Presto Ballet - The Days Between – 2018
S trochou politování musím upřímně napsat, že moje nadšení z kapely lehce opadlo, a můj příspěvek ze 7. července, kde stojí: ... ale velice mě překvapilo The Days Between, které se mi hodně líbilo, mě překvapil taky. Vůbec neříkám, že mě tohle album nebavilo, nicméně si velice dobře a živě pamatuju na první poslechy na sluchátka u Echolyn, kde se vždy dostavilo nadšení, ohromení, údiv. Tady to, bohužel (pro mě) vypadá spíš jen na krátké odsudky.
Out Of Mind (It's Outta Sight)
Po dvou minutách pidlikání + trylkování na syntezátor přijde klidná pasáž, pak kytarové sólo, kolem páté minuty zazní znovu stěžejní hudební motiv, následuje samotná akustická kytara, přidá se kapela a jsme na konci. Ano, skvělá tepající basa, vzdušné bicí, pěkné „proplétání“ kytary a kláves, nad tím vším mému uchu lahodící vokál, vlastně všechny typické atributy, které mám na Presto Ballet rád. Jenomže …
Earthbound
Pěkná mezihra s klavírem, konec do fade outu. Platí tady v podstatě to samé, co o první skladbě – všechno je v pořádku, líbí se mi to, ale rád bych napsal, že je to bomba. Což ale nemůžu. Hehe.
Tip Of The Hat
Pomalá, až srdceryvná balada, pěkný mellotron po prvním refrénu. Po druhém pak instrumentální, svižnější pasáž se sóly na kytaru a syntezátor. Návrat ke zpěvu. Pěkné. Aha?
I Just Drive
Moc hezký pěkný rozjezd s osvědčeným, ale už několikrát použitým modelem, kdy tři takty jsou na čtyři doby a čtvrtý na tři. V čase 3:40 začne fantastické sólo na minimmog – hlavně tedy zvukově se mi moc líbí a doslova lahodí mým uším. Podobně jako předešlá skladba je i tahle pomalejší, a zatím možná nejlepší. Nicméně stále se mi vkrádá jakési „ale“. Na mysl i na klávesnici.
Hard Time For Dreamers
A i tohle je výborná skladba, možná poprvé bez "ale", hehe. Marně jsem (poměrně dlouho) hledal text, abych Vám sdělil, co se zpívá v těch pasážích, které se mi tak moc líbí – poprvé to zazní v čase 1:18 – jsou tam stopky a pak slova jako „information, destination, expetention". Po dvou slokách změna – Hammondy, zpěv, stopky, pak temná pasáž s mellotronem, po pár taktech se přidá kytara, syntezátor, pěkně to graduje, návrat k hudebnímu motivu ze začátku. Taky pěkné vokály a na konci celkem parádní jízda – sólo na kytaru, hammondy, syntezátor a vše do fade outu. Jo, jo, tak tohle bude vrchol alba.
I Am Wire
A bohužel pro mě už se nic moc zajímavého neuděje v téhle desetiminutové, nejdelší skladbě, která se vymyká Mirovu pravidlu o stopáži. V polovině pěkné sólo na syntezátor, pod ním skvělá basa, ale jinak opravdu nic moc.
The Man With The Plastic Face
Tady je pěkné sólo Hammondy. Ale není to málo, Antone Pavloviči?
Tak nevím. Resp. vím – za mě nejslabší album Presto Ballet. Pořád dost dobré, ale jisté zklamání cítím, to si nebudeme zastírat, hehe. Zjistil jsem, že kromě bubeníka tady hraje stejná sestava, což je u téhle kapely docela překvapující.
6,5/10 |
Registrace nového uživatele 
