Fish – Fellini Days
Fish podle mě udělal správnou změnu a vybral si na další album užší okruh spolupracovníků. Kytarista John Wesley i klávesák John Young hráli s kdekým. Oba jsou výrazní a vynalézaví. Rytmika Vantsis-Stewart je skvělá, jako už minulosti. Album má celkem jednotný kytarový styl, bohužel na můj vkus zase místy až moc jednotvárný, zvlášť když to srovnám s Fishovými nejlepšími deskami.
3D převyšuje celou minulou desku. Zní mi to jako kdyby Wilson produkoval duet Waterse a Hammilla, prvnímu zakázal pořád mluvit, druhému zakázal řvát a nacpal jim tam ten svůj uhlazený styl. Výborná atmosféra, dobře pospojované různé části, skvělá kytara i nenápadné, ale důležité klávesy. Moje nejoblíbenější místo je cca od 4:35 do 5:05. To se hodně povedlo. Ve druhé půlce skvělé kytarové sólo s perfektním doprovodem. Závěr se zpěvačkami mi připomíná Machine Messiah.
So Fellini je zajímavý song. V podstatě poměrně klišoidní, ale s takovým úchylným osmdesátkovým nádechem v refrénu (samozřejmě aranž osmdesátková není). Pohodově se to poslouchá.
Tiki 4 je taky pěkný kytarový riff, trochu whoovský. Zpěvem mi to ze začátku připomíná zpěváka německé částečně genesisoidní kapely Holderlin. Potom je to klasický gradující Fish. Pěkné syntetické (?) dechy – fakt dobrý zvuk. U psychedelického závěru si opět kladu otázku, jestli od sebe Marillion a Fish opisovali, nebo jestli nezávisle na sobě vstřebávali stejné vlivy.
Our Smile začíná zajímavě, pak se to propadne do takové na mě moc prvoplánově pohodového a pozitivního stylu, ale bez napětí nebo úplně silné melodie. Už u minulé skladby jsem chtěl napsat, že mi připadá zbytečné dlouhá, ale nenapsal jsem, hehe. Teď už to napíšu.
Long Cold Day se mi líbí o něco víc, dobrý „špinavý“ rock, kde o napětí rozhodně není nouze.
Dancing in Fog se svou aranží asi nejvíc odlišuje od zbytku alba a pro mě je to jedna z lepších věcí na albu. Líbí se mi ta lehká atmosféra. Povedená je i trubka. Asi v té době už začaly být klávesové dechy snesitelné.
Obligatory Ballad mi podobně jako Our Smile připadá v podstatě nezajímavá.
Pilgrim's Address je podle textu asi nějaký protestsong, ale na mě při každém poslechu působí jako nekonečná nuda, která se neblíží snad ani Hogarthovcům ve slabé chvilce.
No a v Clock Moves Sideways to pokračuje, akorát s trendy perkusivním samplem, celkem dobrým refrénem a akustickou vsuvkou. Takže nakonec docela dobré zakončení.
Začátek alba (první tři) je omračující, ale pak postupně dochází dech. Zbylých šest věcí je místy až tuctový kytarový rock ozvláštněný snad jen specifickým zvukem kytary (který se mi líbí, ale po hodině už taky trochu unavuje). Už ani všechno Fishovo charisma to nedokáže vytáhnout. Navíc mám pocit, jako by mu došla zásoba skvělých melodií. Pořád je to ale hodně dobré, poctivé album. Možná bych ho neměl hodnotit níž než to minulé, ale tam bylo hlušších míst méně, velký dojem na mě udělala ústřední skladba Plague of Ghosts a stylová nejednotnost se pro mě nakonec ukázala být menším problémem než kytarová jednotvárnost.
4/5 |
Registrace nového uživatele 
