Pro kontext a osvěžení jsem si v posledních týdnech poslechl i sólové desky členů kapely vydané v pauze po Relayeru. Některé jsem slyšel poprvé. Začnu od nejslabších.
Morazovo The Story Of I mě nebavilo. Mám rád brazilskou hudbu, ale tohle byl takový divný mix bez nějakých silných momentů (1,5/5). O Wakemanovi už jsem psal, na třech albech po Six Wives nic moc pro mě zajímavého. Je to takové chladné, skladatelsky mi Wakeman zjevně moc nesedí.
Steve Howe i na albu Beginnings hraje krásně na kytaru, jenom se mu podle mě moc nepodařilo složit silné písničky. Je znát, že je to člověk se zásadním podílem na Tales, ale album zní jako kolekce nevyužitých zbytků z Tales. Není tu nic zásadního, ale je to příjemné. Řadil bych to do kategorie „sólové album z nudy“. Tady si zkusíme něco s orchestrem, tady je nějaký polonápad písničky... Dobrým osvěžením jsou dechy v jednom songu. 2,5/5
Sólová alba bubeníků jsou hodně zvláštní kategorie. V případě Whita je to vlastně album lidí, se kterými měl v roce 1969 krátce kapelu, kde hrál na bicí. White je ale na albu velmi výrazný, jeho bicí jsou jazz-funkově valivé, stylem mi připomíná Michaela Shrieva v pozdějších letech. Album samotné mě dost baví. Získalo si mě už úvodní Ooh Baby, což je vynikající groove, je to takové santanovské, zpěvák má hlas jako Leon Thomas. Nemá to samozřejmě nic společného s Yes, ale je to super proplouvání ve vodách soul-blues-jazz-rocku s náznaky artu, folku a reggae. Nejvíc do Yes je nepochybně Spring – Song of Innocence s Andersonem a Howem, ale album má i další vrcholy a minimum vaty. Zábavný moment je v Avakak v čase 4:50, kde začíná Machine Messiah. Tohle je zase sólové album z kategorie pohodových. White ukazuje, že v Yes se podřizuje celkovému konceptu, ale umí hrát i dost jinak. 3,5/5
Andersonovo výpravné, halekací, vangelisovské pseudo-world-music-elektro-mňoukání s fantasy-sci-fi texty je rozhodně progresivní, protože tam je do jednoho naprosto hladce plynoucího maglajzu (c) Olias shrnuto vše od klasiky až po Afriku, a to mnohem lépe než u Moraze. Zvukově velmi zajímavé, hudebně působivé, místy až futuristické album. A je obdivuhodné, že to celé nahrál sám. Kromě Vangelise tam slyším Yamashtu a Popol Vuh, ale to už může být jen náhodná podobnost, Moon Ra je samozřejmě odkaz na Sun Ra. Není to opravdu žádný mainstream nebo bezstarostná jízda na hřbetu úspěšné kapely. 4/5
No a jednoznačným vítězem je pro mě Chris Squire, jehož Ryba na suchu působí, jako by se skladatelsky odháčkoval (c) Guru Jára. Jednoznačně art-rocková deska plná silných, výpravných, dotažených skladeb a instrumentálních jízd, sólové baskytary a vynikajícího Bruforda za bicími. Orchestrální aranže Andrewa Jackmana, ale i saxofon Mela Collinse pěkně osvěžují Squireův charakteristický styl. Na něco z toho navázal zhruba o 25 let později. Hodně tomu pomáhá i fakt, že Squire byl charismatičtější zpěvák než Howe. Nádherná Hold Out Your Hand, Silently Falling, Lucky Seven (která zní hodně jako Traffic) a monstrózní Safe (Canon Song), která je ještě velkolepější než třeba závěr Shadow Of The Hierophant. skvělé album a vynikající předzvěst další tvorby Yes. 4,5/5
Možná se ještě zastavím u nějakých dalších zásadních alb souvisejících s Yes, ale to, co jsem zatím slyšel, mě neoslovilo. Wakemana až po Criminal Record jsem už zmiňoval, Andersonovy sólovky a desky s Vangelisem jsem si poslechl až do konce 80. let a přišlo mi to povrchně příjemné, ale plytké, ničím nezajímavé, bez napětí, kromě pár míst. Alespoň jsem se ale dozvěděl, že český Jon Anderson není jen Václav Neckář, ale i Hana Zagorová. Pak jsem ještě slyšel první album dua Moraz-Bruford. To bylo taky příjemné, ale taky nic zásadního. |
Registrace nového uživatele 
