Led Zeppelin – In Through The Out Door (1979)
Prvních sedm alb za sedm let, pak pauza tři roky a další album s komplikovaným obalem od Hipgnosis, který zase nic moc nevypovídá o hudbě uvnitř. Deska je hodně jiná než předchozí, což je myslím dobře, protože na ní hrozilo, že se projamují až do předávkování. Hodně výrazný je tentokrát John Paul Jones jako skladatel, ale i jako hráč na klavír („No konečně!“ © Petr Cibulka) a všudypřítomný klouzavý a fanfárový syntezátor. U dvou věcí dokonce Page vůbec není uveden jako spoluautor, zjevně nebyl úplně ve formě. Hraje samozřejmě pěkně, všiml jsem si, že na pozdějších deskách má čím dál víc kytarových sól, což pokračuje i tady. A tak ještě, že měli toho Jonese. Aranžemi je to celkem podobné Who Are You ze stejné doby.
Úvodní In The Evening je bomba s tajuplným úvodem a la In The Light a silným hlavním riffem. Vůbec In The Light (taky zčásti Jonesova) je asi nejbližší předchůdce téhle desky. Plant nezvykle jaggerovsky plive text. Při kytarovém sóle už to začne působit malinko monotónně, ale naštěstí přichází nádherná zklidňující pasáž v páté minutě. V celé skladbě je moc pěkná, taková hravá basa. Možná škoda, že není víc vytažená. Asi to nedosahuje velikosti Achillovy, ale je to dost solidní úvod.
South Bound Saurez je další z kategorie hravých skladeb a druhá bomba. Po čtyřech letech slyšíme zase klavír a super kytary. Tahle věc mi vyloženě připomíná Rolling Stones, a to v tom nejlepším smyslu slova.
Fool In The Rain je taky hravá, až chytlavá, není to přímo bomba, ale líbí se mi. Pěkný motiv, neotřelé aranžmá – zábavné vstupy akustické kytary i ta latinskoamerická vložka, která přejde v něco a la If I Had A Hammer. Pak zajímavá kytara přes syntezátor. Jones hraje celou dobu moc pěkné klávesy i basu.
Hot Dog (jediná věc, pod kterou není spolupodepsaný Jones) je vyloženě slabá. Takové zbytečné retro rockabilly s Plantem jako Elvisem. Není to samo o sobě úplně špatné, ale tenhle typ hudby mě nikdy nebavil a myslím, že na žádné z předchozích alb by to střízliví nedali.
Carouselambra je asi nejšílenější a nejvíc pseudo-art-rocková věc v dějinách Led Zeppelin. Je to skoro jako by si hráli na Genesis (konkrétně Jones na Bankse). Rozjezd mi připomíná Eleventh Earl Of Mar. Potom přichází pseudodudácký syntezátor. Nemám moc rád míchání rocku a takových těch echt skotských a irských lidovek, ale tady je to naštěstí umírněné a prokládané krásnými snovými pasážemi se smyčci (asi teda syntezátorem?). Celou dobu se mi moc líbí rytmika. Po čtyřech minutách přichází bombastická (a zase genesisovská) pasáž s výraznými kytarovými motivy. Nádherná je zejména ta pomalá část. Třetí část je úchylné klávesovo-basové funky s místy hrozící kytarou. Vůbec nevím, o čem to je, ale mám tuhle věc rád, protože je tak šílená. Děje se toho tam určitě víc než v Achilles‘ Last Stand, hehe, ale zase je to dost nesourodé. Pro mě je to skorobomba.
All My Love je zajímavá balada, která osciluje mezi pohodou (rytmika) a smutkem (Plant a skrytě vynikající Page – hraje tady podle mě překrásně). Základem je zase Jonesův výrazný syntezátorový motiv. Před výborným syntezátorovým sólem smutně zamňouká Page a pak vezme do ruky nečekaně akustickou kytaru. Tohle působí překvapivě, trochu jako Yes. Další bomba.
Závěrečná I’m Gonna Crawl je poslední bomba a pro mě asi největší na desce. Ještě krásnější balada než All My Love. Tyhle dvě věci na konci hezky ilustrují rozdíl oproti předchozímu albu, které končilo desetiminutovým blues, i když pěkným. Hudebně je I’m Gonna Crawl taková zvláštní retro směsice 60. a 50. let, ale aranž je pevně ukotvená v pozdních 70. letech. Celé to stojí na nádherném, procítěném Plantově vokálu. Podle mě je to jeho nejlepší výkon od Physical Graffiti. K tomu konejšivá vlna Jonesova syntezátoru, úsečná, ale místy dost přitvrzující rytmika, Page hraje překrásné smutné sólo, Bonhamovy bicí se rozléhají do prostoru… opravdu nádherný závěr, dalo by se říct tečka za kapelou.
Jonesovští Led Zeppelin pozdních 70. let se mi moc líbí. Deska má pro mě zvláštní kouzlo. Zvlášť v kontrastu s Presence mi připadá radostnější, upřímnější, hravější, tanečnější, pestřejší, v podstatě i chytlavější. Nepůsobí to na mě jako kapela v rozkladu – Bonham i Page hrajou v pohodě, na Jonesovi to vyloženě stojí, snad Plant zpívá často dost jinak, než jsem byl zvyklý, protože to se asi dlouhodobě nedalo vydržet, ale změna je život. Samozřejmě pokud člověka odrazují ty syntezátory a má na Led Zeppelin nejraději Communication Breakdown a Immigrant Song, tak si to asi moc neužije. Já si to užívám velmi. Je tady jediná vyloženě slabá věc a i když jsou některé bomby/skorobomby možná menší než na jiných albech, tak jsem téměř nebyl schopen srazit hodnocení ani na druhý stupeň ze tří. Je to tak zhruba 4,67 hehe.
4,5/5 |
Registrace nového uživatele 
