Yes - soloPár odsudků a bodování k sólovkám od Yesáků ze 70.let, s lehkými přesahy do osmdesátek.
Steve Howe
Začnu začátky - “Beginnings”. Ty vnímám především též jako přebytky (byť občas příjemné, ale nevýrazné) z Tales. Otřesný zpěv Howea je tím, co se tu vryje. V podobných momentech si říkám, jak takový muzikant může být úplně hluchý a neslyšet to. Asi (jeho pověstné) ego. 3.5/10
Avšak druhé “The Steve Howe album” je jednoznačně jeho nejlepší sólovkou. Zde to Howe vybalancoval, album je z pohledu kytaristy typicky pestré, ale i s zapamatovatelnými melodickými nápady. I výkony hostů přispívají v dobrém - Bruford, White, Moraz. 6.5/10
Ostatní alba (slyšel jsem jich několik) bohužel souhlasím, že jsou nudná, často až zbytečná. Howe se podle mě na přelomu 70./80.ve značné míře vyčerpal až vyčpěl. Sázel zřejmě na své jméno jako zavedenou značku, nechal se na album vyfotit s dvaceti kytarami, a to samotné asi mělo nadchnout a přinést penízky. Hudba tam ale chybí. Třeba ty jeho kulisové nahrávky s jakýmsi Paulem Sutinem. To je hrůza.
Chris Squire
“Fish out of Water” je pro mne album úrovně toho nejlepšího od Yes. Od úvodní jízdy s Morazovým sólem uprostřed po strhující orchestrální závěr. Bruford opět prokazuje explozívní chemii v kombinaci s basou Squirea. Squire v plném kontrastu k Howeovi ukazuje, že on může odzpívat celé album. Velkým spolustrůjcem zde je dávný kolega z The Syn Andrew Pryce Jackman a jeho fantastické orchestrální aranže. Album je originální, dramatické, výpravné, úchvatné s neopakovatelnou atmosférou. A téměř bez kytary. 9.5/10
Jon Anderson
“Olias of Sunhillow”, první album, je zároveň jím nepřekonané. Hodnotil bych kolem 7/10. I když ještě se mi hodně líbila dema pro jeho album o Chagallovi (z obd.90125, kdy asi měl krátkou druhou mízu), to ale nikdy nedodělal. Olias je sice vlekoucí se, ale je tam ten kosmický aspekt Andersona - dobrodružnost, bezprostřednost, to proslulé hledačství, možná ještě dravost mládí. Není bezpečně vyměklé jako další Andersonova sólová alba počínaje “Song of Seven”, které bych dal tak 4 možná 4.5/10. Každopádně je třeba na Oliase taky dost specifická nalada, podobně jako u Tales.
Bill Bruford
První i druhé album, “Feels Good to Me” a “One of a Kind” doporučuju těm, co se líbí fusion a la Soft Machine té doby a první UK, jsou tam na něm díky hostujícímu Holdsworthovi silné odkazy. Též se tu blýská skvělý klávesák spjatý s Canterbury scénou (Egg, Hatfield and North, Khan) a aranžer Dave Stewart, později i dělal na smyčcích pro S. Wilsona. I bezpražcová basa Jeffa Berlina stojí za to. Takže muzikantsky vynikající samozřejmě, ale skladatelsky tam chybí nějaká konstrukce, co by povýšila session skvělých hudebníků v plnohodnotné dílo, jako to umí třeba Squire, nebo Jobson/Wetton v UK.
Obě 5/10
Rick Wakeman
Hodnotím jen ty, co si vybavuju dobře a mám zafixované, třeba “No Earthly Connection” a “Journey to the Center of the Earth” jsem neslyšel dlouho. Mám to v plánu, někdy. Sólovky z pozdější doby přidám třeba někdy jindy.
“Myths and Legends of King Arthur…” mi přirostlo, je živé, asi i stylem jakým bylo nahráváno. Dýchá z něj ta mýtická atmosféra doby krále Artuše. Jsou tu melodie, drama, vtip, barvy, i mistrné instrumentální výkony. 7/10
“Six Wives of Henry the VIII.” je víc zaměřeno na klasickou hudbu, je méně 'písničkové'. Opět dobově znějící, zde je jedna z mých nejoblíbenějších skladeb od něj, Catherine Howard, kde hudba vyvolává mrazivě emotivní obrazy korespondující s tragickým osudem této ženy. 6/10
“Criminal Record” je mým v současnosti asi nejoblíbenějším z těch klasických. Od úvodní vypalovačky, která mi místy evokuje jeho instrumentální party CttE, přes krásně melodická sólová klavírní představení, po bizarní struktury. Album s atmosférou. 7.5/10
Tony Kaye (Badger)
Kaye natočil s basistou/zpěvákem spjatým se začátky Yes, Davem Fosterem, živé album “One Live Badger”. Studiové nahrávky těchto skladeb zřejmě vůbec neexistují. Zahrané to je ale přesvědčivě, zvuk nahrávky má zvláštně rustikální kouzlo. Kaye tu dokonce používá krom svých tradičních Hammondů vydatně i moog a mellotron, které původně odsuzoval. Vedle něho a Fostera je velkou podporou zpěvák/kytarista Brian Parrish, který především dává albu bluesrockový až funky nádech. Jsou tu zapamatovatelné melodie v kombinaci s táhlými sólovými představeními kytary a kláves, až jamové, improvizované. Díky Parrishovi jsou tu citelné i křesťanské jinotaje, ale ani pro ty, co texty vnímají, to není příliš moralistické. 6.5/10
Druhé album “White lady” je úplně jiné, s jinými lidmi (krom Kaye a bubeníka). Místo Parrishe zpívá a skládá svého času celkem známý v soulových kruzích Jackie Lomax. S progem to má ale málo společného. I to by nevadilo, ale ta hudba mi tehdy přišla taková prázdná.. nehodnotím. Ještě jsem slyšel kapelu Detective, kde hraje Tony Kaye, ale bohužel mě v paměti mnoho nezůstalo, jenom to, že Kaye tam je již typicky minimálně.
Alan White
Prázdnotu slyším i u Whiteova “Ramshackled”, ani Anderson, Howe příliš nepomohli dodat jakýsi substrát. Poslepované album, nedržící pohromadě. Píseň Silly Woman, hit alba, je ale dobrá, legračně marleyovská, je k ní i oficiální video. 3.5/10
Patrick Moraz
Jeho “Story of I” je hodně kompozičně nevyrovnané, má několik parádních virtuózních i zasněných klavírních pasáží, pár velmi tklivých skladeb připomínající atmosférou Vangelise i Andersonova Oliase, a bohužel dost vaty (pro mi) různých pazvuků a brazilských rytmů. Album s dost promarněným potenciálem. 5/10
Dávno jsem slyšel i sólovku “Out in the Sun”, ale tou jsem se už neprokousával natolik, abych mohl podat aspoň odsudek. Tuším, že byla víc do Moody blues té doby, se kterými posléze hrál.
Peter Banks (a Flash)
Všechna tři alba (debut, “In the Can”, “Out of our Hands”) dost vyrovnaná, moje nejoblíbenější je asi trojka, nejvíce se mi líbí po melodické stránce, ale jen o kousek. Původní dřevní yesácký zvuk ve své bizarní podobě dává vzniknout dílkům, která mají opět jedinečnou atmosféru. Je tu i squireovsky nabuzená basa Raye Benneta. Na prvním hostuje velmi výrazně i Kaye. 6-6.5/10
Sólovka Bankse “Two sides of Peter Banks” je o něco slabší, méně rocková s plochami pro sólovou kytaru. Nesourodě namixované, přes podporu od hostů v čele s Janem Akkermanem (Focus), který lehce paradoxně Banksovi naznačuje, že je o třídu výš. Dokonce Phil Collins je tam na jedné věci, a oproti ostatním bubnům na albu to je též najednou jiná liga. Též Hackett a Wetton tam mají pár štěků. Album celkově nicméně má jistý osobitý šarm podobně jako alba Flash. 5/10
|
Registrace nového uživatele 
