Dream Theater - Images And WordsObčas se stává, že kapela po skvělém debutu propadne a další album stojí za starou belu. Nebo se stává, že kapela po nevýrazné prvotině vyprodukuje perlu. A pak se taky stává, že skupina vydá skvělý debut a po něm vyprodukuje další perlu. A to je zrovna případ Dream Theater. Pamatuju si, že mým prvním setkáním s touhle bandou byl videoklip Pull Me Under v televizi (nevím, jestli to bylo MTV, které tenkrát ještě hrálo hudbu nebo nějaká česká stanice) a i když se mi to tenkrát líbilo, nevěnoval jsem tomu větší pozornost (to přišlo až s geniální suitou A Change Of Seasons o pár let později).
Jak jsem v předešlé mini-recenzi avizoval, James LaBrie mi leze na nervy. Ovšem to přišlo až později, protože tady se mu nedá vytknout prakticky nic. Jeho hlas má svůj vlastní ksicht a v devadesátých letech byl ve své vrcholné formě. LaBrieho hlasový rejstřík a rozsah je oproti Dominicimu prostě o ligu. Jinak se v sestavě nezměnilo nic, pouze bych tady uvedl jedno negativum, které mi vadí a to je zvuk bicích. Myslím zvuk bubnů (činely a kopáky jsou v pohodě), který mi zní skoro jako mix mezi elektronickými bubny a normálními škopky. Doufám, že mi to Pepa nebo Olias okomentují.
Pull Me Under hned od úvodních tónů překvapí vymazlenou produkcí, o dost vybroušenější než na debutu. Je to fantastická, úderná skladba a do dnešního dne (a s největší pravděpodobností navždy) se jedná o jejich největší hit. Zmínil bych tady úžasné klávesové sólo Kevina Moorea ke konci skladby, které je velmi nápadité a propracované do posledního tónu. Moore vůbec hraje na celém albu fantasticky. Neruší, ale pokud se na něj člověk zaměří, dokáže nadchnout. A to je důvod, proč patří mezi moje nejoblíbenější klávesáky. Musím tady ale taky říct, že mě vysloveně sere ten useknutej konec skladby. To neměli lepší nápad? To už bych tam snad raději slyšel onen nenáviděný fade-out. Kdysi jsem si myslel, že to je mojí špatně riplou verzí alba. No, lepší verzi jsem ale sháněl marně, hehe. Another Day je druhá hitovka, ke které existuje klip. Je to taková moc pěkná metalová balada s vymazlenou harmonií a vcelku překvapivým sopráno saxofonem. Take The Time patří k mým nejoblíbenějším skladbám z celého alba. Může za to hlavně nadupaná pasáž zhruba od času 1:00, které dominuje Myungova basa a nadpozemský vokální výkon LaBrieho. Celý ten song je učebnicí o kompoziční výstavbě. Dynamické změny, propracované aranžmá, špičkové instrumentální výkony. A to všechno ještě v míře, která nepřesahuje do sféry čiré exhibice. Překrásný je závěr skladby od času 6:30. Všimněte si těch nenápadných Mooreových textur... A Moore exceluje i v následující Surrounded. Já to nebudu moc rozmazávat, tenhle song je BOMBA a jeho prostřední pasáž s parádně odfrázovaným It's been a long long time, he's had a while to think it over, in the end he only sees the change, light to dark, dark to light, light to dark, dark to light mě vždy uvede do stavu euforie. Metropolis, Part I: The Miracle And The Sleeper mi svojí stavbou (i názvem, což pozitivně okomentoval i sám Petrucci) připomene prý z generace na generaci předávaný mýtus o vlivu Rush na členy Dream Theater. Je to namakaná a skvělá věc. Under A Glass Moon je další parádou, s dnes již typickým riffováním Petrucciho od času 1:20 a mojí oblíbenou zjemnělou pasáží těsně před polovinou skladby. A zase ten Moore a jeho klávesy! Ty hrají prim i v následující Wait For Sleep, kterou chápu jako takovou překrásnou oddechovku před poslední bombou. Tady si vzpomínám na vtípek od Portnoye, když se ho někde ptali, jakou skladbu z Images And Words bubnuje nejraději a jmenoval zrovna tohle. Problém je, že to je jediný song, kde vůbec nehraje, hehe. No, a tou poslední bombou je Learning To Live, která patří k mým nejoblíbenějším skladbám od Dream Theater vůbec. Svého času jsem tuhle věc točil klidně i dvacetkrát za sebou. A co je na ní tak skvělýho? Všechno, přátelé, všechno! Ať už je to promakaný instrumentální úvod, kde se ke slovu dostanou všichni, tak následná zvolněná pasáž opět s dominantní basou a rozmáchlými klávesovými plochami. A do toho malebně brnká Petrucci, Potrnoy to doplňuje nápaditými bicími a korunuje to krásný zpěv LaBrieho. A pak přijde prostřední pasáž, která nemá obdob. To když se ozve španělka, lahodné Kevinovy textury a LaBrieho úůůůůůůů na pozadí. A tahle pasáž potom krásně vygraduje do bombastického kytarového sóla a závěru, kde opět zazáří Mike Portnoy.
Rolling Stone tuhle desku zařadil mezi 100 nejskvělejších metalových desek všech dob. I v mé knihovně má svoje čestné místo, což je pro kluky z Dream Theater ještě větší pocta, hehe. Udílím 5/5, bez váhání. |
Registrace nového uživatele 
