Santana – Live At The Fillmore 68 (1997)
Bohužel Carlos Santana se moc nehrabe v archivech a v minulosti. Ve srovnání s jinými umělci, kteří prošli mnoha proměnami sestav, nástrojového složení a stylů (napadá mě hlavně Frank Zappa) nenabídl mnoho nevydaných věcí a koncertů ze své bohaté kariéry. Viva Santana je skromná ochutnávka. O to cennější je koncert Live At The Fillmore 1968, dokument období, kdy se Santana pomalu stávala jednou z kultovních kapel San Franciska, ale ještě nikdo netušil, že o rok později je bude znát celý svět. Nahrávky z Fillmore (West i East), kterých vyšla celá řada od různých kapel, stojí opravdu za to. Na dobu vzniku mají totiž zpravidla perfektní zvuk. Krásně nahraný a smíchaný je i tento koncert Santany. Stylově jsou to nekonečné hypnotické jamy s průzračným zvukem pětičlenné sestavy. Tady je ještě hippie psychedelie v plném proudu. Jak říká Rolie před skladbou Chunk A Funk: „We‘re just gonna let it go, you know?“
Carlos už má velmi mnoho ze svého charakteristického zvuku a stylu. Třeba flétnově zpívající kytara v Treat od 5:50, bluesové vyhrávky v úvodu Persuasion a ve Freeway… Je poznat, že při vyložené improvizaci má ještě trochu omezený „slovník“, ale dojem to fakt nekazí. Magické hammondy Gregga Rolieho často jenom zahušťují zvuk v doprovodu, ale když se pustí do sóla, je to intenzivní bluesový zážitek. Slyším v něm Bookera T. Jonese a Jimmyho Smithe. Pěvecké charisma měl odjakživa, stačí si poslechnout jeho podání blues v As The Years Go Passing By. Rytmika je poctivě šedesátková. David Brown je nenápadně spolehlivý a bubeník Bob Livingstone působí vedle svých spoluhráčů možná trochu prkenně až archaicky, nemění styl každý takt jako občas Shrieve, ale nemyslím si, že byl na poměry té doby špatný, přes občasné zaškobrtnutí. Hra vedle conguera mu podle mě docela jde, třeba v Jingo. A bicí v Persuasion od něj Shrieve v podstatě bez dalšího převzal. Marcus Malone se ukazuje jako vyspělý hráč, který conga používá jako nástroj hrající vlastní melodii, jak to má být, a ne jako ozvláštňující doplněk k bicím. V té době byl z kapely nejstarší.
Úvodní Jingo nastolí atmosféru a tempo desky. Všechno bude volnější a delší než na pozdější studiovce, elektrické nástroje si dají každou chvíli pauzu ve prospěch perkusí, ale i tak to bude plné energie a groovu.
Pěkný rychlý úvod Persuasion po třech minutách přejde v pomalou verzi téhle písně, kterou jsem měl vždycky raději než tu rychlou z roku 1969. Nádherné jsou výjezdy Brownovy basy od 3:55 a pak moje oblíbené sólo raného Santany.
Treat i zde působí jako bychom si odskočili do trochu jiného, ale taky krásného světa. Vždycky mě bavila ta bezstarostnost a zvláštní osobitost bluesového piana v téhle verzi. Téhle skladbě natahování jenom prospívá.
Chunk A Funk je pohodový jam (trochu obměna Persuasion), který jako by vypadl z alb Ala Koopera a Michaela Bloomfielda Super Session a The Live Adventures Of… Druhé z těchto mimořádných alb je také první vydanou nahrávkou Carlose Santany, který jim hostoval v jedné skladbě (podobně jako Johnny Winter).
Fried Neckbones And Some Home Fries je legendární skladba často hraná v prvním období kapely, která ale nikdy nevyšla v nějaké definitivní studiové podobě (asi nejvíc se tomu blíží verze na záhadném LP Giants). Tenhle tajuplný hypnotický song pochází stejně jako Evil Ways z repertoáru Willieho Boba. Ve verzi z Fillmore exceluje manzarekovsky sólující Gregg Rolie. Člověk skoro čeká, kdy začne zpívat Morrison.
Conquistadore Rides Again je pro změnu od jazzového bubeníka Chico Hamiltona, z desky, na níž hraje jeden z Carlosových (i mých) hrdinů Gabor Szabo. Jeho zakouřený kytarový jazz s celkem minimální instrumentací, který hrál v 60. letech, to je skutečně něco. Santana to ještě trochu elektrifikoval. Silný jazzový nápěv, přímočarý rytmus a sóla kytar a hammondů, to stačí. Tuhle věc občas hráli ještě tak do roku 1970.
Soul Sacrifice je tu v jakési jazzově umírněné, ale i tak fascinující verzi se szaboovskou kytarou (víc szaboovskou než v Conquistadore). Carlos i Gregg už mají vymyšlené základní stavební kameny svých sól, ale pořád i dost jamují. Nechybí ani část jenom s perkusemi a basou. Magická je pasáž od 7:15 do 7:45, která člověka odnáší do jiné reality. Na konec je zařazen duet Livingstona a Maloneho.
As The Years Go Passing By, to je Santana BLUES Band. Carlos se převtěluje do Alberta Kinga nebo Petera Greena a Gregg se svým sametovým a bluesově zcela autentickým hlasem nezůstává pozadu. Právě jeho zpěv nejvíc připomene verzi Alberta Kinga z roku 1967 z alba Born Under A Bad Sign s černou kočkou na obalu. Podle ní to předpokládám hráli. Zbytek je spíš ve stylu hlubokého, dlouhého blues a la Since I’ve Been Loving You. Navíc je tu dramatický moment se stopkami jako od B. B. Kinga (6:20-konec). Tady pro změnu září Carlos. Původní verze téhle písničky je z roku 1959, nahrál ji Fenton Robinson a je taky pěkná: https://www.youtube.com/watch?v=NcbsmgmOUXg V roce 1977 ji nahrál znovu v zadumanější verzi, která je podobná té od Santany, ale tu těžko mohl slyšet. Navíc tou dobou tu písničku už převzal kdekdo.
Půlhodinová Freeway má skvělý začátek. Gregg Rolie to rozpálí a ty majestátní akordy ve třetí minutě stojí za to. Pěkný groove a od dvanácté minuty dokonce neobvyklé sólo na basu. Hodně šedesátkové, hodně uvolněné. O několik minut později následuje sólo na bicí a pak návrat k úvodnímu tématu. Začátek šestadvacáté minuty, ten mě hodně baví. No a promotér a manažer kapely Bill Graham se po přání hezkých Vánoc a Chanuky rozloučí slovy „Let’s go to home and get stoned.“
Live At The Fillmore je album, které asi nemohlo vzniknout jindy a jinde než v San Francisku koncem 60. let. Má blízko ke Grateful Dead, Allman Brothers Band a všem těmhle jamujícím kapelám. Je to deska plynoucí ve zpomaleném čase, což asi odpovídá i mentálnímu stavu většiny návštěvníků tehdejších koncertů. Ačkoli to není nejvirtuóznější deska na světě, je to nádherná, svobodná a mimořádně uklidňující hudba.
5/5 |
Registrace nového uživatele 
