lasickavznesla bych v knihovně dotaz, tohle není normální.
Charlaine Harris: Pravá krev
Baronet 2009
Původně jsem se chtěla věnovat jen takovým „maličkostem“ jako rozdělené slovo „vž-dyť“ a nějaký ten překlep. Ale skutečnost je mnohem horší.
Pro upířiny mám slabost a jistý potenciál jsem viděla v tom, že se hrdina narodil v roce 1840 a mohl by něco zajímavého povyprávět, ale k tomu v prvním díle v podstatě nedošlo. Kromě toho, že v prvním díle měl hrdina pět dětí (s. 64), ale když jsem prolistovala druhý díl, tak počet dětí se zredukoval na tři (s. 260).
Nepochopila jsem, jak je to se čtením myšlenek. Nemohla jsem se zbavit dojmu, že autorka si tento hrdinčin „dar“ přizpůsobuje podle situace.
Chyběla mi tam vnitřní logika. A navíc nuda, nuda, šeď, šeď.
A kupodivu muži, kteří by po hrdince nezatoužili, by se dal spočítat na prstech jedné ruky (přibližně žádný). Což bylo nudné už při třetím opakování.
Navíc mě nebaví „originální“ milostné trojúhelníky typu hrdinka-upír-člověk /který možná tak úplně člověkem není, že/. Nemohla jsem nezbavit myšlenky, že by nebylo tak úplně špatné, kdyby hrdinku konečně někdo ZABIL.
s. 136
“Počkat, jak ses sem dostal?“
„Tvoje babička chtěla odvézt až domů, ale trval jsem na tom, že pojedeme nejdřív k ní a já jí pomůžu vyložit věci z auta.“
„Tak proč jsi pořád tady?“
„Čekám na tebe.“
„Takže jsi viděl, kdo ji zabil?“
„Ne. Šel jsem pak přes hřbitov domů, abych se převlékl.“
Dává to smysl? Zvláště, když řídila babička? s. 138
“Vezla Billa domů, ale ten jí pomohl odnést věci do domu.“
Nedává.
s. 141,142
“Přijde na pohřeb i ten váš přítel?“ (...)
„Oh, myslíte Billa? Ne, nemůže.“
Nechápavě se na mě podívala.
„Bude to během dne. (...) Nemůže jít ven.“
(...)
„Totéž jsem řekla Andymu B. (...) Řekla jsem mu, že má začít stíhat jiné, ty, kteří se nechtějí naučit s námi žít. Billa C ne, protože ten se skutečně poctivě snaží zapadnout. V pohřební síni mi řekl, že má konečně novou kuchyň.“ (...)
Zamyslela jsem se, co by mohl Bill ve své kuchyni vařit.
Tedy já se zamyslela úplně nad něčím jiným
a) Byl nebo nebyl Bill na pohřbu?
b) Že by byl A, který rozhodně není Billův přítel, tak dokonale informovaný o renovaci jeho domu?
c) Kdo se proboha na pohřbu vykecává o nové kuchyni?
d) Budu se ptát, jestli byl Bill na pohřbu, když se tam s ním vykecávám o kuchyni?
Hrdina opravdu NEMŮŽE odejít k lesu a vrátit se od rybníka. Ani když je to upír.
Zajímalo by mě, kdo každé ráno upíry za úsvitu zahrabává. I když večer se upír vyhrabal sám (a vypadal jako prase, bo hlínu měl i ve vlasech.). Ale opravdu si nedovedu si nedovedu představit, jak se večer zahrabává, když autorka pohrdla tradiční teorií, že je to bytost více méně nehmotná. A navíc to překvapení, když hrdinka zjistí, že Bíle: hrdina není nakažený nějakým virem, ale je mrtvý. Co tak čekala? Je to upír, proboha !
A řekne mi to třeba Vavroch. Protože autorka toho zjevně není schopná. Hlavně, že se dozvíme, že se hrdina před zahrabáním svlékne, aby si nedej bože neušpinil oblečení. Muselo to vypadat opravdu romanticky, když se upíři hromadně zahrabávali večer do země. Na hřbitově. Jak originální.
Taky mi není jasné, jak tedy mohli jistí lidé „upálit“ několik upírů. Kdyby na to šli v noci, tak je nepřeperou, ve dne by měli být zahrabaní a sám Bill říkal, že největší ze všech velikánských tajemství je to, kam se upír po ránu zahrabe.... Ale opravdu nemám touhu se k ní vracet, abych zjišťovala, jestli jsem něco nepřehlédla.
s. 262
...a otočila se k němu. Zjistila jsem, že se na mě dívá asi z pětimetrové vzdálenosti.“
„Sookie,“ vydechl, položil mi ruku na rameno.
Z pěti metrů? Ten muž ale musí mít dlouhou ruku.
s. 280,281
Zakryla jsem si rukou ústa, aby nebylo slyšet, jak lapám po dechu. ...
„Co tvoje sestra?“ ZAVOLALA JSEM. „Žije ještě, XY?“
Pročpak asi mě napadla scéna z filmu Jumping Jack Flash, ve které Teri chodí v noci po molu a vykřikuje. „Tady voběť! Tady voběť!“
Jsou tam postavy, ze kterých by se opravdu dal vytěžit dobrý příběh, ale obávám se, že CH. Harris toho opravdu není schopná.
Abych to shrnula: Mnoho povyku pro nic. A hlavně – rychle pryč od ní.
|