Jazz Q – Znovu
Taky se mi nesnilo o tom, že někdy budu moci jít na koncert Jazz Q. Takže jejich návrat mi udělal velkou radost a párkrát jsem je viděl. Mimo jiné na koncertě Vladimír Padrůněk in memoriam 21. 2. 2012 spolu s Energitem v Paláci Nekropolis. No a pak dokonce nová studiová deska. Ne, že by Kratochvíl celkem pravidelně něco nevydával, ale s Fender pianem a Moogem, to je prostě ono. Nová sestava je zajímavá. Jediný navrátilec Přemysl Faukner byl a je skvělý baskytarista. Kytaristu Zdeňka Fišera znám z Impulsu ze 70. let a pak až z této sestavy Jazz Q. Mezi tím je řada asi i zčásti nevydaných nahrávek (nějaké věci označené jako Impuls z 80. let jsem viděl v rozhlasovém archivu) a celkem i stylová a zvuková proměna/modernizace. Ladislav Deczi je výborný moderní bubeník a neméně skvělý Imram Musa Zangi taky žádné nahrávce nemůže uškodit. Tahle sestava je opravdu na vysoké úrovni. Jediné, čeho lze litovat, je, že si spolu už nezahrají Kratochvíl, Francl a Padrůněk.
Album docela dobře navazuje na Hvězdoně. Pojítkem je Kratochvílův skladatelský rukopis – i typy skladeb jsou tady docela podobné. Jak už jsem ale psal, občas ty skladby znějí jako něco, co už jsem v nějaké variaci slyšel, a to i v rámci alba. Vlastně je ale obdivuhodné, že Kratochvíl takhle plynule navázal tam, kde s elektrickou hudbou kdysi skončil. Stejně jako v akustických projektech občas nahrál nějakou věc původně od Jazz Q, na albu Znovu má elektrifikovaných pár věcí z akustické tvorby. A také pár ještě starších, ale k tomu se dostanu. Zajímavá je kombinace pravověrného jazzrocku s modernějšími zvuky, jako je třeba osmdesátkově ostrá kytara a cinkavé výšky na slapující base. Na to jsem si u Jazz Q musel trochu zvykat. Co mi místy dost vadí, jsou sóla na syntezátory, které znějí jako dechové nástroje, takové ty divné rejstříky, co jsou blízko těm nástrojům, ale přitom je zjevné, že je to hrané na klávesy. Když je to někde v doprovodu jako „dechová sekce“, tak mi to nevadí (stejně jako mi nevadí umělé smyčce), ale v sólech ano. V 80. letech do nějakého elektroničtějšího soundu bych to zkousnul, ale v roce 2013 mi to přijde zbytečné. Buď bych tam toho trumpetistu, saxofonistu přizval, nebo bych to zahrál na nějaký vyloženě syntezátorový zvuk, který nic konkrétního nenapodobuje. No ale to je prostě jenom můj názor, hehe. Album má taky pěkný obal, který trochu upomíná na Elegii.
Úvodní Potopa je skvělá. Je to rozvinutí motivu, který už Kratochvíl použil v 70. letech jako filmovou hudbu. Moc pěkné, mahavishnuovské, jak sám píše v bookletu CD. Ano, Jazz Q jsou zpět!
Cindy je pěkná, uvolněnější skladba. Hodně v mých uších navazuje na konec Jazz Q v 80. letech. Skvěle vymyšlená kombinace elektrického piana, varhan a několika syntezátorů.
Závrať je taky moc pěkná, ale ten syntetický saxofon mi ji kazí. Kompenzuje to ale basa a klavír.
Cestou je přesně ten typ skladby, který bych na albu asi mít nemusel, protože to zní jako něco, co už jsem od Jazz Q slyšel, a v podstatě to připomíná i nedávno minulou Cindy. Pohodový podklad, pohodová sóla, ale…
Stínohra je zajímavá melancholická skladba, jazzrock zkombinovaný se sentimentálním klavírem a umělým orchestrem. Je legrační, že třeba ty umělé dechy zní v podstatě stejně jako na o třicet let starší Ursinyho desce. Líbí se mi tam ta rychlejší pasáž.
Jak byla Stínohra uspávací, tak Bouře je pěkná latina. Tady je Fišer očividně ve svém živlu. Připomíná mi to i Tanec z Elegie. A na rozdíl od některých jiných skladeb je to tak akorát dlouhé – vlastně nejkratší věc na albu.
Čundrácké blues má zase nezaměnitelně kratochvílovský motiv, který to blues dost přebíjí. Poslouchá se to pěkně, ale asi bych se bez toho obešel.
Zdroje tu jsou je další divočejší latin-jazz-rocková věc. To znamená skvělé perkuse a santanovskou kytaru. Proto patří mezi mé velmi oblíbené, skoro až bomba. Myslím, že Carlos by si tady s chutí zajamoval.
Letní rozjímání má krásnou bezpražcovou basu a líbí se mi ta gradace.
Tančírna je výborná, ten hravý hlavní motiv a vůbec aranž i (u Fišera mimořádně) jemná jazzová kytara tomu sedí.
Boogie pro Fantýnu je recyklace Pražského boogie s Petrem Flynem z poloviny 80. let. Je to pěkné, líbí se mi ten ujetý motiv syntezátoru a tentokrát zase tvrdší kytara.
Manuela je taky ze 70. let. Jak už jsem psal u Hodokvasu, mám ji moc rád a v této verzi je překrásná, velice lehká. Na koncertech ji Oskar Petr zpívá. Je možná škoda, že něco nezpívá i tady. Album je tak při dlouhé stopáži postavené převážně na klávesových a kytarových sólech.
Smíření je další bomba, tentokrát s výborným kytarovým motivem. Naprosto fantastický je ten závěr, to zase jak od Santany.
Fanfárový Hrom do police je už několikátá podobná věc. Vzpomněl jsem si, jak myslím Free říkal, že každý skládá pořád dokola jednu rychlou a jednu pomalou…
Věčná touha je zase taková variace na Šerosvit/Zvěsti. Se syntetickou trubkou. Pěkná, hymnická věc, logická na konec, ale zase mě vlastně míjí.
Je to povedený návrat, i když v něm trochu postrádám dobrodružný náboj desek ze 70. let (no, je přítomen alespoň ve skladbách, které pocházejí z té doby). Tohle je spíš příjemná pohoda, kterou si člověk vychutná v naprostém klidu. CD je přes hodinu dlouhé, každý si na něm najde, co se mu líbí, ale pokud ho poslouchám v jednom kuse, tak jsou ty vrcholy (hlavně Potopa, Manuela, Smíření, menší pak Bouře, Zdroje tu jsou, Tančírna) rozmělněny skladbami, které ne že by byly špatné, ale jsou jednotvárné nebo vzájemně zaměnitelné a nemusel bych je na albu mít, nebo by mohly být kratší. Je to zkrátka takové nekoncentrované. Na LP verzi jsou skladby 1, 3, 2, 5, 8, 9, 14, 7, 13 v tomto pořadí. Chybí 4, 6, 10, 11, 12 a 15. Já bych svoje ideální LP vybral takto: 1, 2, 3, 6, 8, 9, 10, 11, 12, 13. A těmito čísly bych bral jackpot.
3,5/5 |
Registrace nového uživatele 
