…And Then There Were Three
Nahradit kytaristu v kapele, kde byla sólová kytara vždy utlačovaná klávesami, a skladatele, který si stěžoval, že má málo prostoru, se nejeví jako úplně neřešitelný problém. Ačkoli mám Hacketta rád, tak musím říct, že i z jeho ztráty se Genesis vzpamatovali, akorát jim to trvalo trochu déle a museli probudit dřímající Collinsovy nebubenické talenty a úplně změnit hudební styl. Na tomto albu se to ale ještě neprojevuje, protože zde Genesis pokračují v dosavadním stylu a zvuku, čímž uzavírají post-gabrielovský art-rockový triptych. A právě tím se absence Hacketta zvýrazňuje, protože je tu všechno jako předtím, jen on chybí. Rutherford ho sice zastoupil v doprovodech, má tu i pár pěkných sólových míst a nově i kytarový syntezátor, ale není tu charakteristický akustický song nebo skutečně strhující sólo. Album je klávesovější než Trick a Wind, pokud je to vůbec možné. Collins opět mnoha skladbám pomáhá svými zajímavými bicími, ale skladatelsky se ještě nevzepjal. Na albu je málo kolektivního skládání a atypicky dominují sólové věci Bankse nebo Rutherforda, které se vesměs nacházejí v romantické, hladké a vážné (tj. bez hehesongů) poloze. Nevím, jestli si mysleli, že to tak bude ideální pro Collinse, ale i jeho hlas mi tu připadá nahraný tak zvláštně slabě, vzdáleně, trochu utopeně ve fialových červáncích obalu, který dobře vystihuje atmosféru desky. Zvukově se mi mnohem víc líbí původní mix, který není tak slitý.
Down And Out je hned na začátek jeden z vrcholů alba – to si Genesis umí pohlídat. Rytmicky kostrbatá, přebubnovaná, pulsující, nervní, drtivá jízda s oblíbeným tématem textů tehdejších kapel – tlaky hudebního průmyslu. Líbí se mi „I walk a straight line, it‘s right between the eyes.“ A je tu i lehce floydovské „Smoke a cigar? Take the best.“ Banksovo krátké, šílené sólo, do kterého Collins střílí dávkami, celou tuhle infarktovou atmosféru podtrhuje a na mě to působí skvěle. Nebýt zpěvu a několika vrstev syntezátorů, mělo by to atmosféru podobnou Lamb.
Banksova romantická Undertow je celkem příjemná, ale pro mě už slabší skladba. Líbí se mi Rutherfordova bezpražcová basa. Refrén je ale na mě moc sladký a skladbě chybí větší pestrost (asi proto má „jenom“ pět minut, bez výraznější změny či instrumentální pasáže). Není to tak dobré jako Mad Man Moon nebo One For The Vine, i když je to pojetím podobné zpívaným částem v nich.
Ballad of Big je zajímavá směska. Slyším tam ozvěny Squonk, The Conqueror (ten varhanní riff) a Eleventh Earl Of Mar. Líbí se mi jedna z Rutherfordových kytar, která zní trochu gilmourovsky. A taky zábavné bicí, třeba ty breaky od 3:35. Za vynikající považuji tu část od 3:50 a změnu od 4:00, co pokračuje do fade-outu. To je nádherné beatlesovské psychedelické místo. Co tam hraje Banks na nějaké elektrické piano, mi připomíná It’s All Too Much. Collins tuhle věc nemá rád hlavně kvůli textu, který napsal, ale mně přijde výborná.
Snowbound je asi nejslabší ze tří Rutherfordových skladeb, protože je to jeho typická balada, ale není vůbec špatná. Má tajuplnou a skutečně zimní atmosféru ve sloce a vynikající zvuk a aranž v refrénu. Banksovy píšťalové klávesy sem sedí velice dobře. Snowbound mi vlastně docela připomíná It’s Yourself, ale drží se ve schématu sloka/refrén bez nějakého experimentu, instrumentální pasáže… jako by se toho tady báli. Rutherfordův text je divný, trochu hororový.
Burning Rope, nejdelší Banksova věc na albu, která samozřejmě měla být původně ještě delší, hehe, má pěkné dramatické intro a moc se mi líbí i instrumentální první sloka s melodickou basou. Na téhle skladbě mě okouzluje rytmus, neumím to vyjádřit, je to takové hravé mořské vlnění („And the man in the moon who seduced you…“), tipuji, že dílo Collinse, který to zase umocňuje neskutečně pestrými bicími. Přitom je to majestátní a plné napětí, jak to má být. Instrumentální prostředek je efektně dramaticky vystavěný. A jeho součástí je Rutherfordovo výrazné kytarové sólo, které mu napsal Banks. Je to ve stylu, který posluchač na desce Genesis očekává, ale samozřejmě to není přesná kopie Hacketta, je to trochu prkennější a bez improvizace. Rutherford sám psal, že kdyby ty sólové party nahrával o půl roku později, byly by už mnohem lepší. Nicméně Burning Rope je podle mě výborná skladba. I koncertní verze na Archive 2 je super. Od Collinse jsem ale četl, že kvůli Banksovým archaicko-romantickým skladbám (a konkrétně jmenoval tuhle) zvažoval odchod z kapely.
Deep In The Motherlode je skvělý Rutherford. Určitou uvolněností to připomíná Squonk, ale zvukově je to jinde. Vrčivé syntezátory, rytmus a la zpomalený začátek In The Cage a Banksovy fanfáry – to vše dohromady vaří štiplavou mlhu. Prostředek má úžasnou atmosféru, opět jedno z vrcholných míst alba, krásná rytmika, tentokrát i s kytarou, nad tím decentní, ale skvělý Banks. Phil mě dostává, když zpívá „Seventeen years not over a day“ a „Servants who leave their masters‘ house“. V opakování úvodní části to Rutherford podtrhne povedenými vstupy slide kytary, které mi zase připomínají různé pinkfloydovské zvuky. Opět musím zmínit i výbornou koncertní verzi z Archive 2, která dokonce začíná úplně stejně jako In The Cage.
Jestli mělo být něco z tohoto alba singlovým hitem, tak je to Banksova atmosférická balada Many Too Many. Začátek je skoro jako Private Investigations od Dire Straits. Sloka s Philem a doprovodem syntezátoru je parádní a působivá. Je to kombinace lyrické jemnosti a melancholického smolařství („The part was fun but now it's over“), ale ne patetická, má i takovou řekl bych až folkovou stránku. Vše korunuje silný refrén. „Oh mama…“, to už je magie. Podle mě překrásná píseň a Phil ji zpívá skvěle. Lahůdkovou basu asi nemusím zmiňovat, a proto ji zmíním. Aranžmá kytar se jinak drží v klasickém stylu Genesis a Rutherfordovo nesmělé sólo na konci je podle mě pěkné a naznačuje jeho osobitost, která se projeví na dalších deskách. Co tady slyším? Z nějakého důvodu zase pozdní Blue Effect. Asi je to ta synteticky znějící basa a hladíkovské vyhrávky.
Scenes From A Night’s Dream je zajímavě bezstarostná, pohodová, hladká písnička, lehká, ale zábavná, i instrumentálně by byla super. Největší zásluhu na tom má Collins, jak za bicími, tak jako zpěvák. Ty jeho sebedoprovodné vokály jsou prostě parádní. Ale i basa je tady super. Zároveň to působí jako taková rychlá jednohubka, ale ne špatná. Trochu mi připomíná Häktik Intergaläktik od Holderlin (kteří v ní tak trochu napodobovali právě Genesis, podle mě). Jen ten komiksový text mě moc neuchvacuje.
Say It’s Alright Joe je třetí z Rutherfordových příspěvků. Tentokrát je ta jeho jemná poloha využita k melancholickému vyprávění alkoholika s kapkami elektrického piana. Miluju, jak Phil zpívá „Ooh, Build myself a tower/No way in no way out“ a do toho zahraje basa. Nástup syntezátoru je docela šokující a ta prostřední část je parádní. Oh, shine on! Zajímavé je, že text je zase o nějakém neskutečném zážitku, kterému nikdo neuvěří. Je to trochu a la Twilight Alehouse, A Trick of the Tail, ale i Keep It Dark. No a instrumentální závěr? Ten je také skvělý, v nejlepší tradici Dancing With The Moonlit Knight.
The Lady Lies, druhý větší art-rockový opus, je asi moje vůbec nejoblíbenější věc na desce. Především je na Banksovy poměry nebývale tvrdá, ačkoli melodie zpěvu je pořád měkká, zvlášť když Collins zpívá ten ženský hlas – toto je asi jediný gabrielovsky „divadelní“ song na albu. Refrény („Come with me, I need you, I fear the dark and I live all alone“ hehe) jsou jazzrockovým koncertem rozjeté rytmické sekce. Vyšperkováno je to skvělým Tonyho sólem, ale třeba i ty krátké vstupy klavíru jsou perfektní. Poslední minuta, to je koncentrovaná nádhera. Jedno z magických míst na deskách Genesis. Geniální Rutherford a Collins a k tomu od Bankse naprosto necharakteristický part. Textově jeden z posledních fantasy příběhů. Je to klasický námět: muž potká ženu, ale žena je démon a on jí nakonec stejně podlehne (c) Červený trpaslík. Nádherná koncertní verze je na Archive 2 – ta poslední minuta, to si poslechněte, to je neuvěřitelné, co tam Collins, Thompson, Rutherford a Stuermer vytvářejí. The Lady Lies mohla být překrásným koncem alba. Jenže…
Je tu závěrečná Follow You Follow Me… co k ní napsat. Jejich první velký hit, který jim určitě dodal spoustu sebevědomí. Kdybych ale měl označit subjektivně nejblbější písničku od Genesis, tak by to možná byla tahle. Když ji teď poslouchám, líbí se mi ten huhlavý perkusivní zvuk vznikající třením blány bubnu hadrem a docela i sloka a krátké klávesové sólo. Every day is such a perfect day to spend alone with you je skoro i náznak jakési hudební síly. Refrén už je ale velký rozplizlý kolovrátek. Podle mě je to taky jedna z těch věcí, které naživo vyzní (ještě) hůř než ve studiové verzi (a tentýž názor jsem si přečetl od Rutherforda – hráli ji jen proto, že to byl hit). Na toto album ale jako by snad ani nepatřila.
Další dvě písničky vyšly na b-stranách singlů. Na albu by nepatřily k nejlepším, ale ani k nejhorším. The Day The Light Went Out je podobně jako Scenes From A Night’s Dream moc pěkná instrumentálně. Je výrazná, ostrá, působivá. Tvrdé pasáže se střídají s tím dětským hláskem. Ale chybí jí nějaká změna, rozvinutí, instrumentální část… působí to spíš jako nosič textu než atmosféry. Když si odmyslím aranž, připomíná mi The Who. Vancouver je zajímavá rychlá balada. Je to ten typ skladby, která mi na albu trochu chybí. Textově autorovi jedné knihy o Genesis připomíná She’s Leaving Home a něco na tom bude. Líbí se mi melodie a Collinsův zpěv. Místy zní jako Nad Sylvan, hehe.
And Then There Were Three vnímám jako snahu o zopakování sevřenosti A Trick of the Tail, ale s větším počtem kratších skladeb a bez výrazných dlouhých instrumentálních pasáží (pominu-li The Lady Lies a prostředek Burning Rope). Některé skladby to kompenzují dynamikou různých zpívaných částí (Motherlode, Joe) nebo prostou nářezovostí kombinovanou s kratšími instrumentálními vstupy (Down and Out, Ballad of Big). Dokonce je tu i povedený pop-rockový pokus (Many Too Many, mohl jím být i Vancouver). Jindy ale písně působí „nuceně zhuštěně“ (Scenes, podobně The Day The Light Went Out) a namísto prostoru pro rozehrání či propojení různých hudebních motivů se snaží opakovat ne úplně silné refrény (Undertow, Snowbound a Follow You Follow Me), což pro mě ztrácí kouzlo. Jak mi ale tato forma nesedí, musím říct, že na albu je spousta skvělé muziky, která mě baví. A to má zase skoro 55 minut. Doba vydání, zvuková a částečně stylová setrvačnost, která byla tvrdě zkritizována dobovými recenzenty, a pozornost upřená na hit Follow You Follow Me jsou toho snad příčinou, že album je tak trochu ve stínu. Členy kapely je považováno za nejslabší v diskografii (asi nepočítají From Genesis To Revelation, hehe), ačkoli vyrovnalo jejich nejlepší umístění v britském žebříčku a poprvé je dostalo i do top 20 v USA, což mě fascinuje. Je dobře, že si kapela uvědomila, že tudy další cesta nepovede – Banks a Rutherford to pak potvrdili svými prvními sólovými alby, která se nesou v hodně podobném duchu jako jejich věci zde. Zvlášť to Banksovo je moc pěkné, protože se nemusel instrumentálně krotit, ale i Rutherford potvrdil, že není jen skladatelem sladkých balad (a to svou vůbec nejlepší věc – Compression – na sólovku ani nedal). Nicméně, kdyby takhle pokračovali, mohli podle mě brzy skončit jako Asia nebo něco podobného, co mě nikdy nebavilo. Naštěstí to dopadlo jinak.
4,5/5 |
Registrace nového uživatele 
