LED ZEPPELIN – Led Zeppelin II (1969) DR11 41:40 CD Japan 1988 Atlantic 20P2-2024
Záhy po uvedení úspěšného debutu na trh začali chlapci opět ve studiích vyvíjet činnost, aby mu pořídili bratříčka coby úspěšného nástupce. Zdánlivé dvojče má však svůj vlastní charakter a disponuje pokročilými vlastnostmi více sehrané a současně uvolněné kapely. Na rozdíl od jejího předchůdce si na této desce mohli dovolit uskutečnění pozvolného a dlouhodobého nahrávacího procesu, který probíhal na různých místech na obou stranách oceánu. Na výsledku je tento benefit znát, a projevuje se hned v několika aspektech.
Evoluce se nedá zapřít, současně lze na Led Zeppelin II demonstrovat fenomén druhých alb. Následovníci aristokratických prvorozenců museli o svoje místo na slunci a trůnu bojovat. Existuje vzor, z něhož mohou čerpat, současně jsou vystaveni tlakům na zlepšení pověsti a obrazu rodové linie. Prostě nelehký osud mají nalinkovaný už od kolébky. Častým problematickým bodem sváru byla snaha o dvě protichůdné věci současně. Vývoj vs status quo. Tuto volbu celkem dost nadějných souborů neustálo, a po jedné, dvou deskách, se uchýlily do rodinné hrobky s hodně krátkým epitafem.
Na první straně se projeví výrazná progrese ve vývoji tohoto nejméně stylově vyhraněného souboru z velké hard rockové čtveřice. Je zajímavé sledovat, jak je výsledného efektu dosaženo. Třeba hned začátek. Legendární hustý riff a prvních 33 sekund se jede bez Bonhama. Ten si to ovšem později pokusí vynahradit jinak a ne úplně zdařile. Tady je to ale jiný šálek čaje z psychotropních bylinek. Po nářezovitém úvodu přijde pěkně kosmicky nadechnutá pasáž, co obkrouží poslechový prostor neobyčejnými zvuky. Byl rok 1969 a psychedelizovalo se vydatně všude, tak proč ne u LED ZEPPELIN? Prastarý koráb jako z románu E.A.Poea pluje na nebi hnán vesmírným větrem, retro UFO má ráhna a plachty, které vržou v poryvech polární záře a za doprovodu klepání volně zavěšených kovových ozdob proplouvá v kruzích kolem nás. Tuto pasáž doporučuji poslouchat hlasitě, neboť jen tak se lze ocitnout ve středu galaktických vírů a šumů. Unášecí a hypnotické, krásně se rozvíjející náladotvornost a představivost. Na startovací stopu trošku výzva, ale po zapřažení rozjitřené mysli se projeví účinek doslova návykový.
Následující trojice kompozic představuje to nejlepší, co se na albu nachází. Nejlepší, a současně nejvíce náročné na čas i soustředění. Objevit vnější krásu této trojky je možné ihned, prozkoumat ji pěkně do hloubky je však veliká a zdlouhavá expedice do hájemství hudby. Nálada i výrazové prostředky zde velmi oscilují a to v širokém stylovém rozkmitu. Od atraktivních řezaných rytmů, přes eklekticky rozevláté jazzové křivky tónů basy a činelů, až po smířlivou polohu folkové akustiky s proměnlivým vokálem pana Planta. Plné hrsti nálad svojí hudbou Zeppelíni rozhazují, až se je chce chytat s rozevřenou náručí. Ačkoli na albu chybí jednoznačná bluesová klasika, je přítomnost blues (a tím jistě nemám na mysli jen „vypůjčené“ a teprve časem přiznané citace) v jeho atavistické podobě patrná prakticky neustále. Nejsilněji právě v této trojici a pak ještě v závěrečném majstršytku Bring It On Home.
Za všechny tři vybírám jedinou, pro mne nejvíce rozpolcenou a v oné rozpolcenosti tvořící přesvědčivý celek. The Lemon Song má čtvrtminutku přes šest celých minut a je na desce nejdelší skladbou. Oplývá několika zajímavými vlastnostmi. V jednu chvíli si s námi kamarádsky rozpráví v lokálu podbarveném pobíhavou basou a kytarovými trylky, skokem se z ní ale stává pádící splašenec hnaný rokenrolovým adrenalinem. Zajímavé je to o to více, že začíná jako krutá kytarová riffárna, ale tento stav se z nástrojové kresby pozvolna vytratí, aby se skladba podrobila instrumentální dekonstrukci. Má několik výrazů, vzájemně značně odlišných, a klidně bych ji nazval art rockovou, i díky rozsáhlým náladovým plochám, co se v čase proměňují ve vlnění viskózních tónů, jimiž snáze proniká do našich myslí. Není určena pro povrchní kulisový náslech, tam drtivá většina zážitků uniká. Proto není atraktivní pro rádia, ale pro soustředěné vnímání je nevyčerpatelnou studnou zážitků.
Druhá strana původního LP nemá takto jednolitou nebo celistvou koncepci. A to ani jak ve smyslu stylu, tak ve smyslu kvalitativní úrovně. Taky se naplno projevuje ta odvrácená strana mince druháků. Jsou zde skladby, které mají za úkol být těmi lehce vstřebatelnými refrénovkami, tedy vhodnými pro rádia, koncertní halekání, automatické podupávání. Sypou se efektně, suverénně a mohou se vcelku rychle oposlouchat. Teprve, až se oposlouchají, je třeba v nich nalézt druhoplánový potenciál, pokud jej vůbec mají. Naštěstí, v případě LED ZEPPELIN, většinou mají.
Vlastně nejhůř je na tom Living Loving Maid (She's Just a Woman), což je obyčejná hospodská odrhovačka. Její existenci opodstatňuje jednak singlová funkční podoba, jednak skutečnost, že má roli mostu mezi Heartbreaker a Ramble On, čímž se její jednoduchost tak nějak vysvětlí a zmírní. Protože Ramble On má fundament a sílu, bez obtíží utáhne to svoje legrační maskulinní intro. No, a Heartbreaker je tradiční silová hitovka s výbornou kytarovou prací a spektakulárním kytarovým sólem, kde se břitká elegance LED ZEPPELIN naplno projevuje. Je to vděčný song, co tvoří stálici koncertů a různých výběrů Best Of, jejichž smysl vnímám tedy spíše jako „Off“.
Bílá velryba podle legendy a Melvillova vyprávění zahubila spoustu námořníků a harpunářů. Jedním z nich byl bohužel i duch mistra Bonhama, a jako by to nestačilo, ještě ta mrcha otylá nenažraně chňape po nebohém posluchačově uchu. Přitom nástup s kapelou je veskrze hutně plnohodnotný mazec, jak má být. Ale pak se jen ladí a hladí bubny, hledá se rytmus, jakési pokusy o cosi, a výsledkem je pšoukavé nic. Až návrat kapely je vysvobozením ze zmateného bloudění mezi kotly. Nuda jako bič, jediná skvrna na kráse této desky. Navíc zbytečná, exhibici si mohli nechat jako varietní číslo na koncert a nezatěžovat tím studiový produkt.
Závěrečná nádhera Bring It On Home dává zapomenout na předchozího kytovce. Tohle je zase jedna z těch písní, u nichž si přeji, aby neskončily, nebo alespoň aby byly trojnásobně dlouhé. Jako jediná je výrazně bluesová, což jí dává rozvážnost a hloubku. Foukací harmonika, stylizace Plantova zpěvu do temných tónů (v tomhle připomíná Jima Morrisona na L.A. Woman), postupný rozjezd, repetitivně houpavá figura, klasické zakončení písně pěkně po staru, to vše dává uvěřitelnou chuť pravé hudební historie. Současně nám je tak předložena předzvěst toho, co se bude dít na Led Zeppelin III.
Zpátky k syndromu druhého alba. V některých chvílích se v nahrávce objevuje plíživý pocit jevu, který se u mnoha skupin stal realitou, z níž se nedokázaly vymanit. Tím je prosté opakování osvědčeného, neschopnost překročení vlastního stínu. Chození v kruhu, ve vyšlapané cestě, kdy při vyšší rychlosti zahlédneš svoje vlastní záda. Takto se dá popsat kariéra mnoha hudebních souborů, které jak z bezradnosti tak z pohodlnosti rozplizly svůj talent v nesnesitelný zástup prefabrikované nudy. Zde se to letmo přihodilo i našim borcům. Naštěstí přístup sázky na jistotu jim nebyl vlastní, a šlo spíše o latentní fenomén druhého alba.
Zvuk je asi nejslabší ze všech desek LED ZEPPELIN. Což je s podivem, když si uvědomíme, že na jedničce předvedli skvělou práci. Zde se obzvláště u některých písní projevuje velmi špatné nasnímání bicích, typicky The Lemon Song. Zřejmě je to dáno různými studii, protože rozdíly mezi skladbami se v tomhle projevují dosti značně. Jde především o přebuzenost hlasitějších úderů, kdy dochází k rozsáhlému zkreslení zvuku. Některé vypjatější pasáže jsou tímto znatelně poškozeny. Současně je celkový charakter zvuku desky zastřený až mírně huhlající. Jako bychom na korekcích ubrali výšky, zato přidali basy. Což o to, basa dupe dobře, ale sound je poněkud těžkoprdelatý. Některé pozdější remastery se tento projev snažily odstranit, ovšem s různou mírou úspěšnosti. Zastřený zvuk se dařilo vcelku rozjasnit, ale zkreslené bicí samozřejmě rekonstruovat nelze, a tím rozjasněním jejich nakřáplost ještě více vyleze. Takže, jako autentický znak doby a místa OK, ale z hlediska profesionality kompromis.
Tedy opět tu máme skvělý a dokonale vybroušený briliant, i když s malým kazem, kterým je přiznáno, že jde o ryze přírodní produkt. Kdybych měl po čtvrtinkách kalibrovanou měřící sadu přístrojů, ručička by se zastavila na hodnotě 4,75. Jenže nemám, a je to dobře. Alibistické uhýbání před odpovědností za verdikt ukrajováním desetinek se konat nebude. Pěkně jedna až pět, po celých číslech, neboť jednou ze schopností dospělého posluchače jest konzistentní kvantifikování zážitku. Nemohu tedy ani při nejlepší vůli dát jiný počet hvězd, než plnohodnotnou palbu na cíl, protože by to bylo uměle podhodnocené. Jelikož manipulace směrem nahoru ani dolů nepřipadají v úvahu, uděluji poctivých 5*. |
Registrace nového uživatele 
