Marillion – Somewhere Else
Po Brave přišlo Afraid of Sunlight, po Marbles přichází Somewhere Else. Taky kratší album (to se mi obecně líbí, protože neudržím, hehe) a taky z něj mám pocit, jako by si na něm chtěli vynahradit všechny nálady a atmosféry, které na to minulé nedali. Je to hlavně popová (až orchestrální) psychedelie, samozřejmě převážně melancholická. Pak jsou tu ty vlivy Radiohead, na které upozorňoval Marek. Je to trochu v Hogarthově zpěvu (myslím, že inspirace Yorkem je fajn, protože Hogarth se díky ní vymaňuje z té své strojovosti, kterou jsem občas kritizoval) a v některých náladách, zvucích, ale nikde už to není tak výrazné jako v The Damage z Marbles. Důležitým rysem alba je, že písničky jsou na poměry Marillion vesměs dost krátké, což oceňuji, protože album pak působí svěžím a pestrým dojmem. Obal zajímavě navazuje na Marbles. Shodou okolností skoro stejný obal má výběr Forecast Tomorrow od Weather Report, který vyšel rok před Somewhere Else. Náhoda? No, vizuální stránka alb není u Marillion úplně ta nejsilnější, naštěstí na funkci by to nemělo mít vliv.
The Other Half je skvělá písnička na úvod, uvolněná psychedelická jízda, která na mě po Marbles působí jako totální změna atmosféry. Moc se mi líbí ty instrumentální vsuvky s klavírem a jazzovou rytmikou a tradičně výborné kytarové sólo.
See It Like A Baby je taky skvělá. Moc se mi líbí ty lehké bicí, mňoukavé elektrické piano nebo co to je a krásně nakřáplá Rotheryho kytara, která se svíjí jako had v jemné psychedelii této hypnotické písně. Před posledním refrénem hezky přitvrdí basa.
Nenápadná nádhera pokračuje v Thankyou Whoever You Are. Jednoduchý, ale krásný klavírní motiv, kosmické „smyčce“ ve výborném, nevtíravém refrénu. Skvělá melancholie. Zajímavá je kombinace s tentokrát docela výrazně hrajícími bicími.
Most Toys je rozjařená kytarovka v takovém tom alternativně tvrdém stylu, který mi připomíná kapelu Polvo. Ten slogan je skoro punkový a opakuje se na můj vkus až moc dlouho, ale ostatní místa jsou výborná. Další pro mě od Marillion stylově nečekaná věc.
Somewhere Else také není špatná, jsou tam jemné prvky beatlesácké popové psychedelie, ale trochu se táhne a je to podle mě slabší kus. Teprve poslední minuta a půl to odpálí, ale to už je na mě pozdě. A hlavě už se nemůžu dočkat.
A Voice From The Past je klenot tohoto alba a celé diskografie Marillion. Jak mě některé melancholické naříkavé věci Marillion (a že jich nemají málo) neberou, tak tato je podle mě geniální. Jednoduchý, ale krásný motiv klavíru, který jsem si hned oblíbil. Občas skvělá změna ve struktuře. Místy probleskující hobojovo/klarinetovo/flétnové zvuky jsou pro mě jasným odkazem na Talk Talk, kterým se tato skladba svou nadpozemskou atmosférou přibližuje. Celá aranž je nenápadně perfektní a Hogarth je fantastický. Vrcholná pasáž od cca 3:30 a hlavně od 4:00 je úžasná. Rotheryho gilmourovské sólo už je jenom třešnička na dortu. Dokonce i text se mi líbí a neruší mě ani ten „výstřel“ po „gone, gone, gone“.
No Such Thing má taky výborný nosný motiv, tentokrát kytarový. Do toho super psychedelické bicí a la Tool, podle mě v trochu jiném rytmu (?), zpěv přes leslie, je to malinko jako No Quarter, ale bez toho hlavního kytarového riffu, hehe. Skladba má velmi nenápadný vrchol, je akorát tak dlouhá a skvělá.
The Wound začíná kytarovým motivem a zvukem, který znám z písničky Clarice od skupiny America. Ale ty bicí do toho a rocková sloka už jsou původní, hehe. První půlka skladby mi připadá wilsonovská, moc se mi líbí wrightovské hammondy. Elektrické piano ve druhé polovině skladby je asi nejvíc radioheadovský moment na desce. Ten vliv tu je (místy i ve stylu Hogarthova zpěvu), ale ne v tak koncentrované podobě jako byla The Damage. Celé to ještě ozvláštní akustická kytara. Super.
The Last Century For Man začíná trochu jako The Tourist od Radiohead, ale pak z toho vyroste další pěkná písnička s neveselým textem a vkusnými orchestrálními vrcholy (to nejsou klávesy, že ne?).
Faith se pokouší svým zmatlaným textem a akustickou kytarou trochu do Blackbird vylepšit náladu jako jakýsi přídavek tohoto poněkud apokalyptického alba. Nejvíc se mi líbí prostředek, kde se přidá celá kapela a zní to trochu jako America okolo poloviny 70. let. Ostatně i závěr s mellotronem a lesním rohem je beatlesovsko-martinovský.
Vynikající album, kterému nemám problém dát opět plné hodnocení, protože mi jeho atmosféra velice sedí, ačkoli celek je ve srovnání s jinými pětihvězdičkovými alby Marillion poměrně nenápadný. S tímto albem se dokonce vrátili do britského albového žebříčku – příznačně nejlepší umístění od Afraid of Sunlight. Jediná vyloženě slabší věc je pro mě titulní skladba, která je přesně ukázkou postupu, kterému se ve zbytku desky dokázali úspěšně vyhnout.
5/5 |
Registrace nového uživatele 
