Innuendo (1991)
Na albech Queen se mi vždycky líbilo, že nejsou natahovaná. Ale na Innuendu už je to dostihlo a ačkoli 53 minut není tak moc, album se dost vleče. Chápu, že toho chtěli nahrát co nejvíc s Freddiem, ale stejně potom vydali ještě posmrtnou desku, tak sem mohli dát to opravdu nejlepší. Dále došlo k očekávatelnému posunu v aranžích. Nevím, jak bych to popsal, je to takové chladnější (hlavně zvuky kláves a šustivé programované perkuse), příliš zdrženlivé, ohlazené, místy meditativní, místy až pohřební. Jako by chtěli, aby hudební doprovod neodváděl pozornost od zpěvu, ne vždy to ale je ku prospěchu věci.
Titulní píseň mi atmosférou připomíná pozdní Led Zeppelin, ale je to i návrat ke queenovským mini-operetám. Kombinace lehce zlověstných kláves, drtivé rytmiky a kytarových poryvů vytváří hodně dobrou atmosféru. Moc se mi líbí i prostřední flamencová část se Stevem Howem a Mercuryho motivační sbor. Hned na úvod jeden z vrcholů desky.
I’m Going Slightly Mad je výborný, temně syntetický téměř šanson. Tady se mi ten jednotvárný doprovod moc líbí. Funguje to skvěle, má to atmosféru a moc pěkná jsou ta krátká kytarová sóla s různými zvuky a občasné vyhrávky basy.
Headlong je hard-rockový song, ale tady mi ta aranž připadá poněkud otupená. Necítím tam tu energii, která se mi líbila na předchozích věcech tohoto typu. I kytara, která by měla být ostrá, je taková bublavá. Chtělo by to taky nějaké divočejší bicí (ano, tady mi to ty bicí docela kazí) a udělat z toho trochu rock’n’roll. Přitom písnička je to pěkná, to nemohu říci.
I Can’t Live Without You má pěkný riff, ne moc zajímavou halekací melodii, ale sólové party Mercuryho jsou fajn a téměř samy o sobě tuhle věc nesou čtyři a půl minuty. Podle mě by ale tak maximálně dvě minuty stačily.
Don’t Try So Hard má fakt pěknou melodii a je to celé zaměřené na Freddieho výborný procítěný zpěv. Je to taková rocková árie plná emocí a jeden z vrcholů celého alba. Opravdu nádhera.
Ride The Wild Wind je zvláštní písnička takového tanečního charakteru (ve smyslu dobové dance music). Taky to trochu připomíná jeden typ divných věcí od Bowieho. Zaujalo mě, že tahle písnička byla na vrcholu hitparády 1 v Polsku. Asi proto, že Poláci opravdu často jezdí jako prasata. Je to zajímavé, ten klišoidní klávesový motiv v tomhle kontextu zní dobře, ale ani po několika posleších nejsem schopen popsat, co to se mnou vlastně dělá.
All God’s People má taky zajímavou aranž kombinující gospel, kytary a elektroniku, připomíná mi to trochu ABWH, což ale taky není úplně dobré znamení. Zajímavý je bridge a ta orchestrální kytarová vyhrávka po 2:40. Připomíná to album Barcelona, ale tím, jak je to smíchané s Queen, tak to na mě taky působí divně.
These Are The Days Of Our Lives je konečně nějaká silná melodie. Taylor to pojal jako takový pohodový, trochu až collinsovský baladický song. Brian May ovšem přidal své pestré vyhrávky a pěkné sólo. Výborné.
Delilah je typ melodie, kterou by v 70. letech zabalili do pompézní muzikálové aranže a bylo by to celkem fajn. Minimalistická aranž nástrojů se mi k tomu ale moc nehodí. I Mayovo sólo mi připadá takové divně laciné. Podle mňoukání jsem si vyhledal, že to je o kočce. Tuhle věc bych na albu taky nemusel mít.
The Hitman. No konečně!!! (c) Petr Cibulka. Konečně to má energii. Škoda je, že to zase nemá moc silnou melodii, stojí to spíš na těch riffech. Ale ta energie kytary a basy je skvělá a album vyloženě oživuje, takže můj dojem z téhle skladby je určitě mnohem lepší, než kdyby se vyskytovala na některém z předchozích dvou alb. Dlouhé sólo na konci působí skoro jako by se celá skladba zrodila z nějakého jamu. A úplně ve fade-outu sóluje kytara i basa najednou.
Bijou je krásná santanovsko-gilmourovská atmosférická balada. Pro Queen netypická, ale opravdu povedená. I když zrovna nemají nějakou silnou melodii, tak vykouzlí alespoň skvělou atmosféru.
The Show Must Go On je nejlepší song na desce a jeden z nejlepších songů v historii kapely. Jedna z těch věcí, kde je Mercury i na své poměry mimořádně charismatický a věřím mu každé slovo. Vynikající je třeba ten operní konec „living for“ v 1:43. Aranž je podobně „nekomplikovaná“ jako třeba v It’s A Hard Life. Pod první slokou začíná fantastická basa Johna Deacona, před bridgem a v závěru zase hraje Brian nenápadná krátká sóla, která jsou podle mě skvělá. Celkově je to prostě perfektní konec posledního alba kapely, v plné síle.
Na albu je několik vynikajících songů – The Show Must Go On, Innuendo, I’m Going Slightly Mad, Don’t Try So Hard, These Are The Days of Our Lives, Bijou a (no dobře) Hitman. To je něco přes půlhodiny perfektních Queen. Zbytek mi připadá slabší, než byl dosavadní standard, takže celek je zředěný.
4/5 |
Registrace nového uživatele 
