Emerson, Lake & Berry - To The Power Of Three – 1988
Tohle album jsem slyšel poprvé v životě teprve před dvěma týdny, a byl si jist, že se jedná o sračku. Po druhém a třetím poslechu jsem si to už nemyslel, to se tak prostě občas přihodí. Po čtvrtém (před třemi dny) už jsem se dokonce těšil na poslech číslo pět na sluchátka, no a ze sračky se nakonec vyklubala deska, ke které nemám téměř žádné výhrady a moc se mi líbí.
Talkin' Bout
A hned v první skladbě mě napadá podobnost s různými kapelami té doby, třeba U2, Police, Genesis a další, jejichž názvy si nevybavím, jelikož jsem je nikdy moc neposlouchal. Je to popík jako v Praze, ale nevadí mi, a písnička se mi líbí.
Lover To Lover
I tohle je popina, připomíná mi to (nejen názvem) Easy Lover, hit, který nazpíval Phil Collins s nějakým dalším zpěvákem – nechce se mi hledat s kým, a vlastně si ani nejsem stoprocentně jistý, jestli je to ta skladba, hehe. Tahle se mi líbí, pěkné Hammondy i vokály.
Chains
Třetí skladba a (pro mě) třetí skorobomba. Stále si lámu hlavu, koho mi připomíná zpěv Roberta Berryho. A troška toho ©Bubla more cowbellu, hehe.
Desde la Vida
Jasná bomba a nejlepší skladba na albu, samozřejmě hlavně kvůli délce, hehe. Tohle se mi opravdu moc líbí, velice povedená, třídílná kompozice (vkrádá se mi na jazyk, resp. na klávesnici termín progrocková). Zpívané části (díval jsem se na text, ale nějak jsem ho nepochopil) jsou výborné, a ta prostřední, instrumentální (na pět a na šest dob) fantastická. Už při „seznamovacích“ posleších jsem tam slyšel nějaké zapísknutí, a nevěděl, jestli třeba někdo nehvízdá venku, ale jo, je tam, v šesté minutě, všimli jste si?
Eight Miles High
Originál od The Byrds jsem neslyšel, ledaže jsem ho slyšel. Nevadí mi, ale zatím se mi líbila tahle písnička ze všech nejmíň.
Runaway
Druhá strana je – zatím – slabší. Tahle skladba je nejotravnější, až vlezlá popina, ale kupodivu mě sere jen trochu, hehe.
You Do Or You Don´t
Pomalá, pěkná písnička, místy baladistického, až srdcervoucího charakteru s podobně charakteristickým (tedy srdcervoucím) kytaristickým závěrečným sólem. Díky stopáži druhá nejlepší skladba na desce.
On My Way Home
Závěrečná skladba na mě působí pro změnu až moc hymnisticky, nějak mě nebaví, ale zachránil jí fakt, že je věnována Tonymu Strattonu Smithovi, jak jsem se dočetl.
No, tak za mě fakt povedená nahrávka, napadají mě výrazy jako podceňovaná, přehlížená, zapomenutá atd., pro mě tedy zcela určitě. Přemýšlím, čímpak to může být, že se mi tak zalíbila, když zní jako úplně jiná kapela, no a ono to možná bude právě proto. Robert Bobule nahradil Řehoře Jezero, a s trochou nadsázky se dá říct, že je to jeho sólové album.
7,5/10
|
Registrace nového uživatele 
