Gentle Giant – Octopus (1972)
Tohle album má konečně hezký obal od Rogera Deana. Další změna je bubeník John Weathers, který se hezky prezentuje už v úvodní skladbě a je jasné, že tady kapela opět vybrala správně. Album je opět velmi krátké, nemá ani 35 minut. Postupem času jsem nabyl dojmu, že tohle album je často označováno za jejich vrchol, což mě dost překvapuje, protože mi vždycky přišlo o něco slabší než předešlá alba. Měl jsem pocit, že mi splývá dohromady a není tak pestré jako předchozí desky. Což si teď po posleších v rámci hodnocení už nemyslím. Spíš mi na albu vykrystalizovala slabší a silnější místa. Možná mám trochu problém i s tím, že celkově je tohle album takové měkčí než předchozí i následující.
The Advent Of Panurge je ovšem bomba na úvod se super bicíma, jak už jsem psal, ale taky klavírem. Rytmicky se mi to moc líbí, ty basové linky basy a klavíru jsou fakt lahůdkové. Raconteur Troubadour je zajímavá, totálně nerocková, možná až moc „trubadúrská“. Nejvíc mě baví doprovod ve slokách a ten krátký vstup trubky na konci třetí minuty. Jinak z ní mám takový nevyhraněný dojem, někdy se mi líbí, někdy se nudím. To se snaží kompenzovat jednoznačně rocková A Cry For Everyone, která taky není špatná, ale možná je pro namlsaného fanouška zase až moc přímočará. Alespoň ve zpívané části, protože jsou tady zase jejich typické instrumentální mezihry. Je to pořád super, ale podobně jako předchozí skladba to podle mě nedosahuje jejich nejvyšší úrovně. Knots je zábavná hra pro zpěv a perkuse, ale na můj vkus je už moc roztříštěná. Po minutě a půl konečně začne můj oblíbený refrén. I ta graafovská instrumentální pasáž s odbíjejícím klavírem je super, ale jako celek to pro mě moc nefunguje. Na konci ale zase ten krásný refrén a pěkné bicí.
Druhou stranu startuje instrumentálka The Boys In The Band a to je zase nářez a druhá bomba na albu. Je tam přesně ta jejich plynulost při neuvěřitelných zvratech a eskapádách, kterou mám tak rád (třeba cca 2:23-2:35, to zní jak kdyby to sestříhali, ale jenom když se člověk soustředí). Dog’s Life mi náladou hodně připomíná Caravan. Je to taky hezké, ale pro mě opět slabší, bez něčeho výrazného, co by mě chytlo. Zajímavé jsou ty krátké tóny mečivého syntezátoru, přesně tohle jsem poprvé slyšel v nějakém Morriconeho soundtracku určitě ze 60. let. Think Of Me With Kindness je krásná balada Kerryho Minneara s dost necharakteristicky strohými aranžemi (i melodií) a jenom jednou vyloženě gentlegiantovskou (a pro mě trochu rušivou) částí s tím úsečným zpěvem. Melodie v refrénu mi náladou docela připomíná Hammila, ale ten by se do toho opřel jinak. Závěrečná River je taky jedna z mých oblíbenějších věcí na albu. Moc se mi líbí ta kosmicko-jazzová část s elektrickým pianem a šumem svistu. A i část s kytarovým sólem a scatem a la Gilmour je fakt pěkná. Vůbec Gary Green má pěkně vymyšlená sóla. Jinak by ho asi nenechali je hrát, hehe. Takže více než důstojné zakončení alba.
Nevím, nevím. Jsou to pořád oni, pořád na vysoké úrovni, ale ten mix hudebních nápadů, skladeb a nástrojů mě prostě neoslovuje tolik jako na předchozích deskách. Větší polovina (hehe) alba je pořád prvotřídní, ale pak jsou tady i slabší místa. Nejsem úplně schopen pojmenovat, co mi vadí, možná trochu moc ubrali plyn, hodně se vyžívají v těch vokálních hříčkách a obecně ty hudební nápady občas nejsou tak silné, aby jejich ambiciózní skladby držely dobře pohromadě. Těžko se ale divit, je to v podstatě čtvrté album za dva roky a i když pořád píšu, že jejich alba jsou krátká, tak to neznamená, že by na nich bylo míň nápadů než na albech blížících se tou dobou již nikoli výjimečné padesátiminutové stopáži. Spíš naopak. Zkrátka tomuhle albu jsem nikdy nepřišel úplně na chuť, stejně jako chobotnicím, ale pořád je to výborná deska.
4/5 |
Registrace nového uživatele 
