Echolyn - část 3Echolyn - 2012
Echolyn s tímto albem s poněkud matoucím názvem ubrali ze syrovosti předchozího. Ta grungeová špinavost je v podstatě pryč. Album má hodně hladivý zvuk, krystalicky čistý mix. Avšak ve spojení s majestátnými a dlouhými tématy je opět vybízející k dlouhé pouti. V roce vydání jsem jej vzal na jednu ze svých nejdivočejších cest, po Arménii. Vždy se mi vybaví neustávající sluneční žhnutí po odlehlých hřebenech, stepích, s mnohými nádhernými oázami v hlubokých údolích s průzračnými říčkami, se sklaními útvary nejbizarnějších podob.
Hodně z nich je zhudebněno ve formě proměn hned na úvodní kompozici. Island bych mohl být vzorem pro mnohé progrockery, snažící se udělat epickou věc bez derivativnosti. Pompézní a dramatické minuty, s rozžhavenou kytarou, barvitým arzenálem kláves, ze řetězu utrženou rytmikou - instrumentálně nabušené a nabroušené. Z nich vystřelí parádní sólová basa s důvěrně známým, jako vždy velkolepým, bezmezně sebejistým Westonem. Kapela nekompromisně ukazuje, že po 7 letech neztratila nic na své zručnosti vytvářet skládačky. Teprve po sedmé minutě přijde lehký oddech, ale stočí se opět do čehosi ve smyslu naštvaně, těžkotonážně gentle giantovského systematického chaosu. Ten fantasticky přejde v pasáž s majestátně poetickým zpěvem Kulla. Skladba vrcholí v chorálním závěru, ke konci utichající se zdvojeným fadeoutem kytara-klávesy do dálného horizontu, where „sky meets the sea“. Její slova se točí okolo nevyhnutelné marnosti - „seemed like it always rained no matter where we'd be” a roli svých pomyslných “ostrovů” v životě. Nápady z Island by stačily pro lecjakou diskografii rockové kapely. Přes svoji různorodost a intenzitu ale nezní přesyceně. Má podchycenou atmosféru i gradaci.
Po první věci ale grandiózní prog rock ustupuje a následuje Headright. Hbitá, rytmická, poslechově přímočará, byť se spoustou typických vyhrávek, ideální na singl. Osvěžující, pozitivní ear-candy. Locust to Bethlehem je naopak tou úmornou poutí ke starověkým klášterům divokého venkova. Vyprávění se hudebně pěkně rozmotává a rozplyne po verši „we dissolve like daylight“. V podobném módu volnějšího tempa, ale více epickém pokračuje i Some Memorial. Ta zraje vůbec pomalu. Není to skladba praštící napoprvé do obličeje jako Island, ale její propracovanost a emocionalita začíná s přibývajícími poslechy fascinovat. Je tu opět jistá dlouhá tenze v pozvolném, leč rytmicky proměnlivém tempu, klidu před závěrečnou bouří. V ní vokály vystřelují do nebeských výšin. Stupňující se napětí skladbu dělá vskutku výjimečnou. Westonova idea zde je o lidech z jeho okolí, co předčasně odešli (drogy atd.), a též o jeho známém, který zachránil tonoucí na přehradě (kde Weston chodil rybařit), ale sám zahynul. Připomíná jej tam onen malý „memorial“. Skladba obsahuje Westonův oblíbený, dle jeho samotného nejhlubší verš, co složil - „Take a handful of seeds - and mouth full of dirt – lie down – become a garden“, který je v závěru zasazen opravdu famózně. Dle mne jeden z nejpůsobivějších finišů od echolyn, to již mluví za sebe.
Následuje až dramatické, zimomravkové ticho, kdy se do prosvěženého vzduchu ozve osamocený hlas Kulla, pohupující se v oblacích, uvádějící Past Gravity. Zde má na kytaru vklad zjevně i kámoš kapely, Frank Dunnery s jeho „bluesy licks“. Nevím, jestli je tam on sám jako na "živé" studiovce co je na YT, nebo jeho styl Kull lehce imituje – sám totiž přiznal, že ho Dunnery velmi ovlivnil během turné s The Syn a s jeho kapelou. Lahodný zážitek, příjemný odpočinek na postupně zesilující se, snově bluesové gradaci. Zvuky brutálního křiku vítající (a též uzavírající) When the Sunday Spills jsou autentické z Westonovy zkušenosti se sousedy. Ti pravidelně u nedělního oběda měli za tenkými zdmi hádku natolik drsnou, že Westonovic za momentů ticha mezi zoufalým vřískotem jen čekali, kdy padne výstřel z pistole („waiting for the shot“). Hudebně ale tradičně kontrastní - pozitivně laděná, opět s krásnými melodickými perličkami. Speaking in the Lampback je jemně orchestrální, s Kullovými v dáli rozprostřenými vokály. Jeho rukopis tu dominuje. Zastřená pod lampou v osamělém mlžném večeru při vzpomínkách na blízké, kteří jsou daleko. Téměř 10 minut křehkého plynutí na vlnách, postupně nabírajících na síle. Další výjimečný pilíř alba. Závěr patří až psychedelicky se měnící, hypnotické Cardinal and I. Opět silně připomínající tu překrásnou čarovnou bizarnost putování po Jižním Kavkazu. Vrací se tu i vokální motiv „dissolving like daylight“ z třetí skladby. Akorát v úplně jiné podobě kdesi z kosmu, kde dominuje Buzbyho navracející se ďábelské piano a do dáli houkající synťák, spolu se zběsilou rytmikou Ramsey-Hyatt. Mimozemský, originální závěr.
Myslel jsem si, že tento druhý eponymní počin na The End is Beautiful nedosáhne, ale nakonec po letech i lehce předčilo mé očekávání. 9/10.
I Heard You Listening - 2015
Jedno z prvních alb, které mne zastihlo v prostředí čínského venkova. Znovu v horkém slunečném meditativním rozpoložení - v těch všemožně nových barvách a vůních přírody, v bambusových kopcích za zvuků hmyzu, zvonů z templů. Opět echolyn přenášející mne v čase. O to zvláštnější, že jsem i po deseti letech tady, hehe.....
Pepův odkaz na echolyn.com (reflections) činí zbytečnými mnohé mnou zaznamenané citace z interview na yt. To, jak skladby vznikaly, je dost probráno i na tom odkazu, ale kdyby to někdo náhodou nečetl... Nezvykle pomalá na úvod Messenger’s Of All Right - Westonova skladba (textově) jako pocta frontmanovi Thin Lizzy a „léčivým“ účinkům jeho hudby. Pro mne asi nejvíce oslovující z celého alba, byť chvíli zrála, při rozplétání vláken harmonických detailů a změn. Atypická, leč nádherná a emotivní melodika. Weston tu září. Jo, zde byl ten moment, kdy mi bylo tehdy jedním děvčetem řečeno, že si zamilovala jeho hlas (kapelu jsem ji nenápadně vnucoval..).
Idea pro Warjazz vznikla na základě Kullova hraní si s celotónovou stupnicí. Buzby se toho chytnul, jelikož tyto věci jsou jeho parketou, a skladba byla na světě. Jediná veskrze svižná věc na albu, dosti heavy. I přes svou atonalitu a rytmickou komplexnost však jedna z nejpřístupnějších. Původní nápad k Empyrean Views pochází naopak od Buzbyho, kterého údajně napadl motiv při vysávání. Díky tomu, že měl piano v tom samém pokoji, běžel si ji rychle zaznamenat. Kull, který byl nadšen, jej dopracoval. Má majestátní motivy, ale celkově patří k vleklejším, méně libozvučným kompozicím. Podobně jako i těkavá Different Days (o cyklu depresí, marné snahy ji porazit, což je takové ústřední téma zde v různých podobách) či nabroušená, naštvaná Once I get Mine. Neotřelý námět inspirován Westonovými vzpomínkami z práce, kde dohlížel na různé rodiče, co fotili své děti na promocích, maturitách a on je usazoval z uliček zpět na místa. Ti na něj, že je to jejich nejdůležitější den životě, a on suše že jeho ne („your biggest day – it isn’t mine“).
Hudebně mi na albu sedí nejvíc uvolněné, melodické až meditativní rozpoložení avšak s typickou finesou. Sound of Bees představují opět Westonův silný vokální moment okolo rozverných oscilujících instrumentálních arpeggios, tklivou skladbu věnovanou jeho dceři a „složitým“ aspektům charakteru, co zdědila po otci. Též je tu vzdušná, melodicky nadnášející Carried Home s překrásně vystupňovaným závěrem. A taky až na občasné disonantní vlny uprostřed převážně konejšivá All this Time We’re Given. Druhé dvě a závěrečná Vanishing Sun jsou o zmiňovaných zkušenostech Westona s jeho práci s lidmi, co odchází na onen svět. Ta poslední je hudebně opět hutným, drsným finišem, se zkreslenou basou Hyatta. Světlo, které mizí ve tmě propastí lidské psychiky.
I Heard You Listening osciluje celkově mezi vzdušností a trnitostí. Mnoho rytmické i harmonické komplexity je schované ve vlnách středního tempa. Z nich do vzduchu vyletuje sem a tam zlost i poklid, reflexe i sarkasmus, beznaděj i naděje. Album nemá kvanta těch pasáží ohromujících po všech stránkách ve srovnání s alby předchozími, či natolik intenzivní vrcholy. Zde kapela jde více do přemítání, lahodného i spletitého. Odráží fázi vývoje, té samé pětky jako před 25 lety. Ostatně asi by i bylo divný hrát stejně jako na Suffocating the Bloom.
I pro mne platí jak napsal Pepa „neexistuje skladba, která by byla špatná, nikdy nešlápli vedle atd atd..“. Zejména zmíněné neduhy jako bezradnost, trapnost, které obvykle vnímám u kapel ve středním/pozdním věku, i těch nejoblíbenějších (u Yes od Keys, u Rush někde od Roll the Bones, možná dřív..), zde prostě nejsou. Pro mne echolyn ukazují, že i kapela tvořena desítky let těmi samými muzikanty, se může vyvíjet a zachovat si smysluplnost. Pak tu jsou třeba Dream Theater, kteří se snaží hrát pořád to samý (nebo jim prostě nic jiného skládat nejde), a stávají se svoji karikaturou. Na ně by platila do velké míry negace toho Pepova souvětí.
Velkým plusem pro echolyn asi je, že nejsou motivováni penězi jako „velké“ kapely, kde se členové často nesnáší, ale skousnou to, aby udělali album a turné, a něco káplo. U Echolyn je znát, že jsou spolu protože chtějí. Dělají muziku když přijde ten pravý moment. I když pro mne v této fázi je toto album „nejslabší“ od debutu, je zhruba pořád na úrovni obvykle nejlepší muziky jiných (velmi oblíbených) kapel. 8/10
Singles – nehodnotím, jelikož to není plnohodnotné album (a taky už toho psaní mám dost), ale ty věci jsou velmi v duchu alb 2012 a 2015, a stojí za to. Všechno povedené skladby samy o sobě, spíš rozjímavé. I když o něco víc "easy listening", snesou srovnání s tím, co bylo vydáno před a po.
Silent Radio - 2025
Navážu na konec předchozí desky opět pár lehce patetickými řádky. Jako všichni, i Echolyn stárnou. Ale stárnout umějí jako málokdo, opravdu výjimečně. Neznám asi kapelu, která by ve své stejné autorské sestavě fungovala tak skvěle po 35 letech společného skládání. Relevance kapely po takové době a po předchozích opusech je jevem mimořádným. Obvykle se u muzikantů i stálých hudebních kolektivů po jisté době dostaví limity vyjádření vedoucí k opakování se v postupech, ať je to jakýkoliv žánr. Kapely, které autorskou sestavu obměňují, mají více šancí se udržet svěží. Echolyn ale s tímto vždy uměli pracovat v triu Kull-Weston-Buzby (aniž bych snižoval roli Ramseyho a Hyatta), které se neuvěřitelně doplňuje po takovou dobu, že to všechno musí být nějaká šílená statistická abnormalita.
Je pravda, že na rozdíl od předchůdce bylo Silent Radio tvořené dlouhou dobu, 7-8 let, a také bylo do posledního tónu produmané. Zároveň však není překombinované. I když chybí rytmická sekce, na kterou byl člověk po léta zvyklý, tak jádro kapely to vzalo jako příležitost. Weston se zhostil basy opět skvěle – i v jeho podání je výrazná, ale přístup je odlišný od Hyatta. Vytváří víc prostoru, např. pro Buzbyho, který zmínil v rozhovoru, že zde mohl díky Westonově base „osvobodit“ levou ruku, jelikož v případě figur Hyatta, Buzby často hrál ještě nějaký rytmický základ. Přitom ty party, co tam Weston má, jsou kromě solidnosti zároveň i melodické a umí utkvět v hlavě. Navrátivší se host Jordan Perslon zapadl jako velký profík, přidal svěží elementy k bicím. I když by mne zajímalo, jak by se toho zhostil Ramsey, nemůžu ale říct nakonec, že bych ho velmi postrádal. Kratší věci (část vii.) jsou vesměs optimistické, i když opět textově často rozvíjí složitá témata. Westonův typický projev v Radio Waves vítá skvostným způsobem do nového alba echolyn. Zní opět impozantně, i po šedesátce bez známek jakékoliv degradace (komu se tohle z rockových zpěváků poštěstí). Opět jakási anomálie. Kull ale vlastně taky, bez známek slábnutí, změn rozsahu, barvy. Oba ve špičkové formě. Části vii. ale dominuje vokálně Weston. Zmínil bych Silent Years, která má famózní intenzívní gradaci vedenou Westonem, po Kullově klidnějším začátku. Cul-Sacs and Tunnels opět přes všechen respekt k ostatním zde, ukazuje jak zejména tato část stojí hodně na vokálu Westona. Bez výjimek si část (vii.) užívám po všech stránkách. Celkově je v mnohém logickou kontinuitou I Heard You Listening, akorát více libozvučnější, bez tolika disonancí. S pocitem větší vzdušnosti, který je asi daný změnou rytmické sekce, možná i dohledem od Glenna Rosensteina (producenta po 30 letech od As the World navrátivšího se k echolyn). Změny a detaily jsou tu skvěle integrovány. S každým poslechem vyvěrají nové věci, a to je opět hlavní známka echolyn – že se jen tak neohrají.
Avšak dvě dlouhé věci se nakonec u mne dostaly do nitra nejvíce. Tato část (ii.) je hlubší a temnější, výpravnější (ne jen svou stopáží). Time Has No Place je dramatická i povznášející, úvodní snový kytarový motiv, od kterého se skladba rozvíjí, mi od začátku rezonoval v hlavě. Hudba a text tvoří krásný celek. Relativita času v klíčových, těžkých momentech. Water in Our Hands je věc nejvíc k zamyšlení. 28 minut, které nepustí takřka na okamžik. Sekce se přirozeně vlévají jedna do druhé, v zákrutách a meandrech krásně plynou. Od začátku je to jízda, jak nastoupí Kull se svým „find your way...“, s proplétající se basou, pianem, a rytmy, tak je člověk doma. Toto je vrchol zde i jeden v vršků samotných echolyn. Epická, dramatická, ale přesto jaksi nenucená kompozice, která už teď novodobou klasikou. Ušetřím superlativy, ale snad bych podtrhnul to, jak se tu vokálně (na této skladbě velmi vyrovnaně) doplňují na celé ploše Kull a Weston. Oba dva na této skladbě podávají životní výkon, u Kulla to zejména praští. Hudba samotná je též ale absolutně špičková, ať klávesové kresby Buzbyho a rafinovaný rytmický reliéf Westona a Perslona, či Kullova kytarová vytříbenost.
Echolyn jsou pořád kapelou, která mi tvoří soundtrack životem. S novými poselstvími, které přinesl život členů v v kapele za tu dobu, a která můžu konfrontovat. S novou energií, věčnou touhou po neprobádaných zákoutích hudby, ale zároveň pořád i nezaměnitelní ve svém vyjádření, jsou tím přístavem, který mi obohacuje život po celé dvě dekády. Jako staří přátelé. Echolyn nejen inspirují, fascinují, ale též v jistém smyslu skutečně ozdravují. Hudba, kterou můžu poslouchat za jakýchkoliv okolností, když se potýkám se složitostmi (což je poslední dobou dost často), i když jsem v optimističtějším či filozofickém módu, vždy má svůj smysl. Toto album se stalo hudbou letošního jara-léta, a už je jasný zůstane velmi vysoko. První část je pro mne někde na úrovni předchozího alba, druhá ještě o bod výš, takže průměr (zatím) 8.5/10
|
Registrace nového uživatele 
