Druhý nálev - Budhův čaj
Nechala jsem louhovat o něco déle. Barva je vydatnější, ale spíš do zlatova, zmizel zelenkavý nádech a narušila se též rovnováha chutí, jak vyprchaly aromatické složky. Nálev je chuťově plošší, vystoupila sladkost, která působí planě, dutě. Klidně bych teď věřila, že jde o hodně slabý bylinkový čaj. Pořád nějak ušlechtilý, ale už tolik nerozehrává vnitřní dění, neotevírá prostor. K tomuhle čaji se musím sklánět a bádavě volat haló, jsi tam ještě? Jelikož patří k dražším, vzorek mi bude stačit.
Šedesát stránek za mnou - Ráj a peklo
Absolutní pecka. Kniha mě vtáhla, odnesla někam daleko, otřásla do základů. Hrdina nazývaný prostě "chlapec" momentálně opouští rybářskou vesnici poté, co při lovu na otevřeném moři umrznul jeho kamarád. Asi nás čeká putování... Vybírám úryvek:
Člověk se někde musí usadit, někde posečkat, než mu tělo doroste a než se mysl dostatečně zvětší, aby si se světem poradila sama. Jinak je to krásný kraj, neobyčejně travnatý a rozlehlý, několik statků leží pořádný kus cesty od moře, a ze zápraží jiných moře dokonce ani není vidět, což je tady neobvyklé, jak se bez pohledu na moře vůbec dá žít? Moře je studnice života, bydlí v něm melodie smrti a chlapec teď od něj míří pryč, co nejdál, i kdyby to bylo jen na jednu či dvě noci, chce se jen dostat tak daleko, aby moře už necítil.
Trmácí se do údolí a Bárdur je mrtvý.
Začetl se do básně, a proto umrzl.
Některé básně nás odnesou tam, kam nedosáhnou žádná slova, žádné myšlenky, odvedou nás až k samotnému jádru, život se na okamžik zastaví a zkrásní, zprůzrační steskem a štěstím. Některé básně promění celý den, noc, tvůj život. Některé básně člověka přimějí zapomenout, zapomenout na smutek, beznaděj, zapomeneš koženou halenu, přijde k tobě mráz, řekne bác a je po tobě. Mrtvý člověk se rázem promění v minulost. Je jedno, jak důležitá osoba to byla, jestli byl ten člověk laskavý, jak silnou měl vůli a jak nemyslitelný je život bez něj: smrt řekne bác, život se ve zlomku vteřiny rozplyne a člověk se promění v minulost. Vše, co je s ním spojené, je najednou vzpomínka, a ty se urputně snažíš ji udržet, zapomenout je zrada. Zapomenout, jak pila kafe. Jak se smála. Jak vždycky letmo vzhlédla. A přesto zapomeneš. Musí to tak být. Zapomeneš krůček po krůčku a někdy to bolí tak, až se z toho svírá srdce.
Brodit se sněhem je pěkná dřina.
Chlapec míří pořád kupředu, věří, že jde rovně. |
Registrace nového uživatele 
