad cválající rytmikou. Gentle Giant skvěle zvládají to, co mi u spousty kapel vadí – propojování poměrně nesourodých nápadů do jednoho celku. Možná jsou ty předěly přirozenější i díky změnám v instrumentaci. Nevím, prostě jim to jde. Bez výraznější pauzy začne „dělnická“ Working All Day s naprděnými saxofony, která, i když má být drsná, je v mých uších vlastně pořád jemná a krásná. A je tam výborné sólo na hammondy.
„Malířská“ Peel The Paint je zase poklidnější, alespoň ze začátku. Nejradši mám ten smyčcový motiv po zpívaných částech, ten je prostě nádherný. Jedno z mnoha geniálních míst na albech této kapely. Pak se to ovšem zlomí do tvrdé druhé části. Je tady pěkný kontrast jemného zpěvu Phila Shulmana a drsňáckého Dereka Shulmana. No a Gary Green tady má další výborné kytarové sólo hendrixovského typu, které přechází do psychedelické pasáže a la 1983. Takže další bomba. Následuje „úřednická“ Mister Class And Quality a to je taky bomba. Hrozně mě baví ten chytlavý motiv kytary a elektrických houslí a rytmicky skvělý zpěv. Zase bych mohl básnit o hammondech Kerryho Minneara a baskytaře Raye Shulmana a hravé instrumentální části. Do toho všeho jakoby jednoduché bicí a jak to skvěle šlape. Závěrečná Three Friends je bomba na závěr, skutečná lahůdka, kde se na rytmicky komplikovaný podklad snáší genesisovské klávesy a nad nimi ještě sborový zpěv.
Téhle kapele se dává plné hodnocení tak nějak samo. Pokud vám vyhovuje jejich styl, není co řešit. Každá z prvních tří desek je zábavná a pro mě bez slabých míst. Možná se dá namítnout, že se hudebně nikam moc neposouvají, ale co s tím, když už od začátku byli neskutečně vyzrálí a vyhraní. Navíc ty desky sypali hodně rychle, aniž by se v kapele něco měnilo, kromě bubeníka. Připadá mi, že to musela být dost soudržná a střízlivá kapela. Žádné drama a la Yes nebo Genesis nebo neustálé překopávání kapely jako Fripp. A to mě dost baví. Jediné, co jsem moc nezkoumal, jsou ty koncepty jejich alb, které jsou přítomny spíš v náznacích, jako témata, ne nějaké příběhy. Je mi sympatické, že to nikdy není žádná megalomanská ujetina. Zjevně pro ně měla přednost hudba samotná.
5/5 |
Registrace nového uživatele 
