Queen – A Kind Of MagicA Kind Of Magic je zase jedno z těch alb Queen, které jsem v devadesátých letech docela dost poslouchal a mám zažité. I přes letitou pauzu jsem si většinu stále vybavoval, a ten zbytek v hlavě hned naskočil po pár vteřinách. Hodně písniček se objevilo ve filmu Highlander.
Začátek desky je velmi vydařený. Rocková vypalovačka One Vision (ta pro změnu zazněla ve snímku Iron Eagle) s lehce dramatickým intrem, které přejde do skvělého kytarového riffu, je na rozjezd jako dělaná. V zápětí dochází ke zklidnění v podobě poprockového skvostu A Kind Of Magic, na kterém je skvělé úplně všechno, výrazná basová linka, kytary, zpěv, melodie, zpěv, aranžmá, prostě dokonalost a jednoznačně jeden z vrcholů desky.
Dále je to trošku jako na houpačce. Na pomalé baladě One Year Of Love není v zásadě asi nic špatného, ale není to úplně pro mě a zní trochu moc nasládle. Netypicky pro Queen je v ní slyšet saxofon. Pain Is So Close To Pleasure jsem si pamatoval jako horší skladbu, ale nyní mě zaujala víc než v minulosti. Olehčená popová melodie, zpěv ve výškách zní spíše jako od Bee Gees než od Queen. Hudební podkres se mi zamlouvá víc než zpěv, který se s ubíhajícím časem stává otravnější. Friends Will Be Friends je známá balada ze zlatého fondu klasických Queen v duchu We Are The Champions, ale není tak provařená, tak je mi milejší. Nejsem z ní na větvi, ale povedla se.
Druhá strana už je vyloženě soundtracková, ale nic podobného jako Flash Gordon, nýbrž plnohodnotné samostatné písničky, které zazněly v Higlanderovi, ale netuším, jestli byly všechny napsané přímo pro něj, nebo se to tak sešlo. To nejlepší opět hned na úvod – Who Wants To Live Forever. Nejsou to typičtí Queen, ale naprostá bomba. Pomalá, hodně atmosférická, orchestrální, ale i s působivým syntezátorem a mohutnými sbory. Ve zpěvu se střídají May a Mercury. Líbí se mi, jak graduje, ale potom se zase zklidní a tichounce minimalisticky doznívá. Nádhera, které bych chtěl poslouchat víc, ale i těch pět minut je zážitek a další vrchol.
Gimme The Prize je z jiného soudku, nejtvrdší skladba z celé desky, v níž kapela zase trochu koketuje s metalem. Ozve se v ní i pár vět a zvuků souboje z filmu. V Don’t Lose Your Head opět návrat k osmdesátkovému popu a syntezátorům. Trochu mi tam vadí ženský hlas občas chladným hlasem pronášející název písničky, což je citace z filmu, ale jinak docela dobré.
Princes Of The Universe je výrazněji rocková a střídají se v ní pomalejší i svižné pasáže. Je v tom cítit i určitá snaha o něco velkolepého. Skladba působí trochu nesourodě a končí náhle, ale ve výsledku ji mám rád.
Rozhodně bych album neřadil mezi svoje favority. Jsou tu sice ty dvě geniální skladby, ale i dost slabších. Ne však ve smyslu, že by byly hloupé, ale mnohem zajímavější skladby nacházím na jiných deskách. Přesto ve mě nepochopitelně celé A Kind Of Magic vyvolává dojem dobré desky a vlastně se mi spíše líbí. A je milé, že to je zase poměrně pestrá žánrová směska, která k sobě i sedí a možná si toho ani mnozí nevšimnou.
4/5
|