Pink Floyd – More (1969)
Rok 1969 byl pro Pink Floyd nesmírně plodný. Nahráli dva soundtracky, studiovo-koncertní dvojalbum a sestavili úplně nový lehce koncepční dvouhodinový koncertní program. Jako první ale vyšel soundtrack k filmu More. Nevím, jestli jsem ten film vlastně viděl, nicméně celý děj je popsán v bookletu CD. Je to protidrogový film, možná se jeho pomocí chtěli trochu zbavit image spojované se Sydem. Ale hudba podkreslující scény zfetovaných mániček na Ibize nemůže být asi nic jiného než slušná psychedelie. Soundtracky Pink Floyd jsou zajímavé tím, že jak se často nadřeli se studiovými alby a dávali na ně občas materiál, který nebyl úplně prvotřídní, tak zde, na Zabriskie Pointu a hlavně na Obscured By Clouds pod časovým tlakem vyplodili písně, které nejsou horší než na jejich studiových albech. V případě More je to teda mix písní se soundtrackoidními instrumentálkami, ale dvě věci z tohoto alba potom dva roky hráli (a pár dalších se různě mihlo v roce 1969). Takže úplně „méněcenná“ nahrávka to není, i když některé nápady tak trochu recyklovali z předchozích alb. Stylově je to dost odlišné od let minulých. Víc než i na Ummagummě je tady ten lehce folkový zvuk, který měli právě v letech 1969 až 1971. Kapela se s Gilmourem konsolidovala a pořádně se rozjela, jako větrný mlýn na obalu alba, který se mi líbí (jak jinak).
Cirrus Minor je nádherný úvod alba. Kombinuje akustickou písničku zpívanou Gilmourem s variací na Celestial Voices. Skvělou atmosféru tomu dodává ptačí zpěv okolo. K podobné atmosféře se vrátili na poslední skladbě Obscured By Clouds, čímž se éra soundtracků uzavřela. Hodně se mi líbí i Watersův poetický text. Tohle je prvotřídní floydovská psychedelie.
Po lyrickém úvodu přichází tvrdý The Nile Song, což je něco mezi imitacemi Helter Skelter, Jimi Hendrix Experience a tehdejších „heavy“ kapel. Úvodní verš („I was standing by the Nile/when I saw the lady smile“) je dost hehe vzhledem k tomu, že Nil ve filmu pokud vím nefiguruje. Píseň nemá ani refrény, jen hodně kytar a bicích. Mám ji rád. V roce 1987 údajně Guy Pratt, mladý nadějný baskytarista vybraný jako náhrada za Tonyho Levina pro megaturné k A Momentary Lapse of Reason navrhl Gilmourovi, aby to hráli, a ten ho s tím poslal do prdele. Takže jsme si museli počkat na Nick Mason’s Saucerful of Secrets, kde si to Pratt i zazpívá.
Crying Song je další Watersův popěvek v krásné psychedelicko-folkové aranži s vibrafonem. Mám pro tenhle typ jejich věcí slabost a tahle není výjimkou. Text je dost jednoduchý, ale podle mě funguje dost dobře. Je tam Watersův motiv s tíživým balvanem a celkově mi to evokuje otupělou existenci, která je v pohodě jen na povrchu.
Up The Khyber je zase lehká variace na druhou část A Saucerful Of Secrets. Dobrá noční můra, kde si hodně vyhraje Wright. Líbí se mi ten drobný edit/zvrat okolo 1:35. Podobnou improvizaci hráli i živě v rámci The Man.
První ze dvou věcí, které se na několik let usadily v koncertním repertoáru, je Green Is The Colour. Krásná jemná akustická písnička s okarínou nebo co to je, která jako by vypadla z Ruby Tuesday. Gilmour to tady zpívá dost jemně. Skvělý je Wrightův převážně klavírní doprovod a stylově padnoucí sólo. Na koncertech tahle píseň volně přecházela v Careful With That Axe Eugene, což vytvářelo pěkný kontrast. Je moc pěkná a mám ji moc rád.
Druhá taková věc je krásná temná Cymbaline. Pro mě jeden z jejich uhrančivých songů. Text je dost zvláštní psycho. Před poslední slokou parádní Gilmourův scat a pak Wrightova lyrická exhibice na klavír a varhany. To jsou ty wrightovské momenty, které miluju. Koncertní verze v letech 1970 a 1971 spočívala v podstatě v tom, že po odehrání songu pustili v tom svém prostorovém zvuku nahrávku různě zrychlujících a zpomalujících kroků a pak zopakovali asi jednu sloku a refrén na konec. Je to dost podobné začátku Kuřete v hodinkách, ale neumím si moc představit, jak by to mohlo Flamengo znát, takže spíš měli podobný nápad.
No a s Party Sequence začíná ta víc soundtracková část alba. Skoro si říkám, jestli na ty bubínky a píšťalku vůbec hrají členové kapely, ale asi jo, když se pod to podepsali.
Main Theme je zajímavější. Ta mi vždycky připadala nejvíc ve stylu Saucerful of Secrets. Může za to recyklovaná basa z Let There Be More Light a gong. Ty úsečné sólující klávesy se mi zvukově moc líbí a celkově je to pohodová instrumentálka. Dokonce to párkrát hráli i naživo.
Ibiza Bar je vlastně kopie The Nile Song, akorát s vloženou novou zjemňující pasáží. Zajímavý je Watersův text psaný z pozice postavy v literárním díle nebo možná i herce. No a já ji mám vzhledem k tomu všemu asi ještě radši než The Nile Song. Hudebně tomu opět dominují hendrixovský Gilmour s mitchellovským Masonem. Troufám si říct, že s Barrettem (i kdyby byl v pohodě) by takovouhle kytaru asi nenahráli. Dokonce jsou tady slyšet i klávesy – pěkný klavír ve druhé polovině na konci. Vždycky mi vrtalo hlavou, proč pod Ibiza Bar jsou podepsaní všichni a pod The Nile Song jenom Waters. Že by ostatní tři napsali ten refrén a text? To asi těžko.
More Blues je klasické floydovské blues, které občas hráli na koncertech. Proč klasické? Protože je stejně jako jiná jejich blues pomalé, chladné, smutné a dezolátní. Na téhle studiové nahrávce je zajímavý ten jakoby vzdálený zvuk, který umocňuje tu divnou atmosféru.
Quicksilver je zase návrat do vod (nebo rtuti) psychedelie. Tajuplná, poklidná improvizovaná zvuková koláž založená na klávesách, vibrafonu a gongu, podobná snad první části Saucerful of Secrets. Jako soundtrack jistě efektní a ta atmosféra se mi líbí. Pěkně se promítla do obrázku na disku v CD edici z roku 1995.
A Spanish Piece je blbůstka, která ve filmu údajně hraje z rádia v baru. Je tam hezká ta flamenco kytara, ale to je tak vše. Škoda, že tam místo tohohle a Party Sequence nedali něco jiného, hehe.
Závěrečné Dramatic Theme je obměna Main Theme, která začíná s rytmikou a končí skvěle se roztékající kytarou. Fakt pěkný závěr.
K tragickému filmu o drogách asi režisér lepší soundtrack v roce 1969 dostat nemohl. Tady bych asi těžko mohl něco vytknout. Zajímavé je, že zvukově i stylově je to dost jinde než cokoli, co bylo možné do té doby od Pink Floyd slyšet. Otázka je, jak to obstojí jako album. Komerčně to obstálo. Na britském žebříčku č. 9, stejně jako Saucerful, na francouzském dokonce č. 2, protože to byl francouzský film. To by jeden neřekl (i když třeba věci podobné Party Sequence dávali na své desky Can a floydovské instrumentální plochy napodobovalo mnoho kapel). Mně se to jako album poslouchá dobře v první polovině a pak už to ztrácí dech. Řazení skladeb je takové důsledně nedůsledné – na jedné straně spíš písničky, na druhé spíš instrumentálky, ale ne úplně. Některé instrumentálky samostatně obstojí, jiné jsou spíš soundtracková vata, kterou třeba na Obscured By Clouds už nedali. Různé alternativní verze ještě vyšly na Early Years – zajímavé jsou hlavně alternativní verze Main Theme a kytarová instrumentálka Hollywood podobná Cymbaline. Bohužel další písnička Seabirds, jejíž části zazní ve filmu, se nedostala na album a asi je ztracená (na Early Years je pod tímto názvem jiná verze Quicksilver). Jak už jsem naznačil, dost divné je připsání autorství skladeb jednotlivým členům kapely, tj. hlavně Watersovi. Ten zjevně napsal texty a patrně i všechny písničky (ačkoli všechno zpívá Gilmour), možná ale vymyslel i koncepci toho, co a jak v jednotlivých scénách hrát. Těžko říct. Na druhou stranu díky soundtrackové povaze alba je tady hodně prostoru pro kosmickou melancholii Wrightových kláves a Gilmourovy kytary. A to je i důvod, proč se mi album tak líbí. Mason tady má svou klasickou línou i šílenou polohu. Slyším tam základy jejich nového soundu, který rozvíjeli až do Dark Side Of The Moon. Takže jak hodnotit? Při vědomí, že to není plnohodnotná studiová deska, ale soundtrack, bych dal slabší 4/5. Kdyby to totiž byla studiová deska, tak by to určitě neobsahovalo ty krátké instrumentálky a možná by to bylo ještě daleko horší, jak se můžeme přesvědčit hned na dalším albu.
4/5 |
Registrace nového uživatele 
