Marillion – Brave
Po „popovém“ albu koncepční dvojalbum, no proč ne. Tohle album znám z diskografie Marillion „středně“, což ve skutečnosti znamená málo. Vždycky mi připadalo hodně dobré, ale ne vyloženě strhující. Z nějakého důvodu mám problém ho poslouchat na jeden zátah, což se mi u mých oblíbených dvojalb většinou nestává. A to patří Brave mezi relativně krátká dvojalba. Hudebně je to spojení všeho, co dosud kapela udělala, bez něčeho vyloženě nového (ne, že bych to požadoval). Koncepčně snaha o jasný návrat k art-rocku. Dokonce je tu pár opakujících se motivů, ale zrovna ne moc výrazných. Přečetl jsem si poprvé i texty, ale příliš mě neoslovily, ani nemám pocit, že bych je úplně pochopil, nicméně to základní téma jsem schopen sledovat a přijde mi, že k hudbě Marillion se svou melancholií velmi hodí. Je to z podobné kategorie jako pozdější Broken China nebo Hand Cannot Erase, tedy spíš introspektivní a smutně dramatické. Ještě zmíním obal, který mi připomíná Can – Rite Time, což je ale úplně jiná písnička.
Bridge míří spíš někam do 80. let než k minulému albu. Je to pěkná atmosféra a uvedení do příběhu. Dává smysl v kontextu alba, ale dokud jsem se nezaměřil na text, připadalo mi, že je to vlastně taková předehra k předehře, protože i začátek následující písně by mohl v klidu být začátkem celého alba.
Living With The Big Lie je skvělá, možná vůbec nejlepší věc na desce. V první části hodně jemná a křehká. Začátek té rockovější části mi opět připomíná Dogs. Výborná gradace, která se opakuje ve druhé polovině skladby. Nemůžu říct, že by to byla úžasně chytlavá melodie, ale má to velkou sílu. Kapela hraje (na své poměry) jako o život. Rothery je gilmourovský i beckovský a Hogarth je jako vypravěč vynikající („I was never really good at it“). Jenom ten text mi připadá překombinovaný a rozbíhavý. Výborná rytmika a perfektně zaranžované (a hodně pestré) klávesy Marka Kellyho.
Runaway je takový následovník Party, s podobně osudovým motivem. A podobně jako v minulé skladbě to výborně graduje s úžasným kytarovým sólem. Skvělé.
Goodbye To All That začíná jako z období s Fishem a podobně jako na Misplaced Childhood je to výborná suita. Rychlá část je pěkně živá, ale velice povedený je temný psychedelický prostředek. Nejraději mám asi pasáž nazvanou The Slide, to je perfektní atmosféra, taková skoro až seversko-art-rocková (moji miláčci Landberk). Perfektně vymyšlené bicí, překrásná beckovská kytara. Hodně se mi ale líbí i závěr, kde se zpívaná pasáž ještě zvrtne v dobrý instrumentální nářez. Tohle jsou Marillion na té nejvyšší úrovni.
Hard As Love je skvělý rockový song. Instrumentální pasáže s divokými hammondy jsou jako od Black Crowes. Hogarth je i ve vypjatých pasážích hodně dobrý a Rothery opět ukazuje svou univerzálnost. Člověk má pocit, že by mohl nastoupit do jakékoli kapely místo kohokoli a nikdo by si nemohl stěžovat. Ale to bych měl zase udělat celé kolečko a zmínit i výborného Trewavase a Mosleyho hlavně ve druhé polovině.
Klavírní balada The Hollow Man mě zaujme hlavně slokami a těmi dvěma akordy, které oddělují první sloku od druhé, to je velmi povedený moment. Refrén pro mě takovou sílu nemá. Ale je to pořád výborná skladba, která album v této fázi zpestřuje. A je tam zase hezká gradující aranž s mellotronem a jemnou kytarou.
Alone Again In The Lap Of Luxury zase trochu zrychlí a oživí, dokonce s náznakem určité chytlavosti, která ale není úplně vytěžena. Ale jo, je to velmi dobrá skladba. Jen mám pocit, že mohla být ještě lepší, kdyby ji zpracovali trochu víc ve stylu minulého alba. Tady ale zase dostaneme velmi divokou prostřední část, která se nakonec utopí v mlze smyčců a kláves.
Paper Lies je výborná písnička, s pěknou kytarou místy a la The Edge, ale nejenom. Nápadů je tam dost, celek je ale zase zabrzděn na hraně chytlavosti, jako by se toho báli. Z nějakého důvodu se mi hrozně líbí break na bicí v polovině čtvrté minuty.
No a pak to přijde. Místo aby deska gradovala, tak spíš jaksi odplyne. Brave, postavená na folkově znějícím motivu, mě pořádně zaujme až když přejde k vybrnkávání. Ta druhá polovina je nádherná, ale než se k ní propracujeme…
The Great Escape je typově výborná píseň na konec alba. Tři části, které na sebe dobře navazují, gradace ve druhé části, krásné kytarové sólo. Přechod mezi první a druhou části je fantastický. Přesto – jestli tohle má být emoční vyvrcholení alba, tak je to na konci moc ospalé a u mě se to míjí účinkem.
Made Again působí spíš jako přídavek, Outside The Wall. Zase pěkná písnička, ale první část se mnou mnoho nedělá. Líbí se mi hlavně druhá půlka a Kellyho varhany skoro jak od Ala Koopera nebo Gartha Hudsona.
Brave je povedené album, které se hezky poslouchá, ale není tak úplně schopno mě strhnout. Na minulém albu Marillion ukázali, že to umí. Ale na Brave jako by si řekli, že chtějí spíš lepší verzi Seasons End. Přemýšlel jsem, co mi na albu chybí. Myslím, že jsou to skutečně prvotřídní písničky (jako byly na minulém albu) namísto „osmdesátiprocentních“. V důsledku toho i trochu větší pestrost. Brave má skvělý začátek, ale pak se počínaje Hard As Love neustále střídají dlouhé tklivé balady a atmosféry s uhlazeným art-pop-hard-rockem až to začne být trochu ubíjející. Navíc ty hard-rockové věci (samy o sobě dobré) působí na albu trochu mimoňsky, protože se v nich vytrácí ta dramatická atmosféra, kterou by asi koncepční album mělo mít. Ze začátku mi přišlo, že i v „divokých“ místech, kde to kapela rozbalí, je album zvukově trochu jako pod sedativy. Tohle se podle mého názoru snaží řešit remix Stevena Wilsona, který dodává některým místům ostřejší zvuk. A ještě jedna věc mi vadí – podle mě se na albu příliš mnoho zpívá. Zbytečně mnoho vzhledem k tomu, že texty ve své mnohomluvnosti a repetitivnosti (což se samozřejmě odráží i v hudbě) nejsou nijak úchvatné. Dal jsem si s poslechem tohoto alba hodně práce, abych ho neodsoudil předčasně, ale přišel jsem spíš na to, co se mi na něm tak úplně nelíbí, přes všechno, co se mi na něm líbí. No a po kontrolním poslechu Holidays in Eden byl můj verdikt jasný.
4/5 |
Registrace nového uživatele 
