Marillion – Marbles (2004)
I toto album bylo pro mě absolutní novinkou a po zjištění jeho stopáže jsem se toho poznávání trochu obával. Ale mohu konstatovat, že jsme si na sebe celkem snadno zvykli. Až mě to překvapilo.
The Invisible Man
Zvláštní skladba (v pozitivním slova smyslu), zvláštní zvuky, už v prvních několika minutách se vícekrát úplně promění – a to není nic, co by mi vadilo, ano to beru, z těch skladeb, kdy zpěvák ani muzikanti netlačí na pilu, v pomalejším tempu rozvíjejí a spřádají příběh, to je styl Marillion, který je mi blízký, pěkné vyvrcholení na konci 10.minuty, které přejde v klavír, klouzavou kytaru a poklidný zpěv, pak ještě jedno vyvrcholení na závěr. Kvalitní a interesantní věc.
Marbles I Marbles II Marbles III Marbles IV
Čtveřice eponymních skladbiček, které rozdělují album do několika částí, Hogarth v nich vzpomíná na dětství, kdy kuličky hrál a měl je za démanty až po dospělost, kdy se ptá, kam že se mu ztratily. Zdá se, že je zde důležitější to verbální sdělení než samotná hudba.
Genie
Opět poklidná skladba zřejmě o džinovi, taková obyčejná, nepřekvapivá.
Fantastic Place
Další pomalejší věc, avšak o něco málo pestřejší než ta předchozí, největší vzrušení přináší kytarové sólo. Ty filmové smyčce použité v průběhu písně a zejména v závěru jsou mírně klišoidní.
The Only Unforgivable Things
Pěkný začátek skladby s klávesami a baskytarou, zase pomalé a to množství kláves je jen dobře, i bicí jsou zajímavé, ale jako kdyby ty skladby měly stále stejnou strukturu: do poloviny do dvou třetin pomalé, pak několikaminutové zrychlení, nástup a pak zase do klidna, což může přivodit malá až neznatelná zívnutí.
Ocean Cloud
Krásná a zádumčivá hudba, zpěv v prvních minutách s hlavní rolí kláves a basy, to vyvrcholí do super kytarového sóla a hutné muziky s křičeným zpěvem, první třetina skladby je uzavřena deštěm a hřměním a stále úžasné klávesy, včetně reálného hovoru (alá Pink Floyd), mou duši starého artrockera skladba potěšila ve velké míře, takhle nějak bych si představoval, že měli dělat Yes hudbu v novém miléniu, píseň je neskutečně pestrá, až jsem nestíhal napínat uši, pořád udržuje nápřah a tah vpřed, pro mě velmi milé překvapení na desce, bomba.
The Damage
Taková obyčejnější skladba, ale ten „sekaný“ rytmus a hard rockový feeling není špatný.
Don´t Hurt Yourself
Skladba v podobném duchu jako The Damage, ale už méně zábavná, ze všednosti jí trochu pomáhá zpomalený refrén v odlišné aranži, který píseň vyvede ze strojově nepříjemného tempa, ale je mi to málo a strojovna převažuje.
You´re Gone
Ta se rozjíždí v sympatickém tempu a cítím z ní takové skryté potlačované napětí, text jsem nezkoumal, ale dle názvu zřejmě Hogarth řeší, že mu milá pláchla. Líbí se mi, jak to graduje a trochu se to houpe, líbí se mi tady ty bicí, dobrá věc.
Angelina
V úvodu si užiji reálných zvuků, pomalá skladba, kde Hogarth netlačí na pilu a klidně a rozvážně nám vypráví (zřejmě) o Andělce, toto je poloha zpěvu, která se mi u něj líbí, a lituji, že ji nevyužívá častěji, možná potřebuje ještě víc zestárnout (hehe). Byť je skladba relativně dlouhá, baví mě, kromě zpěvu i ty finesy parádičky a kudrlinky na klávesy nebo kytaru a pod tím držený dlouhý tón.
Drilling Holes
Není úplně špatná, ale nějaký výraznější drápek nezasekla, jako by tu více na povrch vystoupilo to od kapely již vícekrát slyšené, zaujalo teda to čembalo či co to bylo.
Neverland
Vadí mi u Marillion, že ve skladbách nenechají v úvodech skladeb pořádně rozeznít a rozvinout začínající krásný motiv a hned po několika vteřinách tam napasují hned zpěv. Stejně tak je to tady v této skladbě, kdy zní na začátku nádherný klavír, přidají se nějaké syntetické smyčce, člověk si zavrní blahem a hop, tu nám do zážitku skočí Hogarth. Jinak skladba to není špatná, je tam řada atributů hudby Marillion, které ji povyšují na vyšší až vysokou úroveň, napětí, gradace, zpomalení, sóla nástrojů, vše v pořádku, ale již takto slyšené mnohokrát, i tak jde ale o důstojný až majestátní závěr desky.
Celé dlouhé dvojalbum se nese převážně v pomalém tempu, díky tomu se mi poslouchalo a zvládalo lépe, než kdyby se odehrávaly velké kvapíky.
Nejvíce se mi líbily dlouhé skladby The Invisible Man, Neverland a zejména Ocean Cloud. Jak je deska hodně dlouhá, tak o ní platí to skoro otřepané, že zkrácení o několik skladeb by jí prospělo. Přesto se mi Marbles líbilo a je tak dalším adeptem z posfišovských alb, aby rozšířilo mou sbírku CD.
4/5
|
Registrace nového uživatele 
