Uriah Heep - závěrečné poslechové kolečko
Byl jsem skoro už rozhodnutý, že se vrhnu na Presto Ballet a závěrečné kolečko vynechám, avšak pak jsem došel k závěru, že Uriah Heep si to nezaslouží, a Presto Ballet mi neutečou. Ledaže by mi utekli, hehe.
Musím upřímně říct, že k ...Very 'Eavy ...Very 'Umble bych dneska byl o dost silomrdnější, až mě překvapilo, jak se mi album líbilo. Stále si myslím, že Gypsy opravdu velice vyčnívá a je zdaleka nejlepší skladbou, ale jinak mě žádná jiná vyloženě nesrala a určitě tedy přidávám, hehe - 7/10. Budu silomrdnější i k Salisbury, ale ne tak moc, protože tahle deska mi přijde slabší, než debut a titulní, šestnáctiminutová skladba mě fakt skoro vůbec nebaví - 6/10. Look At Yourself je pak pro mě první skvělé album Uriah Heep, kde zůstanu na původním hodnocení, tedy 8/10. No, a Demons And Wizards je rovněž výborná deska, kapela ve vynikající formě a sestavě, nový bubeník Lee Kerslake a hlavně fantastický basák Gary Thain - 8/10.
Ano, The Magicans Birthday stále vnímám jako velký propad oproti dvěma předchozím albům, pro mě zatím nejslabší nahrávka Uriah Heep - 5/10. Na Sweet Freedom se kapela naštěstí vrátila takřka na úroveň Look At Yourself a Demons And Wizards, musím znovu zmínit jednu z nejlepších skladeb Stealin' - 8/10. A jako na houpačce - Wonderworld je (pro mě) album, při jehož poslechu mě často napadá slovo „obyčejné“ - 6/10. A velice podobné pocity jsem měl i u další desky, Return To Fantasy - taky zůstanu u 6/10.
Hodnocení u High And Mighty bych neměnil, tedy 7/10, i když posun kapely ke skoro popíku je tady hodně slyšet. Ale líbí se mi tahle deska víc, než dvě předchozí. A ještě o trochu víc potom nádledující Firefly, kde bych taky nechal původních 7,5/10. John Lawton a Trevor Bolder kapele dost pomohli, ale bohužel, na dalším albu, Innocent Victim šla úroveň rapidně dolů – silomrdně přidám půl bodu, hehe - 4,5/10. Uriah Heep v téhle době vydávali opravdu špatné desky, a i když budu k Fallen Angel o celý jeden bod silomrdnější – tedy 3,5/10 - je opravdu skoro utrpení to poslouchat.
Ovšem Conquest je opravdu zdaleka nejhorší, co kdy kapela natočila a vydala. Dva intenzivní pocity mě při poslechu pronásledovaly – že to nedám do konce a prostě to vypnu (ale vydržel jsem, hehe), a že to přece nemůžou být Uriah Heep. Silomrdně přidám jeden hehebod - 2/10.
Dočetl jsem se, že Mick Box uvažoval o založení úplně nové kapely, a ani se mu moc nedivím po těch dvou špatných albech a když odešel Ken Hensley – ale je dobře, že to neudělal, protože Uriah Heep nahráli pak dvě výborné desky - Abominog, dnes stejně 7,5/10 a Head First za 9/10. Bohužel, další album, Equator je znovu velký propad – a já při poslechu přemýšlel, jestli znám nějakou jinou kapelu, která by měla tolik mizerných alb - 2/10.
Na Raging Silence se v sestavě poprvé objevil zpěvák Bernie Shaw a klávesák Phil Lanzon, kteří jsou v kapele dodnes. Další pozitivní věc je, že od té doby už Uriah Heep nenatočili žádný vyložený průser - 6,5/10. Different World je tedy pro mě poslední album kapely, kdy zase poměrně šla úroveň dost dolů, i když se nedá mluvit o nějakém propadáku, a tak půl bodu přidám, hehe - 5/10.
Při poslechu Sea Of Light mě napadaly myšlenky, jestli náhodou neposlouchám dosud nejlepší album Uriah Heep, tak moc se mi líbilo, že mu nemůžu něco nepřidat. Vynikající basa a bubny, vynikající deska, fakt - 8,5/10. Sonic Origami pokračuje v podobném duchu, je sice trochu slabší (= mně se míň líbí), ale i tak mu půl bodu přidám, hehe - 7/10.
Wake The Sleeper se pro mě stalo nejlepším albem Uriah Heep v době vydání, a myslím, že se na tom už nikdy nic nezmění. Za mě takřka dokonalá krása a obrovská radost z poslechu nádherné muziky - 10/10. Into The Wild a Outsider pak vnímám jako pokračovatele nejlepší desky kapely, i když poněkud slabší, ale obě vynikající, takže bych zůstal u původního hodnocení - 8,5/10.
I poslední dvě alba, Living The Dream a Chaos & Colour jsou skvělá a při závěrečném kolečku jsem si je moc pěkně užil. Tomu úplně poslednímu půl budu přidám, takže obě za 8,5/10.
Jsem opravdu moc rád, že jsem tohle závěrečné poslechové kolečko neodpískal, protože mě velice bavilo a těšilo, a díky němu u mě Uriah Heep dost stoupli v ceně. Znovu zopakuju, že velice často mě napadalo srovnání s Deep Purple, kteří mi podobně udělali velikou radost, zejména pak posledními alby. Uriah Heep se po desetileté pauze vrátili se svou nejlepší deskou - Wake The Sleeper - a od té doby se stále drží na velmi vysoké úrovni. Nabízí se i srovnání s Marillion - Bernie Shaw a Steve Hogarth jsou stejný ročník, oba přišli do slavných kapel a oba v nich debutovali ve stejném roce – 1989 - Bernie Shaw na Raging Silence, Steve Hogarth na Seasons End. A pak ještě Yes mě několikrát napadli – ale to srovnání pro ně nevyznívá vůbec lichotivě – protože zatímco Uriah Heep po nahrazení zemřelých členů vydávají dál skvělá alba, z Yes se stala poměrně trapná parodie sebe sama.
Velikou radost mi Uriah Heep udělali. Teď už mi tedy z té velké hardrockové čtyřky zbývají jen Black Sabbath, a díky úmrtí Ozzyho si dám i jeho sólová alba. Před tím ale ještě Presto Ballet.
|
Registrace nového uživatele 
