FISH – Raingods With Zippos™ (1999) DR8 55:40 CD Roadrunner Records RR 8677-2
Začnu tam, kde jsem minule přestal. Ukázalo se, že Wilson je dobrý sluha, ale zlý pán. Proto si jej Fish na svém albu z devětadevadesátého moudře podržel jako nájemného hudebníka, ale do výsledného tvaru svého díla si od něj mluvit už nenechal. Absence saturace Wilsonem se proti albovému předchůdci zde projevila na první poslech jasně znatelnou uvolněností, dekontaminací od cizorodých vlivů, oproštěním od sevřenosti a zavilosti. Výsledkem je nadýchanost a velebnost, co působí jako prameny živé vody. O produkci se tentokrát pro společnost Roadrunner postaral pan Elliot Ness a byl to počátek velmi zdařilé spolupráce. Steven si nakonec zadrnkal na kytaru ve třech skladbách a tím to pro něj zhaslo. O to zajímavější jsou však jiné okolostojičnosti.
Především a za prvé – vrátil se fenomén prvních alb, mistr Mickey Simmonds, klávesista s duší, co Fishovým nahrávkám obzvláště na začátku jeho kariéry vtiskl osobitou atmosféru. Před svým studiovým návratem se objevil se již na promo turné k albu Sunsets On Empire, na aktuální desce se autorsky podílí na dvou skladbách a na třech hraje, přičemž v Rites Of Passage se ukáže být osnovatelem i realizátorem zcela mimořádné hudební látky. Jeho vznešený a povznášející sound je však zásadní pro dojmy z celé nahrávky, jako by ji étericky prostoupil. Přenesl se i tam, kde nehraje, je znát, že Simmonds je v jistém velmi pozitivním smyslu bytostné alter ego hlavního protagonisty.
Za druhé a též velmi podstatně se tu projevuje množství různých hostů, co příjemně ozvláštňují vyznění jednotlivých písní a přispívají k vykreslení dalších odstínů Fishovy tvorby. V tomhle směru se excelentně projevuje paní Elisabeth Troy Antwi, jejíž vokál nejenže zdobí, ale i obměkčuje a zhebčuje dvě skladby, zejména výstavní baladu Incomplete. Zní jako ponorná řeka hluboko pod povrchem, kdy lze vnímat mihotavý žár jejího hlasu, jenž decentním přísvitem konturuje tvary hudebních meandrů.
V kompozicích lze též zaznamenat hosta sice ne obvyklého, avšak nepřeslechnutelně výrazného. Je jím virtuóz smyčcových nástrojů, pan David „Davey“ Crichton. Krom prvních dvou tracků se vyskytuje v každé skladbě zbytku desky a jeho podíl na vyznění každé z nich je přímo lví. Jak se opře do strun, létají z nich kovové střípky a ty se posluchači pěkně zaříznou do uší. Houslová sóla jsou na tomto alby daleko tvrdší než kytarová, zároveň dávají skladbám efekt kontrastem s klávesami v mizanscéně. Plastičnost zvuku tak získává na hloubce a zážitek na síle.
Kromě přehršle hostí je ustavujícím parametrem Raingods With Zippos™ jeho dramaturgické členění. Opakovanými poslechy se dílo definovalo jako pečlivě vybudovaný celek, jemuž vévodí význačná architektura průčelí, na níž lze jasně vnímat jednotlivá patra budovy. Základ tvoří první dvě skladby s rockovou, tedy kamennou podezdívkou. Pak dochází k odlehčení a další dvě patra jsou odlehčená a splývavá s prosklenou terasou, kde jsou zality světlem všeliké jemné fresky i na odiv jsou tu vystavena umná sgrafita s jemnými ornamenty a texturami. Nad nimi budovu obepíná výrazný předěl, vystupující římsa z hrubého pískovce, jejíž převis rozděluje siluetu stavby na dvě poloviny. To, co se vypíná nad ní, je esence tvůrčí vynalézavosti, co klade vysoké nároky na pozorovatelovu schopnost abstraktní představivosti. S hlavou zvrácenou se snažíme dohlédnout vysoko, co nejvýše, abychom linie obrysů alespoň vytušili, když se ztrácejí v nadoblačnosti.
Kudy cesta dešťových bohů se značkovým zapalovačem vlastně vede? Ani se neptejte. Anebo ptejte. Ze zcizujících nálad kaluží plných kyselin a odlesků moderního světa se Fish ve svých imaginacích odebral kolem nakloněných křížů daleko předaleko, až k oblastem, kde se vyskytuje mor duchů. Chová se v nich ostražitě, aby je neprobudil. Jedině Simmonds mohl být tím, kdo jej na této cestě doprovázel. I díky němu lze výsledné dílo charakterizovat jak výsostně prog rockovou fúzi, která nepůsobí oldschoolově, ale naopak ukazuje neotřelé způsoby hledání směrů a možností. V tomhle smyslu je to ultra originální a novátorský hudební celek, který se svého docenění vlastně nedočkal. To je ale jiná písnička, a navíc, tím spíše je třeba mu věnovat pozornost.
Pustím-li se do jednotlivých pater, prožívám nevídanou exkurzi, procházím nespočetnými chodbami a komnatami výstavní galerie. První song zpočátku nenápadně vábí, ale jak zabočíš za první roh, bez varování tě rafne. První zlom, první kontrast, první ukázka toho, co je pro album typické. Takhle s hudebním materiálem, potažmo s námi, autor pracuje. Odvede naši pozornost něžnostmi a pak nás majzne prknem přes palici. Uvolněný adrenalin v Tumbledown vyplavuje šok, a jede se dál do dance rockárny Mission Statement. Na ní je fascinující především její samozřejmost, lehkost, taneční odpich, rokenrolizující hravost, rozverná nálada, a opět absolutně mladistvá přirozenost, no kde ji ten Fish ve svých jedenačtyřiceti bere..
Po dvou energických skladbách přichází zklidnění v podobě dvou hloubavějších tracků. Nesmlouvavě kontrastní předěl dá jasný signál ke změně rozpoložení. Atmosféra hudebních vibrací s námi náhle pracuje v úplně jiném módu. Oba songy mají tu opojnou moc vtáhnout nás do sebe a držet ve svých jemně splétaných pavučinách. Akustická kytara má doprovázená zpěvem má minstrelskou moc a nedá se z ní vymanit. Jsme naměkko a tím lépe podléháme tomu dalšímu, co na nás nejvyšší imperátor maestro Fish uchystal.
Po čtyřech skladbách přichází již zmiňovaný sžíravý předěl, šleh karabáče z dílny Alexe Harveyho. Barbarský stroj ukovaný z rezavého železa – Faithhealer. Zde se pan Ryba doslova utrhnul ze řetězu. Tento acidicky leptavý song připomíná v jeho podání dychtivou a hladovou šelmu, co se lačně žene za kořistí. Tou jsme my a necháme se rádi ulovit. Nabroušené zuby kytarových riffů i diamantem tvrzených pilových plátů houslového sóla si nás pěkně naplátkují. Divadelně modulovaný, dramaticky stylizovaný, úporný a naléhavý Fishův hlas, účinně podbarvený sborem, nás špikuje jako kopím a dílo je dokonáno. Kataklyzma i katarze rotují v jednom klubku a náhle je konec. Extrémní song, fakt.
Odbočka k Alexovi. To byla převelice interesantní postava v historii ostrovního rocku. Fish k jeho muzice projevoval zřetelnou náklonnost a kromě Faithhealer (tu hrál už od osmaosmdesátého) měl v repertoáru ještě skladbu Boston Tea Party od The SENSATIONAL ALEX HARVEY BAND. Připomínku této památné události z roku 1773 dokonce posléze nahrál i se zbylými členy Harveyovy kapely, po té, co Alex předčasně ve věku 46 let zesnul. Tento významný skotský hudebník byl charismatickým frontmanem a neméně schopným autorem osobitých písní. Jeho diskografie je poměrně rozsáhlá a skrývá spoustu hudebních klenotů, které si zaslouží býti objevovány. Disponoval talentem divadelně přesvědčivě svoje skladby prezentovat, neobyčejným způsobem spojoval ve své tvorbě blues, rock i glamovou atraktivitu, ovlivnil spoustu dalších interpretů. Alex Harvey je zásadní pojem v historii rockové muziky.
Když si naslouchatel připadá jako pole přeorané hlubokou orbou a je si jistý, že nic silnějšího nemůže přijít, je rychle vyveden z omylu. Následující kompozice představují v mnohém to nejlepší, čeho se kdy Fish autorsky dopustil. Ve druhé polovině alba kulminuje mistrovství Mickey Simmondse v kompozici Rites Of Passage. To je píseň, která postupem času rozkvetla v nejvíce omamnou Fishovu skladbu a je pro mne symbolem jeho schopnosti čarovat. Není v ní nic podbízivého, sladce romantizujícího, ani prvoposlechově líbivého. Sama však časem nenápadně vsublimuje do duše vnímavého člověka, zcela ji naplní podmanivou krásou a jemně ukolébá, aniž by si toho ona duše byla vědoma. V ambientním pozvolném závěru s ní odplováme na okvětních plátcích růží do pěny moře zapomnění. V jistém smyslu ve mně vyvolává dojem rozvíjení odkazu nádherně utkané Fortunes Of War z desky Suits. Rites Of Passage zachází ve své nedotknutelné kráse ještě dál. Skladba je tak velebná, že si skoro ani nevšimneme, jak se přelévá do následující šestidílné suity, jejíž začátek se nese v podobném duchu.
Velkolepě rozprostraněná kompozice Plague Of Ghosts, jejímž prostřednictvím se Fish elegantně navrací do vod art rocku, z nichž vzešel, je opojným hudebním dobrodružstvím a zážitkem. Při poslechu jejího mírně se nesoucího začátku Old Haunts, jenž může evokovat new-age hudební scenérie, si uvědomíme, že Rites Of Passage lze vnímat jako její intro, a také jako nedílnou součást organicky srostlou se zbytkem celého alba. Což se ukáže hned ve druhé části s názvem Diggin Deep, v níž jsme bez okolků vystaveni strojovým rytmům a razantně strohým figurám. Zde si můžeme znovu ukázat koncepci alba, která stojí na kontrastech a má svůj přísný řád. Vlastně neexistuje střední poloha, plocha nahrávky je poměrně velkoryse naplněna tlumenými skladbami, do nichž v určitých intervalech vstupují řinčivé akty. Jako v divadle, kde chceme diváka překvapovat hrou světla a tmy. V tomhle lze nalézt zalíbení, hlavně když přestaneme řešit, proč se to tak děje a prostě si začneme užívat všechny chutě, které nám mícháním ingrediencí vznikají. Neboť každý z dílů v sobě skrývá pozoruhodnou proměnlivost a mnohovrstevnatost, v nichž lze donekonečna objevovat nové kompoziční detaily i celky. V tomhle může být ukázkovým příkladem právě zmíněná Diggin Deep, která v průběhu svého trvání provede tolik proměn, že ji lze charakterizovat jako pohled do otáčejícího se krasohledu. Po jejím konci se opět ve zlomku sekundy kolébáme na vlnách ambientu v Chocolate Frogs. Přestáváme se divit zvolenému způsobu, začínáme se pro změnu divit nekonečné invenci, s níž je toto prováděno. Dechberoucí scenérie defilují jedna za druhou.
Při veškeré šíři záběru vokálních nálad je Fish vždy samozřejmý a přirozený, v tomhle nemá srovnání. Z mnoha výrazových prostředků, které si vypůjčuje z různých žánrů, aniž by tyto na sebe upozorňovaly, musím zmínit i odvážně zařazené prvky, jakými jsou elektronické zvuky a samply ve Waving At Stars. Díky nim získá skladba na neobyčejnosti a space hypnotizující hloubce prostoru. Co by při necitlivém použití mohlo rušit, to zde vyvolává žádoucí emocionální efekt. Posluchač je lapen, sveden, unesen. Získá tak absolutní zážitek z kategorie výjimečných. Nádherné kytarové sólo od Wilsona v Raingod's Dancing má schopnost omotávat stuhami tónů a lákat nás pod hladinu, nikdo neodolá. I zde se ukazuje, že když ho nechají hrát a nedovolí mu do ničeho kecat nebo nedejbože zpívat, je dosti užitečný. Jako námezdný studiový hráč by se určitě slušně uživil a aspoň by neškodil zbytečnými remixy.
V poslední části Plague Of Ghosts - Wake-up Call (Make It Happen) nekonečně miluji náladový zlom, jenž zde přichází. Fish je náhle ze stínů vystoupivším mudrcem, co ve třpytivých slovech ponouká, konejší, vyjasňuje, aby nakonec lehce pateticky ve fade outu odešel. Ve třech astrálních minutách tu otřásl vším, co předtím postavil a nechal nás v úžasu osamocené a opuštěné stát. Ještě, že si mohu po libosti pouštět tuto desku pořád dokola, což činím. Jinak nevím, co bych si počal.
Sumárum. Nejde o to, že zde máme desku plnou monstrózních skladeb. Nejde ani o to, že každá z nich nese mocné hudební poselství, co dokáže zahnat každý smutek i každý vztek. Nahradí je třeba tím vlastním vznešeným a nádherným pocitem z přítomnosti neobyčejného uměleckého díla, které je nám pro potěchu dáno. Nejde ani o to, že deska nemá jediné slabší místečko. Tedy, jde o tohle všechno, ale bylo by to nic, kdybych nejmenoval to hlavní. Jako zásadní na tom všem vnímám skutečnost, že Fish stojí na naprostém tvůrčím vrcholu. Stvrzuje a završuje veškerý potenciál, dávno objevený i opakovaně konstituovaný, dlouho usilovně hledaný a nyní konečně opět v plné síle prokázaný. Je to vrchol a kolikátý už? Je to vrchol, a ten nebude lehké překonat, nicméně je nezbytné se o to vždy pokoušet. A protože moc dobře vím, co následovalo, můžu se v klidu zeptat, jestlipak se mu to ještě někdy povede? Nemám rád nedobré konce, tedy i v budoucnu bude možno odpovědět kladně. A to je ve chvíli, kdy stojíš osmitisícovce, veliký závazek i radost nesmírná.
Mostem mezi Sunsets On Empire a Raingods And Zippos™ bylo kompilační album Kettle Of Fish 88-98. Z něj vzešly dvě zbrusu nové skladby Chasing Miss Pretty a Mr Buttonsv Jinak je to kompilace o vcelku nezajímavá, obzvláště pokud máte Yin a Yang. Samotné novinky jsou nasměrované částečně do mainstreamu a nemají prakticky nic společného ani s předchozím, ani s následujícím albem. Připadají mi jako úlitba pro producenty, aby na výběru bylo nějaké tahadlo vnadící ke koupi. Mám tyto dvě skladby přilepené v playlistu na závěr jako bonusy k Raingods And Zippos™ a tam exemplárně vynikne jejich stylový úkrok stranou. Tím nechci říci, že by byly špatné, Chasing Miss Pretty je lehká taneční písnička, co neurazí, a Mr Buttons zase klasická semiakustická rocková píseň, čistá a Fishovsky přesvědčivá. Ale v kontextu je znát, že to bylo jen takové dovolenkové a oddechové muzicírování.
Album Raingods And Zippos™ je z určitého pohledu méně atraktivní, než jeho předchůdce. Je více uzavřené do sebe, vetkané do svých světů a uzamčené ve vlastním meditativním vesmíru. Právě v tom tkví jeho síla. Jelikož není na první náhled tak okázalé, může více vyniknout jeho vnitřní bohatství. Vnější atraktivita bývá často na úkor poselství. Zde je preferováno samo sdělení i za cenu rizika, že posluchač bude odrazen nezbytností hlubšího zkoumání. Jemné tahy drobnokresby vyžadují ztišenou pozornost. Bylo by chybou nechat se zlákat vidinou snadno dostupných efektů, takhle Fishova muzika nefunguje. To bychom přišli skoro o všechno dobré, co se v ní nalézá. Pokud se ale do skladeb usebraně pohroužíme, dovedou navodit pocity vše prostupujícího blaha.
Nevděčný úděl geniálního umělce pokračoval. Ani tato deska závratného komerčního úspěchu nedosáhnula a Fish i nadále bojoval s existenčními problémy. Přesto, nebo právě proto (o tom lze zpětně dosti obšírně disputovat), si zachoval tvář nezávislého rockového písničkáře, který nikdy neprodal svoji svobodu. Obdivuhodných lidí co dokázali kontinuálně tvořit obdivuhodnou hudbu a nezparchantěli, těch v historii není mnoho. O to víc si vážím každého takového a těším se s výsledky jejich umělecké práce.
***** |
Registrace nového uživatele 
