Led Zeppelin – Coda (1982)
Tohle album samozřejmě není úplně fér hodnotit jako součást studiové diskografie kapely, protože jsou to posmrtné zbytky. První strana jsou zbytky starých zbytků, které se nedostaly ani na Physical Graffiti. Druhá strana jsou novější zbytky z In Through The Out Door. Ale vydali to jako studiovku, tak jim to holt srazí průměr. Název i obal je jednoduchý a střízlivý, už žádné falické symboly…
We’re Gonna Groove je dodělaná koncertní nahrávka z roku 1970 a je to velká bomba. Skvěle to jede, tohle je kapela ve svém živlu, hlavně rytmika a Plantův zpěv (vzhledem k ostrosti předpokládám původní). K tomu jsou dotočené (předpokládám) naprosto luxusní vrstvy kytar, které z pohodové soul-bluesové věci Bena E. Kinga vytvářejí zeppelinovskou parádu.
Poor Tom je popěvek z doby Led Zeppelin III, ale moc pěkný. Zajímavá kombinace výrazných bicích a snově-orientální Pageovy akustiky a pak ještě pěkné harmoniky. Upřímně, líbí se mi to mnohem víc než poslední dvě věci na trojce, a určitě by se to neztratilo na Physical Graffiti. Dokonce bych řekl, že je to skoro bomba. Melodie zpěvu připomíná blues Prodigal Son, jak ho nahráli Rolling Stones na Beggar’s Banquet (mj. „poor boy“ na začátcích slok). Možná je to ale jen společná inspirace.
Další původně koncertní nahrávkou ze začátků kapely je I Can’t Quit You Baby, kterou už známe z jedničky. Ani tady mě tahle věc nepřesvědčuje a oproti studiové verzi nic nepřidává.
Walter’s Walk je pro změnu z Houses Of The Holy. Tohle není žádný skrytý klenot, ale ani průser. Zní to až punkově, což je asi produkcí. Každopádně pěkné bicí a kytary. Na Houses to oprávněně nedali. Hodilo by se to na Presence, hehe.
Ozone Baby otevírá „třetí stranu“ In Through The Out Door. Předem musím říct, že všechny tři věci jsou lepší než Hot Dog, první dvě dokonce výrazně lepší. Zajímavé je, že je pod nimi podepsaný dvakrát Page s Plantem a jednou celá kapela – zda se, že Jones to album skutečně ovládl, hehe. Ale zpět k Ozone Baby – výborná rychlá věc, chytlavý refrén, na předchozí desce by se vyjímala a i tady je pro mě za bombu. Možná jí zlomila vaz podobnost jednoho kytarového motivu s Fool In The Rain.
A další menší bomba je Darlene, super pohodová věc se strhujícím hlavním riffem, krásně rytmická (ta kytara). Až ke konci se to začne malinko rozpadat do takového boogie, ale zase tam hezky zahřmí Bonham.
Bonzo’s Montreux je pro mě spíš nudné sólo na bicí. Alespoň to vrže a je to tam zajímavé to ladění a nějaké ty efekty. Ale nemusel bych to mít.
Závěrečná Wearing And Tearing je totální punk s pro mě již slyšeným melodickým motivem nevím odkud. Přes jistě energické podání mě to moc nebaví. O to víc mě překvapuje, že jsem se dočetl, že to dokonce chtěli vydat jako singl. Zjevně to považovali za velmi zásadní moment kariéry, hehe. Pro mě je to takový rozpačitý konec. Jsem zaprděnec, ale tahle věc na mě spíš než dojmem „co mohlo být, kdyby…“ působí spíš ve stylu „vidíte, ono už by to stejně šlo do kytek“. Zvlášť pokud se po dohrání desky vrátíte zpátky k výborné We’re Gonna Groove.
Album má 33 minut a určitě mohlo být delší a lepší. Z osmi věcí jsou ale čtyři skvělé, což není zase tak málo.
3/5
A teď moje lepší Coda, protože jsem kokot a při psaní této recenze (tj. asi před čtvrt rokem) mě to zlákalo. Vyhodil jsem dvě věci, které mi na albu připadají zbytečné (Quit a Montreux), a nahradil je čtyřmi jinými.
We’re Gonna Groove
Hey, Hey, What Can I Do
Poor Tom
Baby Come On Home
Walter’s Walk
------------------------------
Wearing And Tearing
Ozone Baby
Darlene
Jennings Farm Blues
Key To The Highway/Trouble In Mind
Takhle to má cca 43 minut, jen poněkud nevyrovnané strany (cca 19 a 24).
Snažil jsem se držet kostry vydaného alba, ale rozdělení na starší a novější půlku důsledně dodržet nešlo. Spíš jsem se inspiroval tím, jak na deskách řadili různé typy skladeb.
Začátek We’re Gonna Groove je pevně na svém místě. Potom jsem dal Hey Hey What Can I Do, což je jediná věc, kterou vydali jenom na singlu. A je to nádherná, pohodová akustická píseň z období trojky, malá bomba. Nevím, proč ji na tu Codu nedali, když už recyklovali i I Can’t Quit You Baby. Plní roli hymnické druhé věci z prvních dvou desek a zvedá celkovou úroveň alba. Akustické okénko pokračuje s Poor Tom. Na jeho rozjetý konec navazuje uklidňující nejstarší věc Baby Come On Home z doby nahrávání prvního alba. Je to soul-blues postavené na Plantovi, spíš materiál pro Animals (pěkné Jonesovy hammondy), s netypickými doprovodnými vokály. Poněkud archaické, ale mně se to líbí. Na některých deskách LZ je před koncem první strany pomalejší gradující věc, tak se mi sem hodila líp než opakované blues. Uvědomil jsem si taky, jak je náladou podobná I’m Gonna Crawl. Závěr první strany zůstal – Walter’s Walk.
Na druhé straně jsem přesunul Wearing And Tearing na začátek, protože na konci jsem ji mít nechtěl. Takhle je konec první a začátek druhé strany trochu podobný jako na Houses Of The Holy (dvě rychlejší a tvrdší věci). Pak jsem nechal Ozone Baby a Darlene a na to jsem navázal takovou napodobeninu konce trojky, která vyšla na rozšířené CD edici a dost možná to i byl zvažovaný konec trojky. Napřed Jennings Farm Blues, což je instrumentální verze Bron-Y-Aur Stomp s kytarovými sóly. Líbí se mi to skoro víc než finální verze. Je to dlouhý jam, ale pěkný. A potom bluesový závěr, jak to mají na většině desek – Key To The Highway/Trouble In Mind v podobném stylu a se stejným efektem zpěvu jako v Hats Off To (Roy) Harper. To je větší pohoda než Wearing And Tearing.
Pořád to trpí zjevným časovým rozptylem nahrávek, ale jako sbírka nevydaných věcí je to podle mě mnohem zajímavější než originál Coda. A lepší, dal bych tomu snad až 4/5.
Při prohrabávání se bonusy různých CD reedic se zdá, že kromě alternativních/pracovních verzí/mixů vydaných věcí už v archivech nic nezbylo. Je ještě pár dalších odpadků z prvních tří desek. Sugar Mama je zjevně nedodělaná a moc velký potenciál nemá. La La je docela pěkná, pestrá a chytlavá instrumentálka, takový primitivní předchůdce The Song Remains The Same. St. Tristan’s Sword je méně zajímavá hrubá instrumentální nahrávka. Na zvukově dost bídných nahrávkách z BBC je nepříliš zajímavý bluesový cover Travelling Riverside Blues podle Roberta Johnsona, legrační cover padesátkového hard-rocku Somethin‘ Else, nic moc The Girl I Love She Got Long Black Wavy Hair a pro mě nejzajímavější, ale bohužel také nejhůře nahraná Sunshine Woman. No a z druhé poloviny jejich kariéry zbývá už jenom naprosto mimózní věc nazvaná 10 Ribs & All/Carrot Pod Pod (Pod), velice překvapivá (vzhledem k tomu, že patří k Presence) lyrická, klavírní instrumentálka, pod kterou jsou podepsáni Jones a Page. Chybí tomu jenom nějaký procítěný plantovský vokál, ale jinak je to super. |
Registrace nového uživatele 
