Tool - Fear Inoculum – 2019
Že je hudba fantastická a úžasná, to už se zde probíralo mnohokrát, a nejčastěji tom, řekl bych, blábolím já. Když jsem si četl svoje příspěvky z roku 2019 o posledním albu Tool, a srovnal je se svým momentální nadšením, ujistil jsem se v tom, že poslech a poznávání hudby je opravdu naprosto mimořádná a překrásná záležitost. Stejně jako to naše společné hodnocení, protože bez něj bych s největší pravděpodobností přišel o mnoho nádherných zážitků. Ještě 2. března, když jsem si album pustil letos poprvé, jsem napsal, že to určitě není nejlepší, co kdy kapela natočila. No, a podívejte se dneska – Fear Inoculum během tří týdnů téměř denodenního poslechu vyrostlo do naprosto nevídaných a neslýchaných výšin, a stalo se pro mě nejen zdaleka nejlepším albem od Tool, ale zařadilo se mezi moje nejoblíběnější a nejmilovanější desky vůbec. A teď Vám tedy, milí kamarádi, předkládám svoje hodnocení tohoto výjimečného uměleckého díla.
Fear Inoculum
Měl jsem jisté obavy, jak jsem poslouchal album takřka denně (někdy i opakovaně), aby se mi jaksi nepřejedlo, a abych pak, až se konečně rozhodnu nasadit sluchátka a něco o něm napsat nezjistil, že mám přetoolováno. Ale můžu Vám říct – a teď použiju výrazy, které u mě nejsou moc časté, hehe – že hned první skladba je neuvěřitelná a geniální, a naprosto mě ohromila. Tak moc, že vlastně nevím, co o té kráse napsat. Dal jsem si ji hned podruhé, a četl si při poslechu text, čímž to celé dostalo ještě větší koule. V prvních dvou minutách se odehrává jakási předehra, plná nádherných zvuků, asi nějaká tabla a syntezátor, a je to opravdový balzám pro uši. Pak se přidá vokál, a já si uvědomuju, jak fantastický je Maynard James Keenan zpěvák. Skladba má vlastně dvě části, v té první se dvakrát zopakuje zpěv a refrén, druhá je pak rytmicky opět hodně složitá, ale tentokrát jsem nepočítal, na kolik dob to je. Ano, jsem bezradný, proč to nepřiznat – nemám slov. Pro mě je to absolutní dokonalost, zvuková, muzikantská, hudební, úplně z toho cítím tu vymazlenost v každém detailu, a taky na mě celá kapela působí velice vyzrále, dospěle, tohle je skutečně lahůdka, a ani označení velebomba nevystihuje zdaleka to, co si o skladbě myslím, a co Vám nejsem schopen sdělit. A to navíc vím, že druhá je ještě lepší ….
Pneuma
Ano, Pneuma je ještě o další level jinde, ač se to zdá nemožné, a momentálně bych řekl, že je to nejlepší skladba, jakou kdy Tool nahráli. Slyším zde určitou podobnost s Fear Inoculum, i tady je taková předehra, jen kytara a nějaké bubínky. V čase 1:18 nastoupí baskytara se skvělým riffem a Honza jako basový baskytarista mi potvrdí, či naopak vyvrátí, že pan kancléř zde hraje akordy. Jako na kytaru. Co? Honzo? V čase 3:20 poprvé zaburácí něco, co se skutečně slovy popsat nedá, a věřte mi, že se mi u téhle skladby chtělo opravdu plakat. I ji jsem si dal podruhé s textem, a i v tomhle případě to můj zážitek ještě umocnilo. No a potom do třetice, s již zmiňovaným videem:
Pneuma
Slov netřeba, vidíte a slyšíte sami tu nádheru. Ta skladba by byla jistě naprosto dokonalá a překrásná i kdyby v ní byly normální, obyčejné, průměrné bubny, avšak Danny Carey jí posunul až někam do nebes, to, co zde předvádí, je naprosto úchvatné, strhující a obdivuhodné, a já před ním smekám a hluboce se klaním.
Litanie contre la peur
Tahle mezihra nebo přechod, či jak to nazvat, mi nejen vůbec nevadí, ale jsou to naprosto skvělé, nádherné a příjemné zvuky syntezátoru.
Invincible
Skladba střídá skvěle různé polohy, zpočátku, když samotná kytara vyhrává hudební motiv, a i když se pak přidá zpěv, tak působí velice klidně a taky mi trochu připomíná Dream Theater, později pak Rush. U prvních dvou skladeb jsem nepočítal ty krkolomné rytmy, tady ovšem od začátku doslova udeří do uší, že je to na sedm dob. V čase 5:51 se zlehka přitvrdí, o minutu později ještě o něco víc, a pak okolo osmé minuty se skladba zpomalí v kytarovém sólu. Nejtvrdší a pro mě i nejlepší pasáž pak začne v čase 9:38. Opět si uvědomuju, že nedokážu slovy popsat tu nádheru, opět se posírám z toho, co a jak hraje Danny Carey, posírám se ale z celé kapely, avšak při druhém poslechu se čtením textu jsem si uvědomil, že nejvíc se zde posírám z Maynarda. Že je to další velebomba asi nemusím nikomu extra zdůrazňovat a vysvětlovat.
Legion Inoculant
Mezihra/předehra číslo dvě, opět krásné zvuky, opět mi vůbec nevadí, protože zde, na tomto albu je všechno dokonalé, všechno přesně tak, jak má být.
Descending
A další lahůdka. Nádherná, úchvatná skladba, i zde od začátku zcela zřetelný sedmidobý rytmus, vypečený v tom, že jak jsem zaregistroval, tak chlapci občas v posledním taktu ve zpěvu přidají dvě doby a hrají na devět. Znovu jsem si dal při druhém poslechu text, a znovu si s údivem uvědomil, jak fantastický zpěvák Maynard je, a taky, že vymyslet ty vokální linky do hotových instrumentálních nahrávek (jestli jsem dobře pochopil, že tak to Tool dělají) musí být docela náročné. Opět jsou tady jakési dvě části, ta první končí se zpěvem, druhá je instrumentální, a je zde pravděpodobně nejvíc kytarových sól, jaké kdy Adam Jones v jedné skladbě nahrál – a nutno říci, že všechna jsou fantastická. Místy mi trochu připomínají Dream Theater, a asi nejvíc se mi líbí ta zdvojená kytara v čase 7:50.
Culling Voices
Nevím, proč mi tahle skladba připomíná Jethro Tull, asi hlavně tím zpěvem. A jelikož podle mě zkrátka každé album má svojí nejslabší píseň, tak v tomhle případě je to právě Culling Voices. Je samozřejmě krásná, jenže Tool nasadili od začátku laťku tak proklatě vysoko, že asi není možné jí udržet donekonečna. Pořádně se začne něco zajímavého dít až skoro po šesti minutách, ale pak to tedy stojí za to, a je to veliký mazec.
Chocolate Chip Trip
Tohle je taky naprostá paráda, a pro mě zcela jasná bomba. Opět zde září Danny Carey, je veliké potěšení poslouchat, jak nádherně bubnuje. Jak jsem byl nadšený ze skladby Pneuma, a psal o tom, že ji Danny posunul až do nebes, tak v tomto případě je to pro mě ještě o něco vyšší level, a pokusím se vysvětlit proč. Pneuma je – bezesporu – fantastická kompozice, a byla by určitě i s mnohem obyčejnějšími bicími. Naproti tomu Chocolate Chip Trip je jen dokola se opakující fráze na sedm dob. Doporučuju Vám, nasaďte sluchátka a nechte se opájet tou nádherou, kdy v prvních zhruba dvou minutách se skladba rozjíždí, Danny krásně prohrnuje nějaké bubínky nebo tabla zprava doleva a zpět, a pak, ve dalších dvou minutách předvádí naprosto strhující výkon – v podstatě sólo na na bicí nástroje do té syntezátorové smyčky.
7empest
Nejdelší, nejtvrdší, asi nejkomplikovanější, a možná i nejlepší skladba na závěr. Na úvod jen vybrnkávání v jakémsi prapodivném rytmu (myslím, že 3x5 + 1x6) a nějaké cinkání. Pak tvrdá, ©Honza metalistická kytara, a přidá se celá kapela i se zpěvem – a je to veliká a spanilá jízda. Mezihra s činelem jízdy a krátkým sólem na kytaru. Druhá sloka. Druhá mezihra – bombová - s předraženými dobami a opět sólem na kytaru, tohle je nádherná část skladby (okolo páté minuty). Poté skvělá, tvrdě tepající baskytara a další, už třetí mezihra, ale úplně jiná, taková lehce orientální, skvělý je tady doprovod bubnů s bonhamovskými breaky, znovu kytarové sólo, a já si říkám, že je to ještě víc kytarová skladba, než Descending, ta kytara zde nádherně kvílí a graduje, stejně tak bicí. Na chvilku jsem se snažil spočítat, na kolik to vlastně hoši hrají, a řekl bych, že asi na jedenáct. Po sóle zpěv, to už jsme v desáté minutě, další super sólo, celá skladba graduje, a ve dvanácté minutě přijde nádherné zklidnění – ty tóny, co hraje basa!!!! - a překrásné cinkání do vybrnkávající kytary, úžasný zpěv - Control, Your Delusion – to je zkrátka nádhera k posrání, případně k pláči, a když už si myslím, že poslouchám vrchol skladby, přijde nejlepší pasáž, v čase13:40, po půlminutě jízda - s činelem jízdy a dvěma šlapáky - to už se mi opravdu chce plakat, protože poslouchám vrchol alba … a protože nedokážu slovy vyjádřit svoje pocity a podělit se s Vámi o ně, hehe.
Mockingbeat
Tohle je po předchozím nářezu dobře zvolený a vymyšlený závěr celého alba, kdy si posluchač potřebuje odpočinout u příjemných zvuků - odkudsi ze zverimexu, hehe.
Takže co říct závěrem o albu Fear Inoculum? No, zcela upřímně, že mě naprosto dostalo a rozsekalo, nečekal jsem, že budu tak nadšený. Pro mě je to bez debat zdaleka nejlepší nahrávka, jakou kdy Tool vydali, a i když mají jen pět alb, tak myslím, že neexistuje jiná kapela, která by po třiceti letech existence byla na svém vrcholu. Nečetl jsem žádné recenze (možná teď se podívám), a je mi úplně jedno, co si o desce myslí fanoušci i kritici, pro mě je velmi rozdílná, jiná, než ty ostatní, a kapela je zde přesně v té poloze, kterou miluju. Šest dlouhých kompozic, jedna lepší, než druhá, složité rytmy, které jsem se ani moc nesnažil rozklíčovat, vynikající zvuk, dokonalé, propracované a vymazlené aranže, kde se doslova vyžívám v tom, jak každá nota, každý úder, každé cinknutí je pečlivě vymyšlené a zahrané na té nejvyšší instrumentální úrovni. Samozřejmě, že nejvíc si všímám bubnů, jelikož jim alespoň částečně rozumím, a znovu tedy musím (a udělám to velmi rád) zmínit jméno Danny Carey, který se stal díky tomu, jaký výkon zde předvedl, mým velkým hrdinou. Skvělí jsou všichni, překvapil mě Adam Jones, protože tolik kytarových sól, jako tady, asi opravdu nikde nenahrál – a všechna jsou fantastická. A taky jsem nejspíš konečně docenil Mynarda. Asi hodně díky tomu, že jsem si při poslechu četl jeho texty – ne, že bych všechno chápal, ale přijdou mi skvělé, a znovu zopakuju, že ty vokální linky, které pravděpodobně vymýšlel do instrumentálních základů, jsou fantastické a strašně se mi líbí.
Mohl bych plkat o tomhle albu donekonečna, je nádherné, dokonalé, geniální …
10/10
|
Registrace nového uživatele 
