The Black Crowes - Before the Frost ... Until the Freeze (2009)
Dvojapůlalbum od kapely, u které mi na spoustě desek vadí několik skladeb nad 40-45minutovou stopáž, to by nemuselo dopadnout dobře. Ale ve skutečnosti je Before the Frost ... Until the Freeze jedno z nejlepších a nejvyrovnanějších dvojalb co znám. Mám album ve verzi, jak vyšla na vinylu, a budu ho takto hodnotit. Nevím, co přesně bylo cílem těch rozdílných verzí, ale je to celkem jedno. Navíc si myslím, že i kdybych skladby poslouchal v náhodném pořadí, můj dojem bude pořád stejný. Prostě dvacet pecek. Nemůžu si pomoct, ale od rozpačitého debutu se záblesky čehosi urazili Black Crowes neuvěřitelnou cestu kupředu a tady už se mi trefili do vkusu prakticky dokonale. Sestava stejná jako minule a hraje jim to i stejně skvěle. Navíc, jak jsem pochopil, je to nahrané naživo. Nevím, nakolik to případně ještě doupravovovali, nebo jestli to jenom smíchali, ale každopádně je to neuvěřitelně skvěle zahrané a nahrané. Zvukově a aranžérsky je deska podle mě perfektní - přirozený, sladěný zvuk, žádné přeřvané kytary nebo vrstvení velkého množství stop. Prostě ryzí hudba. Tomu tak nějak odpovídá i místo nahrávání u Levona Helma ve Woodstocku. Cítím z tohoto alba velkou úctu k jejich hudebním předchůdcům.
Aimless Peacock je první bomba. Kombinace amerického a indického folku je výborně vyvážená. Je to jako kdyby The Band nebo Ozark Mountain Daredevils hráli s Georgem Harrisonem a Ravi Shankarem. Navíc to působí jako jam "z ničeho". Vzpomněl jsem si na Music Is Love. Pro mě je to šest a půl minuty čiré radosti z hudby. Good Morning Captain je první klasický song a je to další bomba, ve stylu The Band, ale s tvrdší kytarou. Chris Robinson je tady naprosto fantastický, zní jako Richard Manuel a Levon Helm dohromady. Been A Long Time (Waiting On Love) je pohodová věc s chytlavým, ale nevtíravým riffem, jak to Black Crowes umí. Důležitá věc, kterou jsem ještě při hodnocení nenapsal, je, že nikdy nesklouzávají k přehnanému "drsnému" zvuku kytar. Když je to tvrdé, tak je to tvrdé ve stylu přelomu 60. a 70. let. A to mi přesně vyhovuje. Taky vynikající Hammondy Adama MacDougalla. Záverečná instrumentální část se sóly je strhující, i když celkově na desce docela ojedinělá. Greenhorn je další bomba. Připomíná mi nejlepší věci Ozark Mountain Daredevils. Moc se mi líbí kytarové sólo.
Nádherná je i Appaloosa. Folkových balad se slide kytarou jsou desetitisíce, ale tohle je prostě kvalitativně někde jinde. Třeba už těmi překvapivými změnami akordů. Zase slyším The Band. Taky jedna z vůbec nejlepších věcí na desce. The Shady Grove působí jako variace klasických folkových motivů, ale podání je perfektní. V podobném stylu pokračuje The Garden Gate, kde mě fascinuje vždy první polovina těch instrumentálních části, v nichž housle a kytara poměrně vyhraněně žánrovou skladbu posouvají daleko od hranic klišé. Shine Along je trochu stonesovská a zase je tam lyrická pasáž, která skladbu pozvedá. Je to něco, co se naučili až postupně, na těch starších deskách byly tyhle typy skladeb trochu monotónní a šablonovité, tady jsou fantastické. Při Roll Old Jeremiah si vzpomenu na Mason Proffit. Ta atmosféra je naprosto přesná a z té (zase) nečekané melodie na konci slok mě mrazí. Chris Robinson fantastický. Tohle je pro mě jedna z nejlepších věcí na desce, ne-li vůbec nejlepší. Bomby už jsem přestal počítat, nemá to smysl. Na první polovině alba není jediné slabé místo, což podtrhuje Houston Don't Dream About Me. Naprosto pohodová chytlavá písnička, skvělá lehká inspirace Hendrixem (One Rainy Wish) v kytarových vyhrávkách i jednom rytmickém motivu. Tahle folková druhá strana alba je perfektní.
A pak tu máme fantastické disko I Ain't Hiding. Nevím, co mi to připomíná, ale je to zase bomba. Výborná kombinace tvrdších a klidnejších míst. Při těch doprovodných vokálech si snad člověk vzpomene na Miss You od Rolling Stones. U nich zůstaneme i s Kept My Soul, fantasticky našlápnutém blues-rocku, který se zase vyhýbá veškerým klišé. Lady of Avenue A je další pěkná balada. Make Glad je zase vzdušná chytlavější věc, ale jestli má deska někde malinko slabší místo, tak jsou to právě tyhle dvě skladby, které, obklopeny bombami, nepůsobí tak výrazně. Ale to jen do nástupu skvěle zařezávající instrumentální části Make Glad. And The Band Played On... nás posune do jejich již známé, ale na tomto albu dosud málo přítomné americko-beatlesovské (možná lynneovské) polohy. Taky vynikající píseň, kterou skvěl pozvedá ten hymnický refrén na konci třetí minuty.
What Is Home? Home is America. Tady jednoznačně slyším ohlasy téhle legendy, možná i trochu CSN, ale víc Ameriku. Melodie slok přesně vystihuje jejich charakteristickou atmosféru. A zase je tam těch nápadů víc a všechno to korunuje instrumentální závěr. So Many Times je cover písně z méně známého druhého alba Manassas a je to spíš hillmanovská než stillsovská věc, takže spíš směrem k Flying Burrito Brothers nebo country-rockové fázi Byrds. Je to pěkné, zahrané v podstatě věrně, ale přijde mi, že vedle jejich vlastního materiálu slabší. A Train Still Makes A Lonely Sound je na můj vkus příliš přímočará ve slokách, ale bohatě to vynahrazují skvělé refrény. Fork In The River je zase vyloženě žánrová věc, velmi povedená, ale bez toho něčeho navíc, co mají ty nejlepší. Podobně to vidím s The Last Place That Love Lives. Úvod melodie a la Blowin' In The Wind, potom takové normální pokračování, ale vrcholem je pro mě krásně zaranžovaná instrumentální pasáž.
Album se i přes tu délku poslouchá skvěle. Je to v podstatě retro pro zaprděnce jako jsem já. A je to naprosto fantastické - skutečná hudba s jasnými inspiračními zdroji, ale skladatelsky zcela originální a perfektně, procítěně a upřímně zahraná... naprosto zbavená dobových komerčních tlaků, kterým je přisuzována nějaká hodnota sama o sobě, nebo nucených nesourodých fůzí a "modernizací" stylu. Hudba Black Crowes zejména na tomhle albu je podle mě založena na hlubokém poznání jejich zdrojů, z čehož vyrostl upřímný osobitý výraz (na rozdíl od povrchního přebírání žánrových klišé). Takhle nějak zjevně postupovaly i kapely jako The Band a Ozark Mountain Daredevils, které zde slyším asi nejvíc. I na tomto monstrprojektu dreamtheaterovské stopáže bych si asi vybral pár písní, bez kterých bych se možná obešel, ale není tady ani jedna, co by mi vadila. Kapela na mě působí vyzrále a klidně, ale rozhodně ne vyčpěle. A to ještě ve filmu, který je fajn, zazní nějaké další skladby. Oh Sweet Nuthin i Little Lizzie Mae jsou výborné. Robinsonovy psychedelické příběhy jsou spíš hehe. Po chronologickém poslechu diskografie The Black Crowes bych snad i řekl, že tohle album je jejich vůbec nejlepší.
5/5 |
Registrace nového uživatele 
