ELP – Black Moon (1992)
Projekty Emerson+ z 80. let mě bavily, ale návrat celé kapely samozřejmě sliboval větší zájem. Fakticky je to první album ELP od Brain Salad Surgery, které se dá označit za normální a bez ummagummovských experimentů a vnějších tlaků. Keith Emerson hraje pořád výborně, i když i tady je často jen v pozadí, ale svými aranžemi album pozvedá. Greg Lake zpívá dobře, ale už samozřejmě není na vrcholu, a to ani skladatelsky. Carl Palmer tak na polovině alba hraje takovým dost šablonovitým osmdesátkovým stylem „pomalý pochod bažinou“, který podle mě nebyl úplně nutný. Jinde se ale projevuje i jeho vynalézavost ze 70. let. Zajímavý je producent Mark Mancina, který předtím produkoval Yes – Union. No, tady bohužel tak výborný materiál k dispozici neměl. Alespoň tedy navzdory dobové módě udrželi stopáž ve vinylové délce, což beru jako plus. Kolotoč a prachy na obalu jsou cynickým odkazem na účel reunionu?
Temná, valivá Black Moon je hodně poplatná osmdesátým rokům a minimálně ukazuje, že nejnovější hudební trendy nechaly ELP chladnými. Bicí jako z We Will Rock You, zábavná aranž ostatních nástrojů, výrazná basa, zajímavé kombinace osmdesátkových kláves s občasnou připomínkou hammondů. Instrumentální pasáže ve druhé polovině, kde Emerson rozehrává klávesový orchestr, zní jako nějaký soundtrack. Přes určitou těžkopádnost je to velmi dobrá skladba.
Paper Blood působí tak trochu jako druhá část Black Moon – podobná drsňácká poloha zpěvu s celkem rovnou melodií a střední tempo. Tentokrát ale kromě celkem primitivního AORového kytarového riffu nabídne mnohem více hammondů a pěknou harmoniku. Tohle je docela ve stylu Emerson/Berry/Palmer. Dobré, ale přece jenom ten kytarový riff je trochu jako ten kolotoč na obalu.
Už název Affairs of the Heart ve mně nevzbuzuje velká očekávání. A skutečně, Lake a Downes napsali (asi když byl Lake chvíli v Asii?) nepříliš výraznou baladu. Nicméně po těch prvních dvou věcech je to příjemná změna, hezká převážně akustická aranž a vynikající bridge s klavírem a syntezátorovými smyčci – to je vrchol písně. Jinak to ale úplně skvělý song není.
Líbí se mi, že po letech zase zařadili nějakou předělávku klasiky. Romeo and Juliet, neboli kus z Prokofjevova baletu, je taky typ věci, který si o art-rockové zpracování přímo říká. Tak se toho ELP ujali. Nejsem si jistý, jestli úplně zdařile. Místy je to takové strojové, malinko to postrádá lehkost, ale třeba část od 1:30 je opravdu výborná.
Farewell To Arms má krásný úvod, potom je to taková klasická patetická ELPovská píseň, ale tady je toho patosu na mě trochu moc. Navíc ty osmdesátkově znějící bicí bez Palmerovy obvyklé invence. Závěrečné fanfárovité sólo je sice navýsost emersonovské, ale tu písničku to prostě už nezvedne.
Changing States je mnohem lepší, tady konečně slyším Palmera dělat něco zajímavého. Opravdu povedená Emersonova dynamická, energická a místy téměř orchestrálne působící instrumentálka, která projde několika motivy a rozhodně nenudí. Jedno z mých oblíbených míst alba.
Burning Bridges, které napsal Mark Mancina, je hodně dobrý song a určitě nezaostává za původním zpívaným materiálem kapely. Líbí se mi ty hravé hammondy, má to pěknou melodii. Konec refrénu mi zní jako „an eternal flame“ a následující klávesová vyhrávka, která je pak i v závěrečné minutě, mi vždycky připomene Yes i Genesis najednou (Your Is No Disgrace a závěr Can-Utility). V celé skladbě si opět užívám Emersonovy výborné aranže kláves. Taky patří k lepší části alba.
Close To Home je Emersonova klavírní instrumentálka, která není špatná, ale je taková rozlítaná, trochu klišoidní a postrádá pro mě magii jeho starších sólových výstupů. Ale dá se do toho zaposlouchat, to zas jo.
Better Days změní náladu desky do potemnělého, zakouřeného podniku. Přes hraničně úchylnou osmdesátkovou aranž a rytmus bicích to pěkně šlape. Připomíná mi to Bowieho. Refrén je výborný. Opět jeden z vrcholů alba.
Footprints In The Snow je Lakeova balada na závěr. Není špatná, neruší mě, ale nic výjimečného to není.
Black Moon není špatná deska, ale po předchozích třech albech to kvalitativně je trochu sešup (no, spíš sestup). Album je docela pestré, jak bylo jejich dobrým zvykem v 70. letech, ale připadá mi takové nesoudržné. Chybí mu nějaká silná ústřední skladba. Je tu tak pět výborných skladeb (Black Moon, Changing States, Better Days a s odstupem Burning Bridges a Romeo and Juliet), ale žádná vyložená bomba. Zbytek mě nepřesvědčil, je to takové průměrné, což přičítám zejména Lakeově slabšímu skládání. Ostatně naživo hráli prakticky jenom první dvě věci, Close To Home a Prokofjeva. To taky nevypovídá o velké důvěře v materiál. Asi bych dal i 3,5/5, ale nechám to takhle.
3/5 |
Registrace nového uživatele 
