| píše Ovi
Ještě mi prosím dovolte pár drobností.
1.
Kolegyni Vydře: Díky za ohlas a za další informace. A jestli jsem dobře našel podle Vašich souřadnic to místo a pokud oba myslíme to samé, bylo by to severo-severo-západně od Stříbrné Lhoty. Je to už hodně v kopcích, 520 metrů n.m., tedy zhruba na stejné vrstevnici jako křížová cesta na Skalce, a tedy ještě výš, než je Skalecký kostelík. To si ale bohužel zásadně odporuje s mnoha dalšími údaji v díle, nehledě ani na to, že by pak bylo zcela nesmyslné chodit z lážovských samot na Skalku přes Lážov. To by totiž byla obrovská několikakilometrová zacházka, navíc s velkým klesáním a pak zase stoupáním, když by se dalo jít asi půl druhého kilometru pohodlně po vrstevnici - dokonce tam po té vrstevnici vede cesta. Třeba když se Kája s tatínkem a se Zdeňou shledali na začátku 2. dílu na Skalce s příbramskou paní profesorovou Černou a Lávíčkem, tak šli domů (na samoty) přes Lážov: ...děti byly u konce lipek (myšlena lipová alej pod Skalkou), Láďu už bolely nohy a Zdeňa mu říká: "Přejdeme tohle město (pozn. - Lážov) a potom hnedle budeme u nás".
2.
Ve 2. díle rochotský hajný Škrábek šel na Dobříš po trase Rochoty - lážovské samoty (v pořadí myslivna - hájovna) - Dobříš. Na rozcestí asi půl hodiny cesty od samot, kousek od silnice spojující Lážov s Dobříší, se však musel vrátit (zapomněl lejstro pro dobříšského pana lesmistra). To rozcestí bylo jenom kousek od té silnice, možná na dohled od ní (viz Kája: "Tuhle máme před sebou silnici jako mlat, po té přijdem na Dobříš jako nic." A rozběhl se pěšinou k silnici).
Tato informace by zase mohla svědčit proti variantě umístění lážovských samot do toho "lesního trojúhelníku", neboť jeho rozloha není tak veliká (jedině snad že by se lesní cesta ze samot k císařské silnici klikatila), a naopak by mohla potvrzovat variantu, kterou nadnesla Goldie, a sice že literární samoty byly situovány severněji od toho "lesního trojúhelníka", tedy spíše západním směrem od Lážova, poblíž spojnice Lážov - (Stříbrná Lhota) - Rochoty.
3.
A ještě k té zde již dříve zmíněné vzdálenosti Kytína a Lážova od lážovských samot. V prvním díle Kája půjde sám do Kytína nechat světit hromničky a "šel to honem povědět do lesovny. Zdeňa že by šla taky, ale vzácná paní řekla: Kdepak, děvenko, ty bys nedošla, to je moc daleko. Bolely by tě nožičky. Vždyť jsi po nemoci".
Kája tehdy chodil do první třídy, skončilo pololetí, bylo mu řekněme šest a půl až sedm let, Zdeňa ještě nechodila do školy, mohlo jí být asi pět a půl až šest roků, a hlavně nedávno prodělala těžkou nemoc, tehdy nezřídka i smrtelnou - spálu. A bylo to v době, kdy ještě Kája neměl tehdy neduživou Zdeňu v parádě, ještě ji neotužoval, ještě "z ní nedělal kluka a nevychovával ji podle svého". Do Lážova a zpět proto tehdy ještě děti neběhávaly, a proto se to ani nedá srovnávat - podle toho nelze usuzovat, že by musela být vzdálenost Kytína od samot větší než vzdálenost samot od Lážova.
Mimochodem, všimněme si, že ani takovou drobnost jako časovou posloupnost a kolizi dvou vzájemně zcela neslučitelných událostí si autorka ani vydavatel nepohlídali.
Kapitola VI. ZDEŇA STŮNĚ: "Koncem nezdravě teplého ledna rozstonala rozstonala se Zdeňa pánovic".
Kapitola VII. JAK KÁJA "VYKUŘOVAL": "Ve středu po Novém roce..."
Kapitola VIII. PUTOVÁNÍ S HROMNIČKOU: "Posledního ledna toho roku vesele pospíchal Kája odpoledne domů ze školy. Říkal si hlasitě: Dva dny prázdno! Zítra je neděle a v pondělí Hromnic".
Čili nejenom, že po konci ledna až řekněme polovině unora (doba Zdenina onemocnění spálou) následuje začátek ledna, ale v následující kapitole se opět dostáváme na začátek února, kdy Zdeňa leží se spálou horečkách a neví se, zda to vůbec přežije, tak zároveň má na smrt nemocná Zdeňa plno chuti jít taky s Kájou do Kytína, ale paní lesní s tím nesouhlasí, protože je to daleko a Zdeňu by bolely nožičky. Takže opravdu si autorka nedělala velkou starost s časovou návazností a s nelogičnostmi a někdy s až evidentními protimluvy. Oproti tomu je ne zcela jednoznačná lokalizace samot v díle myslím si docela prkotina, a lze se dokonce domnívat, že to byl pravděpodobně i autorčin záměr.
Abych ale třeba nevyvoval klamný dojem, že snad nemám autorku a její dílo rád, když na některé evidentní nedostatky poukazuju. To v žádném případě, tak tomu není, a mám a budu mít až do smrti Káju i Manku Wagnerovou-Černou zařazenu mezi své nejoblíbenější, ke kterým se člověk vždycky rád znovu a znovu vrací, hlavně ve chvílích, kdy mu třeba zrovna není do zpěvu :-)
Zdraví Ovi
|
Registrace nového uživatele 
