Echolyn - Time Silent Radio - 2025
V březnu 2023 jsem napsal v recenzi na album Fear Inoculum mj. toto:
Pro mě je to bez debat zdaleka nejlepší nahrávka, jakou kdy Tool vydali, a i když mají jen pět alb, tak myslím, že neexistuje jiná kapela, která by po třiceti letech existence byla na svém vrcholu.
Dnes už o další takové kapele vím. Napadlo mě zjistit, jestli bych mohl něco podobného prohlásit i o dalších skupinách a tak jsem si sám pro sebe sestavil takový seznam (abecedně a bez žánrového omezení), kde byly stanoveny dvě podmínky – za prvé, aby kapela existovala třicet let, a za druhé, aby se jednalo o album, které je (pro mě, samozřejmě) vynikající, až excelentní. Možná jsem na některé zapomněl, ale vyšlo mi jich čtrnáct:
AC/DC - Black Ice – 2008
Black Sabbath – 13 - 2013
Deep Purple - Abandon – 1998, Bananas – 2003, Rapture Of The Deep – 2005, Now What?! - 2013, = 1 – 2024
Dream Theater – Parasomnia - 2025
Jethro Tull - J-Tull Dot Com - 1999
King Crimson - The Construkction Of Light – 2000
Marillion - Fuck Everyone And Run – 2016
Porcupine Tree – Closure/Continuation – 2022
Rush - Snakes & Arrows - 2007
The Cure - Songs Of A Lost World – 2024
The Rolling Stones - Hackney Diamonds – 2023
Tool - Fear Inoculum – 2019
Uriah Heep - Wake The Sleeper - 2008
Yes – Magnification – 2001
Zaujalo mě – a překvapilo – na tom seznamu několik věcí. Nejvíc asi Deep Purple, kteří jako jediní tam mají víc, než jedno albu - dokonce hned pět!!! A spolu s Rolling Stones jde zároveň o alba, nahraná po více, než padesáti/šedesáti letech existence, což je skutečně obdivuhodné.
Pak jsem tedy se zamyslel znovu, a nechal v seznamu pouze alba, o kterých si myslím, že patří v diskografii kapel mezi jejich nejlepší. Zůstala polovina. A šel jsem ještě dál a ponechal pouze desky, které považuji skutečně za zásadní a můžu o nich prohlásit, že jsou pro mě nejlepší, jaké ty kapely nahrály. To už byl docela těžký úkol, a některá alba se mi škrtala opravdu těžce. Nakonec byl přede mnou úkol, nechat tam album jediné, a tím se tedy stalo Fear Inoculum.
No a teď mám úkol nejtěžší – pokusit se vysvětlit, proč úplně nejlepším albem, splňujícím ta dvě kritéria, je pro mě právě Time Silent Radio od Echolyn.
Time Has No Place
Asi po dvaceti posleších alba nastal ten opravdu sváteční den, kdy jsem si poprvé nasadil sluchátka – čekal jsem, že budu ohromen, ale ne v takovém rozsahu. Po těch šestnácti minutách sice nevím, co napsat, ale cítím momentálně naprostou jistotu, že je to nejkrásnější skladba od Echolyn. Po dvou minutách instrumentální předehry se ozvou nádherné vícehlasy s doprovodem jen akustické kytary. Moc se mi líbí klavír, který Chris často používá. V Time, it has no place zazní opět úžasné vokály. V mezihrách, kdy se střídají takty na osm a sedm dob, je výborný (asi) mellotron a v I’m flying by into blue, I’m flying by into green zase piano. Po necelých šesti minutách skončí první část Into Blue and Green. Druhá, The Air of Ivy Hill začíná kytarou lehce ve stylu Pink Floyd, v refrénech jsou nadpozemsky krásné vícehlasy. Bohužel neumím anglicky a ani překladač mi moc nepomohl v tom, pochopit text, nicméně i tak musím napsat, že tohle mi skutečně vehnalo slzy do očí, taková nádhera se neslyší často:
They’ll be waiting but please don’t hurry
Just hold in the air of Ivy Hill
Everything’s been given
All these days that I’m reliving
Still holding in the air of Ivy Hill
V Emerald Garden se mi moc líbí ta melodie, kterou hraje Chris na piano mezi slokami. Textu tady taky nerozumím – nicméně muzice taky ne, hehe, a stejně se mi strašně moc líbí.
Čtvrtá, poslední část, Forever Anymore, je zajímavá rytmicky, působí jakoby trhaně a přiznám se, že tentokrát jsem neměl potřebu počítat, na kolik je to dob. Znovu vyzdvihuju klavír, který je tady nádherný. Úžasné je, jak se před Midnight ocean, Eighteen thousand, Swallow oil and blue green sea skladba krásně zlomí, aby se v úplném závěru vrátil hudební motiv z úvodu. Jestliže jsem psal v minulé recenzi něco o dokonalosti a kráse, o tom, jak je všechno do detailů vymyšlené a propracované, tak zde to platí snad ještě víc. Pro mě šestnáct a půl minuty hudební slasti a rozkoše.
Water In Our Hands
V první části se střídají takty na pět a šest dob. Druhá začíná zvesela, na pět dob, a při poslechu jsem opět byl totálně ohromen a neschopen vyjádřit, co cítím. A co zmínit dřív – všechno je totiž naprosto dokonalé, bezchybné, geniální, překrásné. Varhany. Tleskání v Take our crooked arrow, Dip it in the marrow, Paint the dead bones, Paint the dead bones. Nebo tohle:
We feel the time idle on
And stare into the noise – and all the noise it’s making
We feel the time idle on
With everything – with everything it’s taking
Opravdu si říkám, že to přece není možné – vymyslet, nazkoušet, zaranžovat, nahrát, nazpívat – co to musí být za úžasné lidi, kteří tohle dokážou? Zůstává mi nad tím rozum stát.
Třetí část je – a teď asi někoho překvapím, hehe – fantastická. Na deset dob. A taková temná. I díky těm pasážím, kde se místo zpěvu recituje. Strhující je tahle skladba atmosférou, energií, tvrdostí.
Ve čtvrté části se dostane skladba na ještě o něco vyšší level, strašně moc se mi líbí Talking on mountains your loud megaphone whines, Making the waves of the pleads that will rise, opět na deset dob. Skvělý je kontrast mezi touto pasáží a následnou, kde se hraje na čtyři doby. Podobný úžasný kontrast potom slyším v pianu a té zvukově agresivní, nějakým způsobem zkreslené baskytaře. I pátá část pokračuje v desetidobém (možná ale pětidobém) rytmu, zazní tady motivy z úvodu (trochu mi ta kytara připomíná The Shadows). Krásná je zde basa. A opět taky piano. Loučení v poslední, šesté části je velkolepé. Fantastické jsou akustické pasáže s nádherným klavírem, kde vynikne, jak úžasní a výjimeční vokalisté v kapele jsou. Skladba vrcholí a graduje:
Everything, you and I, lasts forever
Nothing lasts forever
Everything, you and I, lasts forever
Nothing lasts forever
No earth and sky
Ten hudební motiv je – jak jinak – překrásný. A jestliže jsem si myslel, že už nemůžu být nadšenější – po všech předchozích albech a po Time Has No Place, tak vězte, že můžu. A jsem, hehe.
Radio Waves
Ach jo, to je opravdu strašně, ale strašně těžká práce, psát o tomhle albu, protože člověk by si už myslel, že použil veškeré možné superlativy na předchozích dvou dlouhých kompozicích, a teď už budou jen nějaké jednodušší, obyčejné písničky. Můžu Vám ale sdělit, že se mi zase chtělo plakat, hlavně, když poprvé ve sluchátkách zazněly ty neuvěřitelně vypiplané a vymazlené vokály – myslím, že tady dosáhli Echolyn svého vrcholu. A i ty nejlepší kapely, které tohle skutečně uměly – Gentle Giant, Yes, The Beatles, Crosby, Stills, Nash & Young nebo Queen – by mohly závidět. Refrény jsou opravdu překrásné. A na sedm dob, hehe.
Silent Years
I v téhle nejkratší skladbě jsou Echolyn zkrátka neuvěřitelní. Znovu skvělý kontrast mezi pasážemi na sedm dob a těmi na čtyři. Nechápu, kam chodí na ty nápady, po pětatřiceti letech existence kapely.
Cul-De-Sacs And Tunnels
Další nádherná písnička – na sluchátka fakt lahůdka, úplné pohlazení pro uši. Opět nevím, co vyzdvihnout dřív – piano, později nějaký syntezátor, výborná baskytara, úžasný zpěv a zase ty vícehlasy – to je opravdu neuvěřitelné, jak si s nimi vyhráli a doslova je vymazlili. První část je taková zasněná, lyrická, ve druhé skladba změní tempo a působí vesele, radostně, na konci se vrátí ta úvodní pasáž.
Boulders On Hills
Tohle je místy docela tvrdá skladba, hlavně tedy v refrénech. Asi v šestiosminovém rytmu, řekl bych – a líbí se mi, jak virbl hraje na čtvrtou osminu. I Echolyn použili tleskání, a samozřejmě v jejich případě nepůsobí vůbec trapně, jak to tak někdy bývá.
Our Brilliant Next
Samotná kytara a zkreslený vokál v úvodu. Moc pěkná baskytara. Nasraný a drsný Ray v refrénech - Fill my mouth with stone, Flowers for the after-burning bright. Skvělá mezihra na piano. Zajímavé sólo na kytaru uprostřed, takové jazzové.
One We Blur
Veselá, rozverná písnička, líbí se mi ty stopky vždycky před zpěvem. Zase krásná baskytara, vokály nebo klavír v pozadí. V refrénech takový až vojenský rytmus, pěkná je mezihra s cinkajícími činely a pianem. O naprosto dokonale a nádherně propracovaných vícehlasech asi nemá cenu se už zmiňovat. V závěru potom úžasná gradace a piano s nějakým echem.
Tiny Star
Krásný klavír s basou v úvodu i v mezihrách, pěkné zdvojené vokály nebo vyhrávky klavíru ve zpěvu. Refrény velice silné, chytlavé. Po třech a půl minutách nastane změna – taková pomalá, rozevlátá mezihra s kytarou jako od Davida Gilmoura. Překrásný ženský vokál a k němu ostatní mužské. Potom je ještě rozevlátější část, slyšíme až depresivní zvuky nějakého syntezátoru – a to piano kolem času 6:30 je naprosto fantastické!!! V závěru pak kytarové sólo.
9.března jsem slyšel Time Silent Radio poprvé a ten den taky napsal Miro tohle:
Čokoľvek ešte vyjde tohto roku v hudobnom svete (a nielen v progresívnom rocku a metale ľubovoľného subžánru), bude mať obrovský problém sa čo len priblížiť kvalitou a silou tomuto albumu s dvoma suitami. A hlavne 29 - minútová "Water in Our Hands" je od čias vrcholu tvorby Yes, Genesis a EL&P ideálnou ukážkou nekonečnej nádhery a invencie pri skladaní a interpretovaní prog/rockovej suity s obrovským množstvom nápadov, motívov, vokálnych harmónií, štyroch skvelých hudobníkov - inštrumentalistov i spevákov a to ľahkou, nenásilnou a hravou formou.
Celý album je za 10 ***/ 10, samotná "Water in Our Hands" je 15 / 10 ... Podotýkam, že album (aj "Time Silent Radio VII") som počul za vyše dva mesiace minimálne 30 krát ... takže ten môj "názor" je už hlboko zakotvený ...
Myslím, že mám za sebou podobný počet poslechů – a nejen proto s tím naprosto souhlasím. Upřímně – je mi velice líto, že se psaní recenzí Echolyn dostalo na konec, protože se mi vůbec nechce s kapelou loučit. Zcela jistě si dám ještě jedno kompletní závěrečné kolečko, což dělám vždycky a budu se těšit na další nesmírné potěšení, které mi přináší nadpozemská hudba téhle fantastické kapely.
10/10
|
Registrace nového uživatele 
