The Black Crowes - Amorica (1994)
Zatímco první deska měla obal a la Doors a podle druhé desky bych čekal, že uvnitř bude něco jako metalová verze U2 s houslistou, třetí desku bych podle obalu řadil buď k puberťáckému rádobydrsnému a myšlenkově rádobyhlubokému punk rocku nebo mezi pozdní sólová alba osmdesátkové heavy hvězdy, která sice už nezapne koženou bundu prosolenou koksem, ale na fanynky si pořád udělá ráda čas. Naštěstí ani jedno neplatí. Stylově navazují na druhé album, což je v nejlepším pořádku. Trochu mě jen znervózňuje, že každé album je o pět minut delší než to předchozí...
Gone je výborný úvod a první bomba alba. Začátek je vyloženě strhující a i když se to vyvine v podstatě v zeppelinovský jam, je to super. A Conspiracy je taky výborná, líbí se mi refrén a sólo na hammondy. High Head Blues je chytlavá, působí příliš kolovrátkovitě, ale prostě mě baví, je to taková pohodovka. A několik super kytarových vyhrávek. Mimochodem Eric Bobo je syn vynikajícího latin-jazzového muzikanta Willieho Boba. Nahrál mimo jiné tuhle skvělou písničku, kterou složil kytarista z jeho kapely, Clarence Sonny Henry: https://www.youtube.com/watch?v=EehFjKPOgKo Samozřejmě asi znáte spíš tuhle verzi: https://www.youtube.com/watch?v=wk0Z0xePx_Y Podařilo se mi to prosadit do kapely a jeden z mých nejkrásnějších hudebních zážitků je jak jsme to hráli na svatbě kamaráda i s hostujícím hráčem na conga. Ale to už jsem hodně odbočil. Cursed Diamond je taky skvělá, ta gradace, kytarové riffy a krásný zvrat v melodii zpěvu ("Roll me in your splendor..."). Pro mě druhá velká bomba tohoto alba. Hodně zajímavá je i Nonfiction, která zní jako nějaká úplně jiná kapela s tou harmonikou a lehce knopflerovskými kytarovými ozvěnami. Má to pěknou atmosféru a instrumentálně je to příjemné, ale melodie sloky ani refrénu mi nikdy moc neutkvěla.
Třeti velebomba tohoto alba je She Gave Good Sunflower. Začátek je výborný, s ozvěnami Rolling Stones (0:26-0:32), Beatles (0:35-0:44 lehce a la She Said She Said), The Who (v čase 1:08-1:20 jeden riff z 5:15). Je fakt radost poslouchat kapelu, která dokáže vlastní nápad propojit s takovým odkazem, aniž by to byla bezduchá vykrádačka. Vkrádá se mi na jazyk ještě jedno jméno. Steven Wilson. Hehe. Chvíli se zdá, že to sklouzne k takovému standardnímu "oh, baby, yeah". Jenže pak přijde ten boží riff, kdy do toho začnou bušit (No konečně!!! (c) Petr Cibulka), a nad tím nádherné a přesně padnoucí kytarové sólo Marka Forda. A na konci ještě jednou s fantastickou gradací. A nesmím zapomenout na skvělého Chrise Robinsona. To je paráda, naprostá bomba, takové jejich Mojo Pin.
P.25 London je zajímavá funky úchylárna, ale taky jedna z věcí, které mě až tak moc neberou. Následující Ballad In Urgency je nádherná jako celek i když se člověk zaměří na kterýkoli nástroj, tak si to nelze než vychutnat. A ten přechod do další bomby Wiser Time je perfektní. O této písni bych mohl zopakovat, co jsem napsal o předchozí. Prostě luxusní. V tomto žánru se už nedá jít o moc výš. Downtown Money Waster je variace na podobné věci na koncích některých alb Led Zeppelin, ale tady to zní spíš uhlazeně jako od Knopflera. Pěkná věc, která tam asi po té předchozí palbě musí být. Závěrečná Descending nepatří mezi mé nejoblíbenější. Jsou to takové závěrečné titulky s klavírem lehce a la Nicky Hopkins. V podstatě kdyby album končilo už po Wiser Time, tak by mi to nevadilo.
Výborná deska zdařile navazující na Companion. Nemůžu říct, že bych od začátku do konce byl na pěti hvězdičkách, ale ty vrcholy jsou příliš výrazné, než abych šel nějak výrazněji dolů. A stejně je to jedno.
4,5/5 |
Registrace nového uživatele 
