Yes – Tormato – 1978
Future Times/Rejoice
Jedna z mých nejoblíbenějších skladeb Yes. Teď, při poslechu na sluchátka, mě napadly dva důvody, proč tomu tak je. Za prvé - znám ji od svých patnácti let, slyšel ji snad tisíckrát a v mém repertoáru denních popěvků hraje jednu z nejvýraznějších rolí – vedle Supper´s Ready, první strany Nursery Cryme, The Cinema Show, Release, Release, Going For The One nebo desky Dux z roku 1986, si ji prozpěvuju nejčastěji, i několikrát denně. Ano, takovou úchylkou já trpím. A za druhé, což je dle mého mnohem podstatnější – ta skladba je zkrátka nádherná, dokonalá, překrásná, Yes tady jsou na svém absolutním vrcholu, v té (asi) nejlepší sestavě, bohužel už naposledy – s odstupem pětačtyřiceti let dnes vnímám, že Tormato je poslední „klasické“ album, se vším, co ke kapele neodmyslitelně patří. V téhle skladbě je opět parádní baskytara, krásné vícehlasy, moc se mi líbí to proplétání (místy až souboj) kytary a kláves, výborný Alan White (zejména, když svoje bubny rozcinká), nad tím vším Jon Anderson se svým podmanivým a vysokým hlasem, no a samozřejmě pak to úplně hlavní – výborná skladba, nádherná muzika – naprosto vymazlená do posledního detailu, takže není opět moc co vyzdvihnout. Snad pasáž od času 5:05 s kravským zvoncem. Opravdu naprosto fantastická písnička.
Don't Kill The Whale
Tahle skladba mě nikdy moc nebavila, není vyloženě špatná, ale asi po té úvodní mi přijde jako celkem slušný sešup. Za zmínku stojí to sólo v polovině, hrané na bůhvíjaký syntezátor, a potom takové ty pazvuky, které má na svědomí asi taky Wakeman.
Madrigal
A aby těch mých úchylek nebylo málo, tak Madrigal (spolu s Podzimní od Spirituál kvintet) si zpívám zdaleka nejčastěji – denně ráno po vyčištění zubů (takže naposledy před půl hodinou), a někdy pak i přes den, z čehož vyplývá, že kromě toho, že jsem úchyl, je tahle skladbička moje skutečně velice, velice zamilovaná. Krásná je tady kombinace stěžejního cembala s akustickou kytarou.
Release, Release
Tuhle skladbu jsem si rovněž zamiloval od prvního poslechu, byl z ní úplně odvázaný – na Větrníku překládali název jako „Odvaz, odvaz“ – a jsem dodnes, pro mě je to opravdu jedna z nejlepších nahrávek kapely, navíc poměrně netypická vypalovačka, trochu mi připomínající Going For The One. Naprosto famózní je hned úvodních několik taktů, kde kytara hraje na osm, pod ní jsou skvělá kila na (asi) Hammondy a basa jede na šest, a když se přidají i celé bubny, tak kapela hraje střídavě na šest a na sedm dob – ale působí to naprosto přirozeně a jednoduše. Ne, nebudu pitvat celou skladbu, která se mi nikdy neomrzí, jen zmíním úžasné vokály v čase 4:28, a pak stopky + vokály v 5:17, jedny z nejstrhujících, jaké kdy Yes nazpívali.
Arriving UFO
Druhá strana začíná další bombou. Zase do puntíku vymazlená skladba, líbí se mi tady třeba to cinkání nebo mezihry, první ve druhé minutě s fantastickou baskytarou, druhá v čase 3:10 s kytarovým sólem. Následuje výbuch a pozvolný návrat a opakování hlavního hudebního motivu. Super, opravdu super věc.
Circus Of Heaven
Ve svých patnácti letech a následně na střední škole (když tak o tom teď přemýšlím, tak bych řekl, že to bylo nejlepší období mého života, pokud jde o poznávání muziky) jsme zcela jistě nepoužívali termín „bomba“, ale už tenkrát jsem věděl, že tohle je ta poslední na desce. Krásná písnička, včetně toho dětského povídaní Jonova syna Damiona na konci.
Onward
Až teď jsem se dočetl, že Squire považoval tuhle skladbu za jednu z nejlepších, jaké kdy napsal. No, tak s tím já naprosto nesouhlasím, pro mě je to nejslabší písnička na albu, která se mi nikdy nelíbila, snad jen kromě té „vsuvky“ s nějakými dechy – pokud to tedy není syntezátor.
On The Silent Wings Of Freedom
Závěrečná skladba jakžtakž zachraňuje dojem z předešlé nahrávky, ale bomba to pro mě taky není. Dlouhý instrumentální úvod je docela slušný, ale pak mě to už moc nebaví, zdá se mi to takové bezradné, a zbytečně natahované.
Jsem rád, že jsem stihl napsat o desce před odjezdem na Šumavu – nemám žádné velké výčitky, že bych to odflákl, ale mrzí mě, že jsem si nenašel čas na jeden poslech se čtením textů, a na hledání nějakých videí s basou, která v některých skladbách opět naprosto dominuje – Chris Squire byl skutečně génius, a díky našim společným recenzím si zajistil a pojistil první místo v mém žebříčku. Tormato je vynikající deska, ale pro mě už ne na plnou palbu, jelikož tam jsou slabší písničky. Poslechl jsem si (poprvé v životě) i bonusové skladby, které mě ale příliš nezaujaly, a tak si říkám, že nakonec na albu je asi to nejlepší, co měli k dispozici. Nejvíc se mi líbila Everybody's Song, kterou upravili a vydali na dalším albu pod názvem Does It Really Happen? I přesto, že Drama je skvělé album (jsem sám na sebe zvědav, jak vysoko budu hodnotit), cítím u Tormato jakousi nostalgii, protože po deseti letech existence něco definitivně končí, jedna celá etapa, období, éra nádherné, kouzelné, překrásné, nejlepší (pro mě) hudby, jaká kdy byla stvořena. Nejen pro kapelu Yes.
Jo, a vzpomněl jsem si na jeden poslechový pořad z té doby, kdy Jiří Černý překládal název alba jak „Rayče“. Tak prosím o Vaše případné názory a vysvětlení.
8/10 |
Registrace nového uživatele 
