Echolyn - část 2Cowboy Poems Free
Echolyn se dali dohromady zpět v pravý moment. Zažehnutím byly dopisy, kdy Kull a Buzby údajně napsali jeden druhému nezávisle na sobě po dlouhé době mlčení k vánocům, jak se mají co dělají - a dostali jej každý v ten samý den. To vzájemné „chybění si“, touha zas společně dělat muziku, vedly k tomu, aby se trojice Weston, Kull, Buzby dali dohromady ve studiu, překonala situaci, co nastala po As the World. Tom Hyatt měl asi něco jiného, tak Weston vzal basu (a zhostil se toho skvěle), jako ve Still/Always Almost či předtím v Narcissus. Paul Ramsey byl na vážkách, jestli si na echolyn má po tom všem najít vůbec čas. Když však Chris Buzby přivedl velmi talentovaného osmnáctiletého studenta jménem Jordan Perlson, aby si zkusil zahrát bicí a perkuse, tak jistá ješitnost prý ponoukla Ramseyho vrátit se do kapely. Ve výsledku Perslon hraje na albu různé exotické perkuse plus tři věci na bicí - Grey Flannel Suits, Human Lottery, American Vacation Tune. Zbytek je opět Ramsey.
Hudebně jsou Cowboy Poems hodně do soundu, který je někdy nazýván Prog americana, s jistým nádechem atmosféry amerického venkova. Toto album v podstatě utvořilo jejich současný svébytný styl, který pak dál rozvíjeli. Buzby používá víc vintage modifikovaná piana namísto synťáků, zejména pak různě modulovaný Wurlitzer, vytvářející tu „muddy“ atmosféru. Z fascinující akrobacie Suffocating the Bloom a As the World kapela dozrála v na první pohled o něco střídmější muziku (to je pouze srovnání s těmi dvěma alby..), ale neméně úchvatnou. Přes svoji větší „písničkovost“ je album opět technicky na naprosté špici, kontext ať už lichých rytmů, kontrapunktů atd. Jsou ale méně do ksichtu. Elementy disonance, technické komplexity, jež jsou přirozeně zakomponované do písničkového základu, je něco, co málokdo umí.
Texty echolyn do té doby měly spojitost s osudy jich samých, či přesah do svérázné kritiky společnosti. Zde echolyn vzali jiné konceptuální pojítko – rekonstrukci historie a osudů svých blízkých. Skladby mají společný motiv – kapitoly z nedávné americké historie. Ukazující absurditu a nesmyslnost války, život během velké deprese, euforii po válce (odkazy na Steinbeckovy Hrozny hněvu, na Kerouaca), často skrze příbehy, které se staly strýčkům, dědům a známým členů kapely. Většina textů je opět od Westona a Kulla, ale i Buzby tu má vklad - Brittany. Tam se nachází vojenský hřbitov, kde odpočívá jeho prastrýc, kterého sám autor nikdy nepoznal, jelikož zahynul v 18 v krvavé bitvě v Ardenách (Battle of Bulge), kde nacisti provedli jednu z posledních ofenzív na západě. Na půdě svých prarodičů našel dopisy, které tento prastrýc posílal pravidelně z frontové linie. Sama skladba je intenzívní leč poetická věc, vedená Hammondy/Wurlitzerem. Kullův bratr Greg má svědomí text hitovky alba s úvodem v 11/8 rytmu, American Vacation Tune. Toto je „headbanger“ alba, extrémně nakažlivý a navíc lichý.
Weston tu má texty k Swingin’ the Ax, drsnému blues-prog-rocku, jenž je veden agresivně Kullem na lap steel a Buzbym na zkreslený Wurlitzer. Též otextoval rytmicky roztěkanou Human Lottery - kde dominuje skvělý Perlsonův groove a perkuse a naštvaný Weston, rozmáchlé vícehlasy do prostoru střídající se s rozblázněným gentle-giantovským svérázem. Taktéž k Broadway 1729 (spolu s Kullem) a 67 Degrees. Obě mají temnou až tísnivou (zejména druhá) atmosféru a fantastickou subtilní gradaci. Způsob, jakým fungují bicí nabalující vrstvu na vrstvu spolu se sílícími nástroji, je tím, co odděluje echolyn od množství prog band, které mají tendence tlačit na pilu.
Mezi Kullovy skladby (textově) patří parádní otvírák Texas Dust. Překypující energií a obří scenérií se rozprostírá do široké americké prérie, kterou střídá atmosféra nostalgie, strachu („desert scares me“) období migrace během Great Depression. Další je jemná High as Pride. Ta má jeden z nejkrásnějších rozkvětů, co znám. Doslova vzletí do nebes s bridgem, který vrcholí fantastickými sóly - nejdřív na lap steel guitar (jak z nejlepších dnů Howea), a poté ještě o stupeň výš na hvízdavý moog Buzbyho a rozplyne se v Kullově „in-the-meantime in-between time“. Nadpozemský zážitek. Další je Grey Flannel Suits, jedna z „nejveselejších“ na albu, rytmicky/harmonicky/vokálně rozverná, ale nějaká ta zádumčivost propojující album je tam v nitru taky. Kullova je i závěrečná Too Late for Everything. Příběh vojáka v zákopu, kterému kolega ve zbrani líčí, jak za oceánem má dívku, kterou si hned po návratu z války chce vzít. Během tohoto vyprávění je zabit kulkou nepřítele a leží tam bezvládně. Protagonista v šoku u něj najde krabičku cigaret – v tento moment, kdy nepřítel atakuje, si zapálí, a užívá si prosté snění – být „home accross the ocean“ . Písnička utichá ve fade outu. Až dětská melodika se zvonkohrou, harpsichordem a flétnami protikladem této historii. Jedna z písní (třeba podobně jako Soon), transcendentní mezi bytím a nebytím.
Nebudu rozebírat textově zbývající skladby, to bych neskončil nikdy. Doporučuju při ponoření se do alba vnímat hudbu i s texty. Jsou tu ještě instrumentální „poems“ sloužící jako nádherná pojítka mezi skladbami, atmosférou využívající různé exotické techniky (backward guitar) nebo nástroje (dulcimer, čajové lžičky..).
Toto album jsem navíc poslouchal dávno během jarních studií v Petrohradu, někde v hlubokých lesích kolem ladožského jezera. Tam, kde kdysi probíhala blokáda tehdejšího Leningradu, se mi protnuty ty osudy v Americe, Rusku, v přeneseném kontextu i mých, daleko od domova, přemítaje občas o svém vlastním bytí. Tehdy se tam slavilo 65 let od konce 2.světové (to je přesně 15 let... teď bylo 80), takže jsem byl přímo v atmosféře s válečnými osudy, které na mne šly z různých vyprávění rodinných příslušníků válečných veteránů. Krom městkého, studentského života, to byla i doba, dávající spoustu reflexe ze společnosti napříč světem, včetně blízkých mi lidí (kromě ruských místních i Francouzka, Lotyš a Američan – besedy u piva s ním v tamních lokálech byly takovou malou American Vacation v Rusku), ale i pobýváním v takřka nedotčené přírodě. Echolyn na tomto albu mne dotvořili rozpoložení, které bylo jedním z nejsilnějších období života. „Home across the ocean“ rezonovalo v různém kontextu - co je to vlastně domov?
Vzpomínám na úplně první poslech tohoto alba. Přišlo mi to takové obyčejné, jelikož jsem čekal po As the World něco jiného. Cosi se ale chytlo, a vrátil jsem se k němu asi po měsíci, kdy už bylo i na severu jaro, a od té doby bylo fatální zamilování. Není tu pro mne jediné slabší věci. Kromě nostalgie/historie, mi poslechy i dnes mají pořád mnoho co dalšího nabídnout, hudebně i filozoficky - to je pro mne asi důkaz té největší možné kvality hudby. Mj. kdysi, v r.2010 jsem o něm napsal i na progarchives.
10/10
Mei
Podobně jako s Cowboy Poems Free, mám toto album spojeno s obdobím kdy jsem jezdil na chladný východ, zasněženou, zimní krajinou kdy jsem věděl, že Česko půl roku neuvidím. Dnes už jsem k tomuto osudu bohužel trochu apatický, ale tehdy to byla zvláštní směs emocí, neznámo, být daleko od domova. Ty cizí, scénické představy krajin malovala hudba na Mei. Tam jsem cítil sílu této hudby - v momentě, času a prostoru. Zážitek na cestě životem. Génius echolyn je v tom, že toto spojení jsou schopni vytvořit skrze kolektivní propojení filozofií, hudebních i tematických. Často konfliktních, ale ve výsledku unikátně vplouvajících do zákoutí duše. Tady asi šli nejdál, nejhlouběji. Jelikož v té době jsem měl již Cowboy Poems Free i The End is Beautiful často v uších, Mei jsem si záměrně šetřil a dodnes šetřím.
Mei je dílo, které se mi otevíralo po částech a stále ne úplně otevřelo. Je to cesta nadlouho. Souhlasím, že ten úvod je jeden z nejkrásnějších, transcendentních momentů v hudbě. Porazil mne hned v době prvních poslechů těch 15 let nazpět. Tedy úvod... prvních 7 minut, kterých rozšířilo na 10, 15, 30... Skladba tak dlouhá je přesto jako monolit, drahokam, který člověk poslechy vybrušuje dál a dál. Když jsem si ho poslechl opět, není co řešit, opakoval bych akorát všechny superlativy z minulých alb. Navíc nové elementy symfoničnosti, které podporují tu atmosféru až nebeského snění, střídající se s drsnou realitou na straně druhé.
Poslouchat album jako celek je svým způsobem náročný úkon, 50 minut bez přestávky vyžaduje jednak rozpoložení, jednak trénink. Jako těžká kniha. Close to the Edge s 18 minutami i All of the Above s 30 min. jsou oproti tomu jednohubky. Mei jsem jako souvislý zážitek doposud natolik nevstřebal, pořád pro něj nemám finální slovo, pořád se na jeho objevování těším. Přesto, že jej vnímám jako mistrovské dílo po všech stránkách (technicky, kompozičně, emočně..), tak vzhledem k té neuzavřenosti si dávám prostor půl bodu (takže namísto toho, kde Miro dává dodatečné tři hvězdy k deseti, já zatím dávám dvě).
Ještě taková poznámka ke konceptu, o čem Mei vlastně je. Z rozhovoru s Buzbym a Westonem jej vykládají tito dva zajímavě odlišně. Buzby jako hlavní poselství v textech vidí spásu, že člověk má vždy novou možnost začít znovu, kdežto Weston to pojal jako zoufalou reinkarnaci dvou lidí, kteří se neustále dávají v novém světě dohromady a pak se navzájem zničí-zabijí, a tak to jde dokola. Tj. člověk se snaží utéct sám před sebou a otázkou je, je vždy dostihnut anebo má vždy naději na nový začátek?
9.5/10
The End is Beautiful
Poslední z trojice alb, které mi vybavuje drsný severovýchod. Georga Pine mi vždy evokuje ty borovicové (pine trees) lesy na pobřeží Karelie, jak vlak uhání od finského zálivu do chladné divočiny. Stopky, rozjezdy, ty melodicko-rytmické přesmyčky. Hned na úvod tu je jedna z největších vypalovaček co znám, uhrančivá věc. Předznamenává tímto znění celého alba. Echolyn tu přidali na jisté grungeovosti. Jak sami říkají, nikoliv však pro rozhněvané masy teenagerů. Tenhle grunge je ale pro trošku dospělejší vyznavače.
Je to určitě jejich nejtvrdší album. Kde kapely často tvrdost nahrazují nedostatkem nápadů, echolyn hudbu posouvají kupředu s dalším rozšířením výrazů. Jsou tu klasické prvky, disonantní harmonie (opět hodně 12-scale motivů), kontrapunkty, technické a kompoziční perličky. Jedna za druhou, ale zároveň ohromně kompaktní a chytlavý. Weston je tu primárním textařem, nositelem té naštvanosti a temnoty. Společně s Kullem (první tři), ale jinak výhradně. Kull tu má sám jen Art of Descent, též ale ne zrovna veselou.
Heavy Miles Blues pokračuje v nasazeném tempu, střídající se atmosférická sloka, hutná sekce, Westonův bridge, vše gradující big-band/dechovou částí. Další totální a totálně lichý „asskicker“. Lovesick Morning je jedna z velmi mála v jejich repertoáru, co (zejména zpočátku) jakžtak připomíná baladu. Přesnějši power balada o......staré prostitutce. Která se každé ráno probouzí se zhnuseným pocitem ze sama sebe. Weston prý získal inspiraci z jistého odposlechu. Hudebně nekonečně nádherná rozvětvená věc, ve své době jsem ji nemohl dostat z hlavy. To úpěnlivé „please don’t be around in the morning, don’t say a word“ a kytarové sólo ke konci, hořkosladký nářez. Skladba se škálou expresí – opět fantasticky zabudovaná nakopávající dechová sekce, různé bizarně přidané doby. Nálady od chamber/big band jazzu po zlostný rap, bezchybně zakomponované do celku.
Na tomhle albu vyčnívá (bez přehánění) geniální bubnování Paula Ramseyho. Jeho všestrannost, smysl pro podchycení kompozice, gradace, jeho hravost, dramatičnost, kontrola, groove... dokonalost. Vskutku jeden z „nejnedoceněnějších“, co znám. Brutální Make Me Sway prozrazuje Westonovu náklonnost k metalu. A zde tuším chtěl znít také jako Chris Cornell (Soundgarden). Je hodně rozhněvaný, na této skladbě ruku v ruce s Buzbyho ostrými Hammondy a zlověsnými synťáky/mellotrony. Syrové verše střídající se s nakažlivými harmoniemi - famózní. Zajímalo by mne zda ty výkřiky v „liar“ jsou inspirovány skladbami „Liar“ od Queen, či od Argent. Jestli, tak spíš té druhé, řekl bych ..
So Ready ukazuje další z prvků tohoto alba – funky (okolo basového motivu Toma Hyatta) postupně gradující s dechy, s heavy/progresivními twisty. Kull tu jede též nejvíce heavy motivy v jeho kariéře, hodně zdvojených s navrátivším se Hyattem, který určitě kapele přidal na agresivitě.
Titulní věc The End is Beautiful je nejvíce progresivní ve smyslu variability, plejáda mnoha různých pasáží poskládaných v útlém sledu. Aranže, výkony muzikantů a náhlé změny atmosféry jsou takřka mimo chápání. Co je zajímavé, a co členové nikde nezmiňují, je zde dost očividná inspirace ústředního tématu, kde Weston zpívá „how do I tell her the end is beautiful“ Stravinského Firebird suite (kterým uváděli často koncerty Yes, např. na Union tour např.). Případně též z Manfred Mann’s Earth – Starbird, nádherné věci z alba Roaring Silence (Mann ale sám inspiraci Firebirdem přiznal v song credits..). No, i vzhledem k Buzbyho obdivu ke Stravinskému to asi nebude náhoda.
Art of Descent je Kullova typická, krásně depresivní píseň, kde se aktér nachází v zašlém pokoji na motelu, odpočítává a popisuje sebevraždu, kterou hodlá spáchat, a její následky („blue smoke will hover still ‘round my head, you saw this all before in a thousand different ways..“), ukazující na vlastní bezvýznamnost. Ty vokály ke konci a naříkající, plačtivé kytarové sólo na konci jdou ruku v ruce s osudem aktéra. Doporučuju pro zajímavost její živé provedení z Prog day 2006, kde první část zpívá Kull jen s kytarou a pak se ve vrcholících momentech přidá celá kapela. Opět ohromně silná věc. Podobně stylizovaná jako Too Late for Everything. Tohle Kull umí.
Zavírák Misery not Memory, opět jedno z Westonových lehce chmurných poselství, jak se jedno neuvážené rozhodnutí promění v celoživotní lítost. Spotnánní jízda, jež se rytmicky se v půlce zlomí jako crossover rozverně hrajících si gentle-giantů a zhulených zeppelinů a utichá kdesi v děsivé atmosféře odlehlé tundry. Když skladba utichne (podruhé) v úplném závěru, objeví se ještě motiv z dáli z Heavy Miles Blues (“drowning, Flying, afraid of dying alone, ghosts and spiders, clowns waving guns and looking down”).. krása. Hodnocení opět blízké maximu, v mnoha ohledech nejvýraznější, nejnabitější, na PA bych dal 5. Snad čistě pocitově a funkčně jako celek pro mne, je o malý kousek pod CPF.
9/10
|
Registrace nového uživatele 
