Začátky a Led Zeppelin I. (1969)Poté, co si kapela poprvé zahrála někdy v srpnu 1968, se věci daly rychle do pohybu. Bylo nutno odehrát krátké turné po Skandinávii, které bylo ještě nasmlouváno pro Yardbirds. Není tedy divu, že kapela ještě vystupovala pod názvem New Yardbirds. Poté však zakročil poslední původní člen Chris Dreja, který písemně vyzval kapelu, aby název přestala používat, jelikož se právo vztahovalo pouze na ono skandinávské turné. Došlo tedy na přejmenování, u jehož zrodu nestál nikdo jiný než Keith Moon, který v době, kdy ještě uvažoval, že s Pagem a Entwistlem založí kapelu, prohlásil, že by šla dolů jak olověnej balón. (lead balloon) Ze slova „lead“ se ještě vypreparovalo „a“ údajně kvůli Američanům, protože by to pak vyslovovali [lýd]. A z balónu se stal Zeppelin. Slavný konstruktér se tak stal ještě o něco slavnějším, hehe. Page však prohlásil, že nový název chtěli vytvořit i tak, jelikož jejich hudba se od Yardbirds už v samém začátku výrazně vzdalovala. Turné po Skandinávii byl pro kapelu dobrý způsob, jak se více sehrát, i když finančně jim vůbec nic nepřineslo. Ani z něj bohužel neexistuje žádný zvukový záznam. Ač Led Zepp patří mezi nejvyhledávanější kapely, co se týče všemožných pirátských nahrávek, na jejím prvním turné si to ještě nikdo nestihl uvědomit, hehe. První zaznamenaný koncert se datuje až na turné třetí, po USA, ze 30.12.1968, z tělocvičny univerzity ve Spokane. A je to zároveň jediný živý záznam toho roku. Jedná se o nahrávku z publika a zvuk není nic moc, slyšel jsem ale i horší. Musím přiznat, že kapela na něm zní ještě lehce opatrně. Doporučuju zkusit How Many More Times. Je neuvěřitelný, co tam Plant předvádí za vokální gymnastiku, hehe. Toto turné, které trvalo až do poloviny února 1969, však znamenalo průlom v kariéře kapely. Na předchozím turné po UK se výsledky ne a ne dostavit. Konzervativní britské publikum na Zeppelíny ještě nebylo připraveno. Page s Grantem se tedy rozhodli, že musí vyrazit co nejrychleji za oceán. Tam byla situace diametrálně odlišná. Sláva kapely se začala šířit jako požár doslova přes noc. Jakožto nováčci samozřejmě ještě neutáhli koncerty sami a většinou tedy dělali předkapelu tehdy ještě větším hvězdám. K čemuž se pojí historka, která krásně vystihuje podstatu věci. Jednoho večera v New Yorkském Fillmore East měli zahrát tři kapely - Porter’s Popular Preachers, Led Zepp a Iron Butterfly. Poté, co Zeppelíni pošramotili reputaci Vanilla Fudge, si chtěl Grant vyzkoušet, jak Zeppelíni obstojí proti tehdy mnohem slavnějším Iron Butterfly, kteří zrovna vydali svůj hit In-A-Gadda-Da-Vida a poprosil promotéra Billa Grahama, aby Zeppelíny na poslední chvíli šoupnul před Iron Butterfly. Diváci nakonec I.B. v podstatě vypískali…
Setlist z této doby sestával víceméně z následujících skladeb:
"Train Kept A-Rollin' " (Bradshaw, Kay, Mann)
"I Can't Quit You Baby" (Dixon)
"As Long As I Have You" (Mimms)
"Dazed and Confused" (Page)
"You Shook Me" (Dixon, Lenoir)
"White Summer"/"Black Mountain Side" (Page)
"Pat's Delight" (Bonham)
"Babe I'm Gonna Leave You" (Bredon, Page, Plant)
"How Many More Times" (Bonham, Jones, Page)
"Killing Floor" (Burnett)
"For Your Love" (Gouldman)
"Communication Breakdown" (Bonham, John Paul Jones, Page)
Velmi mě mrzí, že Mimmsovu As Long As I Have You nenahráli na desku, protože některé její živé verze jsou vynikající. Pat’s Delight je v Bonhamovo sólo na bicí. Později samozřejmě posloužil Moby Dick, ale ten přišel až s dvojkou. Bonham zbožňoval Gingera Bakera a jeho Toad a rozhodně chtěl taky svoje místo na výsluní. Sóla na bicí se tak stala pravidelnou součástí každého koncertu Led Zeppelin až do samotného konce. Killing Floor je v podstatě Lemon Song, která se objevila na dvojce. For Your Love zase hráli Yardbirds. Ale slyšel jsem i moc pěknou verzi v podání Humble Pie.
Led Zeppelin I.
Zeppelínská „jednička“ vyšla až 12. ledna 1969 (v UK dokonce až v březnu), odehráli tedy polovinu prvního amerického turné téměř bez podpory, ačkoliv Grant rozeslal v předstihu kopie alba některým radiovým stanicím. Album bylo nahráno v září – říjnu 1968 za pouhých 36 hodin. Page do něj vrazil všechny své peníze z dob Yardbirds (£1,782 – dnes by to bylo necelých 30 tisíc). Díky tomu si Page mohl ponechat absolutní uměleckou svobodu, což kapele zůstalo po celou její kariéru. Když se pak v listopadu 1968 Page a Grant vypravili do New Yorku vyjednávat s Atlanticem ohledně smlouvy na distribuci, dokázali získat (podle některých zdrojů) až 200 tis. $ předem, což se nikdy před tím žádné kapele nepodařilo. Navíc se jednalo o debut a kapela v té době neměla vybudovanou absolutně žádnou reputaci. Naprosto neuvěřitelné. Tehdejší šéf Atlanticu Ahmet Ertegün musel tušit, že se mu obchod později vyplatí. I tak to byla vysoká sázka na intuici. Mimochodem, byla to právě osoba Ertegüna, která přiměla Led Zeppelin dát se na jeho počest po jeho smrti v roce 2006 na jednu show dohromady. Což o něčem svědčí…
Album (stejně jako všechna následující) produkoval Page a s nahráváním mu pomohl dávný kamarád z dětství Glyn Johns. Většina alba byla nahrána živě s později přidanými overduby. Page zde použil techniku zachycení prostoru při snímání nástrojů. Není jisté, jestli byl úplně první, asi ne, nicméně do té doby bylo zvykem snímat nástroje jedním mikrofonem zblízka namířeným ke středu reproduktoru či v případě bicích pouze bezprostředně u snímaného kusu soupravy. Page však použil další mikrofon, který postavil klidně několik metrů daleko, aby tak zachytil přirozené echo místnosti a dodal tak stopě na objemu a hloubce. Šlo tedy o to najít to správné místo pro umístění mikrofonu a následně vhodně vybalancovat signál mezi prostorovým a přímým mikrofonem. Řekl bych, že právě tento fígl byl důležitou součástí proměny zvuku alb mezi 60. a 70. lety. Byla to taková malá studiová revoluce. Zajímavé je, že Page pro nahrávaní kytar použil malé combo Supro Coronado, čemuž se dlouho nikomu nechtělo věřit právě proto, že má v některých místech mohutný zvuk typický spíše pro vysokovýkonové zesilovače typu Marshall Plexi. Sám Glyn Johns se později svěřil Georgi Harrisonovi při nahrávání Let It Be s historkou o nový skvělý kapele, se kterou spolupracoval. George to tehdy ještě moc nezaujalo, hehe, ale později se s Zeppelínama skamarádil. Ale o tom až jindy. Pravděpodobně někde v hodnocení Houses of the Holy, hehe.
Co se týče materiálu, ještě nebylo příliš na čem stavět – kapela fungovala teprve necelé dva měsíce(!), proto je „jednička“ zčásti v jádru postavená na nápadech jiných umělců. Nejde však o kopírování, spíše o větší či menší inspiraci přetvořenou do naprosto nové podoby. Deska je neskutečně dravá, syrová a přece vybroušená v briliant Pageovým studiovým uměním. Kromě posunu ve studiovém zvuku jsou zde přítomny i nevídané instrumentální i vokální výkony. Naštěstí však nejde o samoúčelné předvádění, ale o ryzí živelnost spojenou s určitým stupněm instrumentálního mistrovství, které se bude ještě pár let prohlubovat. Jako jednotlivci byli dobří, ale společně svůj talent dokázali doslova umocnit. Když si poslechnu cokoliv, co kdy zahrál Page před vydáním LZ I., jedná se o propastný rozdíl, což v nějakém rozhovoru sám přiznal. Že ho nikdy nenapadlo, že bude kdy hrát tak, jako právě s Led Zeppelin. Říká se, že kapela je jen tak dobrá, jak dobrý je její bubeník. U Led Zeppelin toto platí dvojnásob. Asi není žádným tajemstvím, že Bonhama mám ze všech bubeníků nejradši a už tady, resp. hned v první skladbě, předvedl, co umí. Traduje se o něm, že ho nikdy nikdo neviděl cvičit. Ty pověstné trioly na kopák prý okoukal od Carmina Appice z Vanilla Fudge. Když spolu obě kapely vystupovaly, Bonham se Appicovi svěřil. Ten však prohlásil, že přece sám nic takového nedělá. Bonham to ale slyšel hrát paličkama na vícero bubnů a převedl si to na kopák. Appice byl ohromený, dodnes tuhle historku s gustem vypráví. Byl to mimochodem také on, kdo Bonhamovi u Ludwigu vyjednal jeho první pořádnou soupravu s obřím 26tipalcovým kopákem. Říká se, že Bonham je v jádru jazzově založený bubeník a podle mě na tom něco bude. Hrál sice tvrdě, ale nikdy nepůsobil zatěžkaně. Ve skutečnosti do toho nemlátil strnulýma rukama jako opičák, hehe, ale používal švih zápěstím a taky prsty. Měl naprosto neuvěřitelný cit a groove, který dodnes téměř nikdo nedokáže napodobit. Jones byl po celou kariéru velmi nenápadný, což je role, která mu vždy dokonale vyhovovala. Často se ani neúčastnil kapelního řádění a raději se schovával mimo dění. Díky tomu je však někdy neprávem opomíjený – podle mě to byl naprostý génius a jeden z mých nejoblíbenějších basáků. No a Plant, k němu asi netřeba nic dodávat. První album si pouze odzpíval, co se týče tvorby textů, ještě nepřišla jeho chvíle. Jako sílu ale tehdy jeho hlas měl a do jakých výšek ho dokázal vyšvihnout, to mi dodnes hlava nebere. Miluju jeho bezprostřednost a autentičnost. Vždycky zazpíval, jak to cítil, nikdy tam nebyl žádný kalkul nebo póza. Ačkoliv on sám se na to dnes dívá jinak – trochu se za ten svůj expresivní styl z mladých let stydí, hehe.
Ještě bych klidně dál mluvil o desce jako takové, nicméně usoudil jsem, že bude vhodnější tu krátce probrat jednotlivé skladby, zejména proto, abych tak dal posluchači k posouzení, o jak silnou inspiraci se tu a tam jednalo.
Úvodní Good Times Bad Times je energická vypalovačka o chlápkovi, kterej si zažil svoje dobrý i špatný časy, ženská se mu spustila s někým jiným, ale jemu je to stejně nějak jedno, hehe. Nic úplně duchaplného, ale funguje skvěle. Kromě dechberoucího výkonu na bicí se i Page blýskne výborným prototypově rockovým kytarovým sólem, kde krásně použil triolovou pentatonickou sekvenci, což jsem do té doby taky u nikoho neslyšel. Dlužno dodat, že ani od něj. (jen jednou, pokud si vybavuje správně) V sekvenci trsátkem vyhrává každý tón, což pro jeho hru není kdovíjak typické – jeho styl se opírá spíše o příklepy a odtažení prstů na hmatníku, přičemž trsátkem vyhrává jen něco. Ale jak vidno, uměl to taky, když chtěl. Omlouvám se Antonymu za svoje šťourání se v muzikantských detailech, ale nemohl jsem si pomoct, hehe. Co se týče původnosti této skladby, zdá se, že v tomto případě jde o 100% originál, hehe. Co mě trochu mrzí a vlastně tomu ani moc nerozumím, nikdy ji celou nehráli naživo.
Babe I’m Gonna Leave You je tradicionál a Page se pro svou verzi inspiroval Joan Baez. Hned druhá skladba je akustická a Zeppelíni nám zde předvádí svou jemnou polohu, kterou mám na nich tak rád. Jimmy se navíc blýskne svou prstovou technikou hry, což tehdy nebylo pro typického kytaristu vůbec zvykem. O něco podobného byste se u Hendrixe, Claptona či Becka dožadovali zbytečně, oni neměli zdaleka takový záběr jako právě Page. I tak zde ale nejvíc musím obdivovat Plantův zpěv, protože ukázal, že je velice silný i v takto jemné poloze, což nám předvede ještě mnohokrát později. K poslechu doporučuji tuto ranou alternativní studiovou verzi, která je zazpívaná o poznání divočeji. Studiovka je samozřejmě nakonec lepší volba, nicméně líbí se mi ta syrovost a náboj. Posuďte sami. Pro zajímavost ještě vkládám verzi Joan Baez. Jedná se podle vás o coververzi? Podle mě tedy moc ne. Text je samozřejmě téměř totožný. Místy lehce podobná melodie. Tím to ale tak nějak končí. Dlužno dodat, že tuto skladbu si Page plně přivlastnit neodvážil. Během let 1968-69 ji hráli i naživo. Nicméně doba akustických setů ještě nedozrála, proto ji Page hrál elektrifikovaně. Podle mě bohužel kvůli tomu nikdy naživo tak docela nevyzněla, jak by měla. Když později akustický set zařadili, tato skladba už bohužel nebyla v repertoáru…
Musím se přiznat, že You Shook Me mě nikdy příliš nebavila. Jedná se o staré blues Willieho Dixona (v tomto případě přiznané, hehe). Na jednu stranu je zvláštní, že se právě tato skladba na desce vyskytla, jelikož podobnou verzi ve stejném roce nahrál i Jeff Beck se svou tehdejší kapelou na albu Truth. Jimmy samozřejmě nezapomněl svou vlastní verzi Beckovi předvést se slovy „poslechni si toho parádního bubeníka, se kterym teď hraju“… Když to Beck slyšel, prý brečel vzteky. Nedokázal pochopit, jak mu to Page mohl udělat – vybrat si právě tuhle věc. Hudebně se skladba nijak neodklání od klasického bluesového schématu, je ale taková víc…ukřičená, hlasitá, veškerá intimita originálu je pryč.
Z Dazed and Confused se z koncertního pohledu stalo jedno z velkých čísel kapely a své místo v repertoáru si skladba podržela až do roku 1975. V dalších letech si Page ponechal pouze část se smyčcovým hororovým řáděním, které se mimo jiné stalo inspirací pro legendární scénu filmu This Is Spinal Tap, hehe. (my solos are my trademark) Kapela toto nevázané improvizační číslo dokázala leckdy protáhnout na více než půl hodiny. Určitě všichni známe verzi z filmu The Song Remains The Same, kde se skladba (a stejně tak kapela) nachází ve své vrcholné formě. V jádru se však bohužel jedná o jednu z největších nepřiznaných Pageových krádeží, jelikož původním skladatelem této skladby je jistý Jake Holmes. Posuďte sami. Ano, tady jsme ještě hodně blízko spíše předchozí verzi Yardbirds. Verze Led Zeppelin je samozřejmě někde úplně jinde, nicméně část textu a hlavně ikonická sestupující linka zůstala stejná. Holmes několikrátv 80. letech kapelu žádal, aby bylo jeho jméno v souvislosti s Dazed and Confused zmíněno. Nechtěl snad ani žádné peníze. Odpovědí bylo mlčení. Nakonec byla v roce 2010 podána žaloba, nicméně vyrovnání proběhlo mimosoudně. Smutné. Dlužno dodat, že verze Led Zeppelin je od originálu v mnoha ohledech na hony vzdálená. Kompozičně i z hlediska produkce se jedná o naprostý vrchol alba a i po těch letech je to pořád šílená zběsilá jízda… skladba má naprosto neopakovatelnou tajemnou atmosféru a ta instrumentální pasáž uprostřed mi přijde neuvěřitelná. Nechápu, jak něco takového vůbec dostali na desku. Pageovo neortodoxní sólo patří k tomu nejlepšímu, co kdy na desce zanechal.
Your Time is Gonna Come jsem měl vždycky moc rád. Navzdory textu, který vyčítá nevěru jakési dívce. Od Planta to sedí, hehe. Kromě toho, že přebrousil cokoliv, co se hýbalo a neštítil se komukoliv (mimo kapelu) přebrat holku přímo před dotyčným, celá léta udržoval na tajňačku paralelní vztah se sestrou své manželky. Prostě si nemohl pomoct, to jeho legendární monsterpéro ho prostě totálně ovládalo, hehe. V jednom rozhovoru to podal poněkud poetičtěji. Prý když viděl pěknou holku, okamžitě se zamiloval. Hehe. Pokud vím, jedná se o původní skladbu kapely. Nikdy ji bohužel nehráli naživo, pokud vím.
Následující instrumentálku Black Mountain Side jsem dlouhá léta považoval za Jimmyho dílo, nicméně bohužel tomu tak není. Původní tradicionál pro kytaru upravil jistý Bert Jansch, od kterého si Jimmy vypůjčil stěžejní fráze. Opět se neobtěžoval zmínit, kde se inspiroval. Smutné. Pro srovnání posílám Janschovu živou verzi z roku 1973. Z kombinace této skladby a White Summer se stalo Jimmyho koncertní číslo, které se objevovalo v repertoáru po celou dobu působení Led Zepp. Vynikající je verze z londýnské Royal Albert Hall, 9.1. 1970, tedy na Jimmyho narozeniny. Je zde vidět, kam až téma rozvedl. Nádhera.
Communication Breakdown je čistokrevná vypalovačka, takový hardrockový prototyp. Pokud vím, jedná se o první takový ten typický palm mutingový riff – techniku, kterou si osvojila celá armáda kapel, která by tak mohla na svých albech pro změnu zmiňovat Page, hehe. Pokud vím, jedná se o originál. Říkalo se sice, že si Led Zepp vypůjčili z Eddieho Cochranovy písně Nervous Breakdown, já to ale neslyším. To spíš tam nacházím drobné fragmenty Livin’ Lovin’ Maid z „dvojky“, hehe.
I Can't Quit You Baby je další (přiznaná) bluesovka Willieho Dixona. Je mnohem zábavnější, než You Shook Me. Je to takové power blues, co víc k ní napsat… Vynikající Plant i Page na kytaru. Jako zajímavost posílám Dixonův originál a živou verzi z Royal Albert Hall. V repertoáru vydržela do konce roku 1970.
How Many More Times je naprosto strhující zakončení desky. Tematicky jsme zase u vztahových problémů, ale o čem jiném by kapela obdivovatelů blues chtěla zejména ve svých začátcích zpívat, že. Hehe. Píseň začíná jak soundtrack k nějakýmu mafiánskýmu filmu, hehe. Jimmymu se jeho nápad s bolerem na Beckově skladbě očividně zalíbil natolik, že ho přenesl i sem. Produkčně tu Jimmy opět zazářil. Instrumentální pasáže, hra s echem, práce se smyčcem… neuvěřitelné. Parádní atmosféra. Skladba obsahuje převzatou pasáž ze skladby The Hunter Alberta Kinga. K zařazení došlo prý spontánně během nahrávání. Doporučuju k poslechu strhující živou verzi z Royal Albert Hall. Případně mám též moc rád verzi z BBC Sessions. Živě byla hrána až do konce roku 1970 a potom ještě krátce v roce 1975, když si Page těsně před začátkem prvního turné toho roku zlomil prsteníček a kapela musela nahradit techniky náročné Dazed and Confused jednodušším materiálem na zahrání.
Tak a jsme u konce. Co říct závěrem? Debut Led Zeppelin byla velmi důležitá přelomová deska. Jistě, je zde problém s autorskými právy a celkově ve větší míře převzatého materiálu, ten je však obalen doslova gejzírem vlastní invence a troufám si tvrdit, že kapela přinesla mnohonásobně více nového, než si starého vypůjčila. Tahle deska nastartovala novou éru, nový hudební styl, nový přístup ke snímání zvuku ve studiu… Redukovat něco tak převratného na pouhou sbírku coverů je podle mě naprosto mimo. 5/5
|
Registrace nového uživatele 
