The Miracle (1989)
Tohle album má jeden z nejnechutnějších obalů všech dob. Připomíná mi film Věc. A podobně jako v něm bych asi na tohle monstrum použil plamenomet, kdybych ho měl po ruce a potkal se s tím. Nemohu říci, že by album poznamenala tříletá pauza a konec koncertování. Je ale asi příčinou toho, že okolo Miracle je poměrně dost b-stran singlů a dalších písniček, které jsem ale stejně zatím nestihl poslechnout. Hudebně je to už takový „jejich“ rockový zvuk bez snahy o hypermoderní aranže, ale taky ne uvězněný v retrokleci. To bylo už na minulých albech, ale tady mi to připadá zvukově takové ještě čistší, průzračnější, všechny aranže se mi moc líbí.. Tak co jednotlivé písničky?
Party mi připomíná Birthday od Beatles, ovšem v osmdesátkovém hávu. Na úvod působí jako takový budíček/rozcvička, podobně jako We Will Rock You. Není to nějak oslnivý song, vlastně mi to připomíná slabší místa na Hot Space, akorát bez disko aranží. Ale do tělocvičny asi dobré, hehe.
Plynule navazující Khashoggi’s Ship je zdá se pořád o té samé párty. Textově to navazuje, ale hudebně je ten přechod zvláštní, jako by zjistili, že mají dva songy s podobným textem a přišlo jim logické je spojit. Líbí se mi townshendovské akordy na začátku bridge a pageovský riff v poslední části.
The Miracle je první bomba téhle desky. Pěkný text-seznam, pěkné harfičky, lennonovsky se rozvíjející sloka (ten střih od 0:20) a skvělý refrén. Kdyby to nezpíval Freddie, mohl by to podle mě skvěle zazpívat Jon Anderson. Dokonce i občasné doprovodné vokály znějí yesovsky. Jimi Hendrix and the Tower of Babel. Brian May to pocukroval krásnými kytarami, místy trochu psychedelickými jako v začátcích kapely. Občas vypluje i pohodová basa. Poslední minuta přinese zajímavou změnu a hymnický závěr. Tohle jsou prostě Queen ve stylu Yes a je to boží.
I Want It All je druhá bomba. Zase ten typ tvrdého halekacího songu, který mě obvykle nebaví, ale tady je skvěle povedená sloka i refrén a k tomu jsou vloženy ještě další úplně jiné hudební pasáže. Navíc aranž nestojí jen na tvrdém riffu a kvílejících vyhrávkách, které tam vysolil Brian May, ale i na akustické kytaře a syntezátoru. Zajímavý éterický bridge se zpěvem Briana. Ve čtvrté minutě na chvíli zrychlí v punkovém rytmu, to je přesně zvuk té doby, připomíná mi to tehdejší koncertní zvuk Santany. Výborné.
The Invisible Man má výborný, neotřelý basový motiv, který zní jako programovaná smyčka, ale spíš bych řekl, že to prostě Deacon hraje. Tajuplnou, kradmou atmosféru to má taky, jak by se dalo čekat od textu. Vlastně mi to trochu připomíná Domino od Genesis. Taky je k tomu zábavný klip, i když mi neutkvěl tolik jako I Want To Break Free. Opět musím pochválit Briana Maye, jak do toho perfektně zamíchal střídmé kytary. Další výborný song, který má snad jenom tu vadu, že se nikam moc neposouvá.
Úvod Breakthru připomene Mercuryho muzikálové výstupy ze 70. let, ale potom se z toho vyklube další taneční hit s tak klišoidní basou, až je to chytlavé. Má to krásný smutný refrén, který si teď pořád zpívám. A zase je to vkusně a výrazně okořeněno kytarou. John Deacon hraje pěkné baskytarové sólo, potom to rozbalí Brian May. Připadá mi, že v tomhle songu si chtěli trochu připomenout svá „mladá“ léta. Pro mě je to další bomba.
Rain Must Fall je nádherná romantická melodie s krásnou, vynalézavou aranží konce 80. let kombinující elektronické a klasické perkuse. V 70. letech by to pojali jako hyperpompézní operu, tady je to vyzrálá hitovka s další jednoduchou, ale prostě dobrou basovou linkou. Možná tam slyším zase nějakou inspiraci Georgem Michaelem? Skrytá bomba téhle desky.
Scandal má taky chytlavý motiv, tentokrát hraný na nějaký kytarový syntezátor asi? Je to ale poněkud jednorozměrný song – ostatní motivy už nejsou tak výrazné. I tak je to dobré (a je tu fajn kytarové sólo), ale není to stěžejní místo desky.
My Baby Does Me je zajímavé dirty-funky-disco s lehce santanovskou kytarou. Freddie Mercury to zpívá opravdu „v roli“, že mu tu frustraci člověk věří. Zdá se mi, že se tu hodně soustředili na ten základní motiv v aranži a pak už to nechali na Mercuryho interpretaci. Zase taková spíš „chuťovka“, ale velmi příjemná.
Mystický úvod Was It All Worth It přechází v další poměrně tvrdý song. A fakt dobrý. Melodicky je to hodně bohaté a i aranž je plná překvapení, podobně eklektická jako na jejich raných albech, ačkoli je tu solidní rockový základ. Nakonec se to zvrhne v syntezátorový orchestr. Opět bych vyzdvihl Briana Maye. Připadá mi, že se s těmi kytarovými aranžemi vyloženě mazlí a už ne stylem „šokovat všemi možnými zvuky“ jako v začátcích kapely, ale tak, aby to sloužilo celku. V téhle době navíc populární kapely kytaru často dost upozaďovaly a málokdo dokázal takhle hezky propojit klasický rockový zvuk se zvukem doby. Při Mayově slidu v 4:27 si vždycky vzpomenu na Yes.
The Miracle je další výborná deska v řadě. Naprosto pohodová a plná chytlavých nápadů. Nikde ani náznak vyčerpanosti, tvůrčího útlumu nebo polovičatosti. Plný počet bodů nedám, protože i zde jsou určitá místa, u kterých mám pocit, že to mohlo být ještě lepší, ale není tu vůbec nic, co by mi vyloženě vadilo. Kdybych použil dvacetistupňovou škálu, tak bych dal 19, čili 4,75, hehe. Tohle je výborná, soudržná deska, kterou si kdykoli rád poslechnu.
4,5/5 |
Registrace nového uživatele 
