Duke
Duke považuji za přelomové album, které startuje novou etapu kapely. Souvisí to s tím, že Collins začal asi pod vlivem rozpadu rodiny víc skládat. A protože jeho styl byl úplně jiný než u Bankse a Rutherforda, mnohem víc soulový, (moderně) rhythm’n‘bluesový a přirozeně chytlavý, tak to kapelu obohatilo. Kromě toho mu tyhle věci logicky víc seděly jako zpěvákovi. Právě na albu Duke z něj vyzařuje zatím snad největší pěvecké sebevědomí. Genesis se také rozhodli pro zásadní změnu zvuku, zejména pokud jde o klávesy. Dominuje elektrické piano, objevují se syntetické dechy, nové zvuky nových syntezátorů, automatické bicí (zatím jen decentně). Zvuk je takový čistý, moderní, už to rozhodně není ten archaický styl ze začátku 70. let. Když jsem to slyšel poprvé, přišlo mi to chladné a sterilní. Aranžmá jsou mnohem přehlednější než dřív, není vše utopeno v tak husté klávesové mlze (ne že by nebyla), zároveň není potřeba tolik doprovodné kytary, Rutherford tu má často velmi výraznou melodickou basu a vytaženější mi připadají i bicí. Přijde mi, že našli perfektní rovnováhu v instrumentaci. Nevím, jakou mohlo hrát roli, že se přesunuli do jiného studia, než ve kterém natočili předchozí dvě desky. Každopádně zvukově je deska podle mě perfektní, energická, silná. Ale asi je to hlavně materiálem. Kapela se totiž vrátila ke kolektivnímu skládání, což bylo jednoznačně správné rozhodnutí a podle mě jí to zachránilo později, když Collins (a v menší míře Rutherford) začali dosahovat výrazných sólových úspěchů. Dvě sólové skladby od každého člena působí jako koření, díky Collinsovi mnohem pestřejší než minule. Mimochodem za poslech stojí jeho dema, co vyšla jako bonusy na reedici Face Value. Ukazují, že už to měl víceméně hotové i aranžérsky. Přitom se Genesis úplně neodklonili od svých kořenů. Vrátili se i k rozsáhlejším instrumentálním pasážím a původně zvažovali vytvořit jakousi Duke Suite, obdobu Supper’s Ready, ale asi správně ji nakonec roztrhali. Jednoduchý obal z dětské knížky, úplně jiný než jejich dosavadní vizuální styly, také jako by symbolizoval čistý stůl a krok do neznáma.
Behind The Lines začíná bombasticky syntetickými dechy, Philovým koncertem na bicí a výraznými vstupy (a dokonce krátkým sólem) Rutherforda, které jako by chtěly rozptýlit veškeré pochybnosti o jeho schopnosti nahradit Hacketta. Je to divoké, ale zároveň uvolněné a jaksi čerstvější než předchozí deska. Moc povedený instrumentální úvod. Samotná písnička je podle mě skvělé funky r’n’b přesně v Collinsově stylu. Je tu ale třeba i výrazná basa a nepřeslechnutelné banksovské klávesy, které svým evropsky-klasickým (ne úplně jazzově uvolněným) stylem vytvářejí zajímavou protiváhu Collinsově americkému pojetí. Výsledek je skvělý, radostný.
Duchess je další bomba. Má neskutečně silnou atmosféru, na začátku s automatickým bubeníkem a jemnými klávesami je to jako nějaká zapomenutá pasáž z Lamb. Nástup silomrdných bicích, syntetické basy a úžasného zpěvu je strhující. Výborný refrén, celá ta melodie zpěvu je perfektní, připomíná mi to styl Squonka. Do toho úžasný několikavrstvý Banksův doprovod. Podle mě geniální skladba. Těžko bych hledal něco podobného od jiných kapel. Snad jen na Gabriela je to málo mimoňské. Není to žádná primitivní aranž, ale přitom má fantastický groove a je chytlavá. Musím říct, že tahle skladba svou originalitou strčí do kapsy cokoli z předchozího alba. Miluju Banksův klavír na konci, ten mi vždycky připadal wrightovský.
Guide Vocal je pěkný propojovací fragment, který, ačkoli je trochu vytržen ze suity (ta pokračuje až v Turn It On Again), je ozdoben Collinsem (ten mi tady vyloženě evokuje Gabriela) a umístěn velmi účelně jako přestávka mezi dojezdem Duchess a zdrcujícím nástupem následující skladby.
Tou je Rutherfordovo podle mě nedoceněné mistrovské dílo Man Of Our Times – těžký, tvrdý song z kategorie Back In NYC. Tady přímo miluju Collinsovy bicí, jak ve sloce, tak hlavně v tom jinak vzdušném refrénu. To je prostě síla. Skvělá je i ta změna od 4:54. No a pěvecky tady Collins podle mě ukazuje, že má i drsnou polohu, kterou ale střídá s takovou zvláštní psychedelií. Jeho přístup na mě působí zase celkem gabrielovsky, ale naživo by to asi muselo být šíleně náročné. Banksovy party jsou perfektní, třeba i to pípající elektrické piano. Vůbec ty části po refrénech s takovými až zoufalými zastřenými výkřiky jsou skvělé. V kombinaci s textem mi to přijde, jako by chtěli po svém udělat něco mezi Tomorrow Never Knows a 21st Century Schizoid Man. Podobně jako v Duchess pro mě naprosto mimozemská hypnotizující atmosféra. Dokázal bych to poslouchat pořád dokola.
A po vypjatých chvílích přichází pohodová hitovka (alespoň v USA, kde překonala i Follow You Follow Me) Misunderstanding. To nemohl napsat nikdo jiný než Collins. Chytlavá písnička se skvělým rytmickým frázováním, zahraná s naprostým přehledem od všech zúčastněných (ta basa!). Zvlášť bych vyzvedl rozmanité Rutherfordovy kytary a Collinsovy nádherné doprovodné vokály. Zaujalo mě, jak na samotném konci zpívá jakoby ochraptěle.
Heathaze je první ze dvou Banksových příspěvků. Ty nikdy nepatřily k mým oblíbeným, protože na mě působily jako poněkud rušivý návrat k měkké romantice ATTWT. Heathaze se jeví jako další Banksova zženštilá balada. Baví mě na ní hlavně výrazná basa, velmi silný refrén a ten dovětek „Feel like an alien, a stranger in an alien place“, to je parádní místo. Naopak Banksovo podivná krátká syntezátorová sóla s takovým unylým „plastikovým“ tónem mi do té atmosféry vůbec nesedí. Nakonec jsem ale spokojen, má to silnou melodii a je to docela sevřené.
Turn It On Again je skvělá pecka a hlavní hit alba (v UK jejich druhý top 10 zářez). Trochu podobně jako Follow You Follow Me je to vlastně jednoduché, ale z úplně jiné jamky, hehe. Skvělý nápad s rytmem v té valivé hlavní části, která vyvolává dojem neustálého zrychlování. A výborné jsou i ty kontrastní pasáže „Get so lonely when she’s not there“. Vše skvěle propojeno. Pro mě zase jeden z těch songů, kdy si říkám, jak někdo něco takového vymyslí a udělá z toho hit. A jak už to tak u Genesis bývá, vzniklo to z jamování. Skvělý song. Dokonce i ty Collinsovy beegeeovské vstupy na konci mě baví.
Rutherfordova balada Alone Tonight byla taky jednou z mých tří neoblíbených písní na albu. Úvod ještě docela jde, ale refrén je zase sladký sirup. Zajímavá je změna aranže po prvním refrénu (ufosyntezátor) a pak přichází nejlepší místo skladby, krátký bridge „It's not enough, it's not enough/This feeling I'm feeling inside“. Za pozornost stojí zvuk bicích, který už nabírá náznak těch osmdesátkových ozvěn. Nakonec musím i tuto skladbu vzít částečně na milost. Až na refrén je vlastně skvělá a její křehkost na mě působí mnohem líp než u jiných Rutherfordových věcí.
Cul-de-sac je poslední z tria s otazníkem. Po nádherném úvodu s Collinsem je to asi poslední klasický Banksův klávesový orchestr na deskách Genesis. A povedený. Baví mě výrazná rytmika ve sloce a nádherná basa v refrénu. Jediná fakt divná věc je to klávesové sólo od 2:54, které opět působí jako nějaká hudba pro děti od Skoumala (nic proti ní, ale prostě to k celkové atmosféře nesedí, silomrdnému Collinsovi navzdory). Collinse tahle věc nebavila a Banks říká, že na ní pochopil, že si tenhle typ věcí musí nechat na sólovky. Nicméně já jsem dospěl k závěru, že je taky skvělá.
Jestliže někdo může mávnout rukou nad Misunderstanding jako banálním popem, tak Please Don’t Ask s velmi osobním textem je úplný opak a přitom je to stejně skvělá písnička. Hudebně a aranžérsky překrásná, s banksovskou gradací, lennonovsky obnaženou jemnou upřímností, ale i collinsovským drajvem. Tohle je podle mě mistrovské dílo ve vévodově galerii. Za pozornost stojí také nádherné vyhrávky Rutherfordovy na kytaru i na basu (hodně okopírované z Collinsova dema s jinými muzikanty) a Banksovy na klavír. Tohle podle mě mohl taky být úspěšný singl. Jedna z nejsilnějších skladeb collinsovských Genesis.
Duke’s Travels je velice povedená skladba ve stylu, který je pro Genesis celkem nový. Začátek je velkolepý, ty vlny činelů a kytary a Banksovy nesmělé tóny působí jako Vesmírná odyssea. Druhá část je radostná, skotačivá, na Genesis netypicky hektická, až bych řekl yesovská či fermatovská, s různými změnami a samozřejmě i Banksovými sóly. Z nich mám nejraději část od 4:45. Na jejím konci se několikrát ozve dunivá basa a od 5:45 převezme žezlo jazzrockový Rutherford. Pak už skladba skvěle graduje v tvrdé a pak zpomalené verzi Guide Vocal je skvělá. Na konci je to zase takový „titulkový“ moment a la Supper’s Ready. Těsně před koncem – ten pomalu hraný motiv z Behind The Lines – mi vždycky připadá folklórně mystický a la Svitanie. A samotný závěr inspirovaný In The Court Of The Crimson King startuje „přídavek“ Duke’s End, který podobně jako Los Endos prolétne motivy dalších skladeb. Collins do toho místy zapojuje perkuse a trochu se mi vtírá i paralela s tehdejší produkcí Santany. V rámci hodnocení jsem se na tuhle závěrečnou desetiminutovku opravdu podrobně soustředil a musím konstatovat, že je to bomba.
Nebyli by to Genesis, aby zase neměli přes hodinu materiálu. Tentokrát se nedostalo na třetí Banksovu rozmáchlou romantiku Evidence of Autumn. Ta je taky docela povedená, zase je tu krásná basa, skoro až pastoriusovská. A stejně jako v Heathaze a Cul-de-sac je tu stylově úplně odlišná krátká instrumentální mezihra, tentokrát ale podle mě krásná, trochu připomínající One For The Vine. No a Ruhterford s Open Door taky nešlápl vedle. Líbí se mi akustická instrumentace (i syntezátor se pokouší být hobojem). Tentokrát to nekazí ani refrén, je to jeden z jeho lepších. I text, velmi smutný. Collinsovo závěrečné „I can't see you, I can't feel you anymore“ je velmi silné. Obě skladby jsou výborné a mohly být na albu, kdyby bylo možné vinyl ještě trochu víc nafouknout. Vyšly alespoň na Three Sides Live, což jsem nikdy nepochopil (to nemohli nahrát i čtvrtou stranu živě?). Ale zpět k tématu. Kdyby v roce 1980 existovala hudební CD, tak v případě Duke bych rozhodně neuplatnil svou obvyklou výtku vůči příliš dlouhým a kvalitativně nevyrovnaným albům. Mohli ještě natočit In The Air Tonight a ukradnout Collinsovi sólo hit, hehe, ale asi si řekli, že dvě věci od bubeníka jsou až moc.
Duke je vynikající a ve srovnání se svým předchůdcem velmi odvážná, velmi pestrá a velmi originální deska. Je to ještě art-rock, nebo už pop-rock, nebo art-pop? To je jedno. Faktem je, že Genesis byli první z art-rockových velikánů, kterým se úspěšně podařilo výrazně proměnit a zmodernizovat zvuk a přitom zůstat svéráznými. Na tomto albu k tomu nakročili, na dalších to rozvíjeli. Až po nich následovali King Crimson (mnohem radikálněji) a Yes (nenapodobitelným způsobem). Podle mě zcela zasloužené první místo v žebříčku alb UK a jedenácté v USA.
6/5 |
Registrace nového uživatele 
