Cituji odjinud:21. 6. 2022
Na východě neklid
Pojďme se krátce pobavit o tom, jak agresivní ruská politika odrazuje i zdánlivě stálé spojence Ruska ve východní Evropě a střední Asii. V dnešním blogu jsem se rozhodl uvést několik zajímavých událostí, které nám ukazují, že agresivní ruská rétorika nejen, že způsobuje uvalení tvrdých sankcí od strategických rivalů, ale vede i k velmi (prozatím) opatrnému odstupu tradičních ruských "spojenců".
Blokáda Kaliningradské oblasti
Kaliningrad, česky Královec, je ruskou exklávou mezi Polskem a Litvou. Strategické území, na kterém mají Rusové umístěné Iskandery schopné nést jaderné hlavice, a rovněž přístup k Baltskému moři. No a vzhledem k tomu, že jde o exklávu, není zásobování oblasti jen tak obyčejnou záležitostí. I když si toho Rusko určitě bylo vědomo, zřejmě si myslelo, že si Litva, ani Polsko nedovolí pozemní zásobovací trasu uzavřít.
Jenže to se stalo. Ruská válka na Ukrajině vedla k zavedení sankcí nejen v oblasti finančních transakcí (např. odpojení od SWIFTu), ale i embarga na některé průmyslové výrobky a nerostné suroviny. A Litva zkrátka začala vynucovat unijní sankce (což zkrátka potvrdil i unijní ministr zahraničí Borell). Kaliningradská oblast tak rázem ztratila trasu, po které importovala až 50% svého uhlí, kovů, stavebních materiálů nebo pokročilých technologií.
Ruská odpověď na sebe nenechala dlouho čekat a v podstatě přinesla to, na co jsme u dnešního Putinova režimu zvyklí - výhrůžky, výhrůžky a znovu výhrůžky.
"Jde o bezprecedentní rozhodnutí. Je to porušení všeho. Považujeme to za nelegální. Situace je víc než vážná... Potřebujeme hlubokou analýzu, abychom mohli odpovědět," řekl zjevně zaražený Peskov.
Ruské ministerstvo zahraničí přitom šlo ještě dál: "Pokud tranzit zboží mezi Kaliningradskou oblastí a zbytkem Ruska nebude plně obnoven v nejbližší budoucnosti, Rusko si vyhrazuje právo přjimout taková opatření, která ochrání jeho národní zájmy." Tento tón je o poznání razantnější a jde o přímou výhružku jednomu z členů Severoatlantické aliance. Litva ovšem není jediným státem, vůči kterému se Rusové snaží stupňovat napětí. U hranic s Estonskem Rusové otevřeně nacvičují útoky na tuto pobaltskou zemi jak ze země, tak ze vzduchu pomocí raketových náletů.
Ovšem zpět k Litvě. O tom, že Rusové berou zavření tranzitu velmi vážně, svědčí i poněkud hysterická reakce ruských elit. Na "kobereček" byl pozván evropský velvyslanec v Moskvě, rozhovor trval zhruba hodinu a půl a Rusové vyjádřili svůj "protest" proti litevským krokům. Co bude dál, ukážou další dny.
Kazachstán nepodporuje ruskou invazi
Středoasijská země, ve které se do střetu dostávají zájmy Ruska (koneckonců, jde o bývalou sovětskou republiku) a Číny, která se zde snaží stále více působit. Začátek roku se nesl ve znamení velkých protestů. Dlouholetý režim Nursultana Nazarbajeva, který v Kazachstánu vládl pevnou rukou od rozpadu SSSR se otřásl v základech poté, co došlo k prudkému nárůstu cen pohonných hmot v zemi.
Centrum protestů bylo v původním hlavním městě země Almaty. Davy lidí se nebály vzít do rukou tyče i zápalné lahve a postavily se represivním složkám, které zůstávaly věrné jak Nazarbajevovi, tak později prezidentovi Tokajevovi. Síla národního hněvu byla natolik velká, že oficiální Nur-sultan (původně Astana) požádal své spojence v rámci uskupení ODKB (více o organizaci viz článek o vztazích mezi Běloruskem a Ruskem) o vojenskou pomoc. Protesty nakonec byly potlačeny, nicméně moci v zemi byl zbaven Nazarbajev právě ve prospěch Tokajeva.
Ač se původně zdálo, že Tokajevův režim bude silně proruský, ukázalo se, že Kazachstán (se svoji velkou ruskou menšinou na severu země) nemá zájem podporovat kremelské snahy o revizi uspořádání hranic v regionu kvůli ochraně ruskojazyčné menšiny (což je kvaziargument Ruska pro vojenský zásah na Ukrajině).
Události začaly nabírat na obrátkách poté, co došlo k roztržce mezi jedním z kremelských propagandistů Keosajanem (manžel Margarity Simonjan, která je hlavou stanice Russia Today) a kazašským ministerstvem zahraničí. Co se vlastně stalo? Kazachstán si zkrátka dovolil neslavit Den vítězství ve druhé světové válce. V reakci na to ruský propagandista začal vyhrožovat Nur-Sultanu možným oddělením kazašského území a scénářem Krymu. Za to si Keosajan vysloužil zákaz vstupu do země.
Tím to však nekončí. Nejdříve Tokajev řekl, že Kazachstán nebude pomáhat Rusku v obcházení západních sankcí. Před pár dny se pak kazašský diktátor na petrohradském "ekonomickém fóru" (kam se ze zahraničních delegací odvážili snad jen teroriské z afghánského Tálibánu) vyslovil proti ruské válce na Ukrajině.
Konkrétně odpovídal na otázku Margarity Semonjan (učinil tak v přímé přítomnosti Putina), jak se staví k ruské "speciální vojenské operaci". K ní se vyslovil tak, že v zásadě jsou v mezinárodním právu dva hlavní principy. Územní celistovost a právo národů na sebeurčení. Jenže kdyby převládl princip sebeurčení, došlo by ke vzniku asi 500-600 států, což by znamenalo chaos: "samozřejmě, že to bude chaos, proto neuznáváme Tchaj-wan, Kosovo, Jižní Osetii a Abcházii. Stejný princip uplatňujeme také ke kvazistátům LNR a DNR". No a tento svůj postoj ze 17. června zopakoval také včera.
"Když jsem mluvil územní celistvosti státu, samozřejmě jsem tím myslel základní princip Charty OSN. Proto, podle mého, má princip územní celistvosti převládat". Následky?
Rusko "našlo" munici z druhé světové války v přístavu v Novorosijsku, kde se odbavuje kazašská ropa (kterou Kazachstána 4. června raději přejmenoval, aby nebyla považována za sankční ropu z Ruska) putující směrem na Západ. Prý bude trvat několik týdnů, než se odstraní. Kazachstán se tak na rychlo přeorientoval na Gruzii, která souhlasila s tím, že tuto ropu odbaví ve svém přístavu.
Jak je vidět, jeden z posledních spojenců kremelského režimu nemá dále zájem podporovat agresivní politiku směrem k Ukrajině.
Kavkaz
I na Kavkaze se dějí věci. Jsou zde dvě důležité události, které stojí za zmínku. První je mír mezi Arménií a Ázerbajdžánem, druhou pak gruzínská snaha vstoupit do EU a zejména NATO. Pojďme tedy popořadě.
Náhorní Karabach
Rusko vynakládá veškeré úsilí, aby mohlo svojí "vojenskou operaci" prodat jako úspěch. Někde se jim to daří více (některé úseky Donbasu), někde méně (v podstatě zbytek fronty). Za tímto účelem Putinův režim čerpá rezervy kde jenom může. Sám Putin totiž nechce spustit masivní mobilizaci, která by mohla znamenat větší míru nepokojů mezi samotnými Rusy. Část jednotek se proto stáhla s Jižní Osetie či Náhorního Karabachu, kde bylo Rusko prostředníkem ve vyjednávání mezi Baku a Jerevanem.
Po prohře v posledním konfliktu mezi dvěma kavkazskými zěmě (kde se mimochodem ukázala vysoká efektivita tureckých Bayraktarů) nastalo období jakéhosi příměři. Časem, ostatně jako to v případě Ruska bývá zvykem, se ovšem ukázalo, že Kreml není schopen mír skutečně dojednat. Této role se proto ujala Evropská unie, která se snaží v regionu převzít strategicou iniciativu. Na konci května došlo k jednání mezi Pašinjanem a Alievem za přítomnosti předsedy Evropské rady Charlese Michela.
Že takový formát má naději, svědčí i fakt, že jak Aliev, tak Pašinjan vkládají poměrně velké naděje v dojednání trvalého míru mezi oběma zeměmi. Prozatím je samozřejmě brzo na nějaké soudy a závěry, jestli vyjednávání mír skutečně přinese, ale po dlouhých dekádách jsme poprvé svědky stavu, kdy se taková možnost může stát realitou.
Gruzie
Druhou kavkazkou zemí, která míří dále na Západ, je Gruzie. Ač se v poslední době Tbilisi staví velmi rezervovaně k členství v Evropské unii, již 3. března, společně s Ukrajinou a Moldavskem podalo přihlášku do Evropské unie. Po zvolení spíše proruské vlády je situace taková, že šance Gruzie na vstup do EU či udělení statutu kandidátské země jsou menší než větší (Komise koneckonců doporčila udělit status kandidátské země právě Ukrajině a Moldavsku), protesty, které se odehrály předevčím ale ukazují, že Gruzínci mají o členství v EU skutečný zájem.
Kromě toho gruzínský premiér zopakoval, že země stojí o vstup do NATO, nicméně před vstupem musí vyřešit své teritoriální spory s Ruskem (pro připomenutí, Moskva okupuje území Jižní Osetie a Abcházie).
Jak v případě Arménie, Ázerbajdžánu a Gruzie je patrné, že odklon od Ruska probíhá. A to nehledě na to, jak moc proruské vlády v jednotlivých zemích jsou (zejména pak Arménii, která se účastnila potlačení protestů v Kazachstánu v domnění, že tím získá podporu Ruska ve sporu s Baku).
Bělorusko
Bělorusko je už vlastně takový evegreen. Publikoval jsemo něm několik článků, ve kterých jsem se snažil vysvětlit, jak Lukašenkův režim funguje a jaké má vztahy jak se Západem, tak s Ruskem. Můj předposlední článek na toto téma se zabýval otázkou, jestli se dá invaze vysedět a zatím to skutečně vypadá, že dá. Byť diktátor poslal na ukrajinskou a polskou hranici několik batalionů (zhruba 4 500 mužů).
Pravdou nicméně zůstává, že se Lukašenko bojí přímého zapojení do konfliktu (tlaky jak od vlastního obyvatelstva, které válku nepodporuje, tak armády, která nemá chuť na Ukrajině válčit). Nově deník Naša Niva, což jsou běloruské opoziční noviny s kontakty v "oficiálních" strukturách, přišel s tvrzením, že Bělorusko odmítá platit Rusku za plyn v rublech.
Důvod je vlastně poměrně jednoduchý. Lukašenkův režim si dokázal vyjednat velmi výhodné ceny na ruský plyn. Dokonce i na předválečné poměry (viz plynová válka na přelomu let 2019-2020). Za tisíc metrů krychlových Minsk platí 128 dolarů. A právě slovo dolarů je v tomto ohledu velmi důležité. Kurz se v minulosti převáděl na ruské rubly, kterých se dalo před válkou (alespoň oficálně) koupit víc než kolik se jich dá koupit teď. Putinův režim, aby udržel zdání, že sankce Rusku prospívají, nicméně uměle udržuje kurz zhruba na 55 rublech za jeden dolar (a je kvůli tomu ochotný rozpustit své rezervy a zakázat nákup valut pro běžné Rusy).
Lukašenko, podle deníku, provedl pouze jednu platbu za plyn v rublech. Byť samozřejmě ona platba v rublech ve skutečnosti není v rublech ale právě v dolarech. Celý ten mechanismus je nastaven tak, že dojde k platbě v dolarech, načež Gazprombanka převede tyto dolary na burze za rubly, kterých je nyní "méně" a následně Gazprom inkasuje platbu.
Pro Lukašenkův režim je platba v rublech zvláštně nevýhodná, protože za plyn platí zhruba o 30% více. No a vzhledem k sankcím, na které Minsk narazil a vzhledem k tomu, že Rusko již režim v Bělorusku nemůže finančně dotovat, nemá Minsk kde brát. Rusko tak svojí vlastní politikou ekonomicky devastuje i svého jediného "spojence", tedy vlastně vazala, v Evropě. Takový přístup Moskvy tedy jen ztěží přinutí Lukašenka, aby se vydával cestou připojení k invazi.
Závěr
Co z toho všeho, co jsem dnes napsal, vlastně plyne. Zejména to, že Rusko svojí agresivní politikou odstrkuje poslední "spojence", které v regionu východní Evropy, Kavkazu a střední Asie má. V minulém článku jsem psal, že Putinův režim rozložil světovou bezpečnostní strukturu. Jenže tato mince má dvě strany. Okolní státy pochopily, že Kreml hledí pouze na svoje zájmy a tyto zájmy vedou k obrovské nestabilitě, která znamená konec zavedených pořádkům a zdánlivému bezpečí výše uvedených regionů.
Proto jak Kazachstán, tak Arménie, Gruzie a Ázerbajdžán hledají cesty, jak přeorientovat svojí zahraniční politiku buď směrem k neutralitě či příklonu spíše na Západ. Jako fiasko nyní vypadá i ruská politika směrem k Bělorusku. To si ostatně musí uvědomovat i Lukašenko, který ale nakonec sám moc dobře chápe, že sedět zadkem na dvou židlích lze jenom chvíli a nakonec se bude muset rozhodnout, kterým směrem se vydá.
|
Registrace nového uživatele 
