Pro mě pokračuje série neznámých alb a interpretů, z celého seznamu jsem kromě těch "svých" opravdu dobře znala jen Supertramp. U 10cc je to pár písniček, souvislé album bude novinka, u Sparks jsem nějakou tu desku slyšela, ale to mnoho neznamená, u nich je každé album jiné a možné je cokoli. Kupříkladu nikdy není úplně jasné, kdy si dělají srandu a co myslí smrtelně vážně. Navíc mám tušení, že teď už budu sotva zvládat dávat jednotlivým deskám takovou pozornost, jakou dostaly první tituly na začátku. Abych to shrnula, jsem na sebe zvědavá :-)
Čtu si "sebrané spisy" Jouis - Dojo a opět se kochám různorodostí pohledů. Dlouhodobě je mi nejbližší Pegasův a Štěpánův hutný přístup, typově se asi snažím o něco podobného, i když nemám zdaleka takový přehled či vhled do hudby, spíš jen tu mou chorobnou fantazii. Těší mě číst Ivanovy texty, líbí se mi, jak kolem hudby nejprve zlehka našlapují, konkrétně tady třeba postřeh o nenápadnosti, do které se dá nořit a objevovat. U Pepy oceňuji bezprostřednost emocí, když jsou pozitivní jako teď, je to vyloženě nádhera, ačkoli negativní výlevy mají též něco do sebe. Honza má plno zajímavých myšlenek (je opravdu znát, že máš album pod kůží), líbí se mi hlavně vystižení, čím se Jouis liší od podobných kapel, a že jsou jich mraky - celkovou dotažeností, důkladným prokomponováním, nejde jen o jamování, to je přesné. Miro skvěle nadhazuje souvislosti a precizně rozplétá vlivy, zároveň vystihuje, v čem je tato hudba novátorská, že fúzuje něco, co v podobné míře ještě nikdo nezkoušel. Nad zmínkou o živém potenciálu mě napadá, že možná i tenhle význam byl v tom mém osvětleném akváriu uprostřed tmavé místnosti schovaný: setmělý klub a ozářené pódium. Hudba na večer. |