Fish – Field Of Crows
Dalším partnerem Fishe se stal jakýsi Bruce Watson a Irvin Duguid. Vrátil se Frank Usher a pár dalších lidí, kteří už se na Fishových deskách objevili. Opustili ten výrazně kytarový zvuk minulé desky ve prospěch vzdušnějšího pojetí, které Fishovi sedělo. Stylově se ale Fish posouvá místy skoro až někam k rhythm’n’blues. To by mi samozřejmě nevadilo, pokud by to bylo podáno uvěřitelně, což si úplně nejsem jistý, jestli se tady povedlo. Hlavně dechy působí na celém albu až lehce estrádně, bez energie.
The Field začíná způsobem, že jsem se obával, že půjde o nezáživnou akustickou baladu, ale pak hezky buduje atmosféru. Hezké melodické pasáže se prolínají se šablonovitým folkovým rockem. Pak to korunují dechy, které se tam moc nehodí, no alespoň se pokusili na poslední dvě minuty udělat nějakou změnu v aranži. Konec je takové divné halekání a bubnování, které nemám rád. Na úvod ale jedna z lepších věcí na desce.
Moving Targets je výborně šlapající písnička, které chybí snad jenom nějaká výraznější melodie. Refrén je na Fishe až tuctový. Naopak mě potěšil rytmický art-rockový prostředek. Vůbec bicí jsou tu podle mě skvělé.
The Rookie je až nečekaně jednoduše znějící písnička, která se snaží zaujmout jenom aranží. Ta rytmická kytara ale ve své monotónnosti působí až parodicky. Naopak světlým místem jsou pro mě hammondy. Tenhle typ věcí, které se (jistě v duchu textu) snaží působit drsně, ale vlastně nejsou hudebně moc nápadité, mě obvykle nebaví. A ani Fish z toho nic zvláštního nevytáhl.
Zoo Class je ještě divnější. Hudebně je to částečně vykrádačka staré pecky I’m A Man v hodně podivné aranži jakéhosi osmdesátkového rhythm’n’blues, do kterého Fish zpívá „Talk with the animals, fuck with the animals“. Veškeré kouzlo téhle skladby je v aranži a jednotlivých instrumentalistech. Pěvecky je to podobně jako The Rookie takové bez nápadu, vyčpělé.
The Lost Plot se naštěstí vrací k art-rocku. Výborná aranž kombinující klavír a akustickou kytaru s výbornou „mlhou“ elektrické kytary a syntezátorů. Výborná písnička, vrchol alba, snad jen to kytarové sólo je v mixu zbytečně přikryto.
Old Crow je další věc s pro mě nepochopitelným textem (trochu to připomíná některé praštěné staré rock’n’rolly) a hodně tuctově znějícím refrénem. Pokud si tohle odmyslím, tak to není špatné. Zní mi to ale přinejlepším jako vata z alba stárnoucí southern-folk-rockové kapely.
Numbers se mi hodně líbí svou plynulou pestrostí. Riff z Foxy Lady v psychedelickém, ale uhlazeném balení. Tohle se celkem povedlo, ale je to možná zbytečně dlouhé.
Exit Wound je pěkná věc. Zase žádná oslnivá melodie, ale spíš pěkná aranž. Tahle písnička (stejně jako některé jiné na albu) mi připomíná Knopflera. Ale ten by to zahuhlal svým stylem a bylo by to tam, zatímco ve Fishově podání mi to moc nesedí. V téhle poloze pro mě absolutně postrádá charisma. Musím říct, že i bicí mi tu připadají pod zpěvem trochu stylově necitlivé (na konci jsou ale super).
Innocent Party je další „normální“ písnička, celkem dobrá, ale strašně, strašně dlouhá.
Shot The Craw je mnohem lepší a zase jeden z vrcholů alba. Aranžérsky mi to velice sedí, je to hodně genesisovské i gabrielovské. Výborná atmosféra a velice povedená gradace v refrénu.
Závěrečná Scattering Crows je naopak za hranou pro mě uvěřitelných sladkobolných balad.
Field of Crows je hodně zvláštní deska. Pořád jsou tu atributy Fishovy tvorby – skvěle zahrané, uvolněné skladby občas (ale bohužel už jen občas) s nějakým nečekaným aranžérským zvratem, celkově hodně pestré. Melodie jsou ale méně výrazné, než je u Fishe zvykem. Často působí až tuctově, bezradně. I textově mi to přišlo (tam, kde mě to něčím zaujalo) takové nucené. Je tu pár hodně povedených skladeb, ale taky mnoho nicneříkajících. Celkově je deska vyčpělá, zbytečné dlouhá, se zbytečně natahovanými písničkami. Skoro jako by se Fish inspiroval u slabších desek Marillion.
3/5 |
Registrace nového uživatele 
